Kolik mužů už se utopilo v jejích hlubokých blankytných očích... Leonardo DiCaprio by mohl vyprávět. Je to zřejmě neznámější a nejlíp placená Češka současnosti. Když se představovala, řekla pouze „Já jsem Eva.“ Odvedle začal zpívat Elvis Presley a ona se jemně vlnila do rytmu, pak spustila vodopád slov, některá česká už vypadla z paměti.
Jste milionářka, prvotřídní světová modelka... Kolik u sebe vůbec nosíte peněz? Jen tak, v peněžence, když se procházíte po Praze?
Jéžiš, nic! Já jsem na tom vždycky ze všech nejhůř. Mám kreditku.
Ani drobné?
To jo, miluju, když mám v kapse mince. Zmrzlina se přece nedá koupit na kartu.
Zmrzlina?
No jasně, zmrzlina, noviny, časopisy, prostě zásadní věci pro život.
V šestnácti jste se odstěhovala z Litvínova a už skoro třináct let žijete ve světě. V Los Angeles, New Yorku, v Paříži. Přemýšlíte vůbec ještě v češtině?
Docela často, opravdu. Ve třiceti procentech určitě. V češtině čtu i sním, ale některá slova člověk zapomene. Největší problémy mám...
Počkejte, prosím. Jak se dá v češtině snít?
Mám sny o rodičích, kteří zůstali v Litvínově, o sourozencích. Sním a zdá se mi o spolužácích ze školy, o kamarádkách. Moc se v těch snech nemluví, ale jsou v češtině.
S čím tedy máte největší problémy?
S mluvením. Za to se strašně stydím. Jsem nacionalistka. Prostě člověk, který je hrdý, že je Čech. Je mi trapně, když nemůžu hned najít slovíčko, které potřebuju. Ale cvičím si slova, když čtu noviny. Letím do Prahy a hned si beru noviny a študuju. Takže v porovnání s ostatními, které jsou venku stejně dlouho, jsem na tom ještě docela dobře.
Mluvila jste o třiceti českých procentech... Jakým jazykům zbývá ten zbytek?Angličtině, francouzštině. A teď přemýšlím hodně v italštině. Za poslední tři měsíce jsem se ji naučila.
Musíte, že?
Musím, musím... A nemusím! Chci! S radostí.
Mimochodem, italský mladík Gregori Marsia. Je to vážný vztah?
Velice. Musela jsem obejít celý svět, než jsem našla toho pravého.
A je to ten pravý?
Já bych chtěla (culí se).
Zase budou fotografové mlsně slídit, kde se skrývá Eva Herzigová. Už jednou jste se vdávala, za bubeníka skupiny Bon Jovi. Co se musí stát, aby přišla druhá svatba?
Už jsem si prožila takový ten princeznovský sen, svatební obřad na pláži celá v bílém. O svatbu už mi nejde, ten sen jsem si zkazila. Už chápu, že svatba není jen jedna a napořád. Druhou svatbou pro mě bude, když se mi narodí dítě.
Kolik dětí chcete?
Ježíš, to nevím. Chlapečka a holčičku určitě.
Když jste byla v Praze na návštěvě v kojeneckém ústavu, měla jste v očích zvláštní jiskru. S miminkem v náručí vám to slušelo.
Že jo!
Neklepaly se vám ruce, když jste s malým pózovala fotografovi u okna?
Vůbec ne, jsem zvyklá držet děti, nebojím se toho. Chovala jsem bratra, byl o šest let mladší. Navíc sestra má děti a brácha už taky. Děti mám vlastně neustále při ruce. Vlastní, vlastní... já vím. Loni po jedenáctém září se každý musel zastavit a přemýšlet o životě. Aspoň já jsem to udělala. Život nesmí být jen práce (a pár vteřin přemýšlí...). Dřív byl můj život práce, práce, práce, kariéra, fotky, modeling. Obětovala jsem tomu všechno. Bydlela jsem v New Yorku, i když se mi tam moc nelíbilo. Vrátila jsem se do Evropy, zas nějak žiju, znova žiju. Užívám si to, jsem spokojená. Pořád jsem pracant, jenže už si umím rozdělit život: na práci, na zábavu, na sebe. Umět žít, cestovat, mít přátele. Ale děti? Uvidíme.
Musím na bramborák a pivo
Kde máte domov?
Tady v Čechách je jeden, ten druhý je moje práce. Neustále jsem někde jinde. Každou druhou noc v jiné posteli, ne jako s někým jiným, ale prostě v jiném hotelu, v jiném městě. I když mám svou základnu v New Yorku nebo v Paříži, jsem pořád jinde. Až budu žít s manželem, bude to můj druhý domov.
Jak často se vracíte do rodného Litvínova?
Teď poprvé od Vánoc. Ale maminka s tatínkem se jeli v březnu podívat do Paříže na moje narozeniny. Já přijedu tak třikrát do roka.
A tentokrát? Na týden?
Blázníte? Dva dny jsem tu pracovně, den pak na dovolené. To zas toho musím stihnout. Pochoutkový salát a bramborák, zapít to pivem. Večer si dát panáka becherovky. S holkama musím do sauny, zajet k babičce do Janova a k babičce do Litvínova. Nemám prázdniny.
Ale setkání s Václavem Klausem patří do pracovní části, že? Záříte spolu na předvolebním billboardu...
To není k volbám. Přijela jsem podpořit nadaci Dáme šanci dětem. Moje kamarádka Terezka Maxová (také světová modelka - pozn.) má kojenecký ústav, kam jede vždycky hned z letiště, a já s panem Klausem nad tou nadací máme záštitu.
Před volbami?
No a? Je to shoda náhod, že to přišlo právě teď. Když je člověk zaujatý dětmi a přijde někdo, kdo pomůže těm prckům přinést peníze, vítám ho.
Kdyby přišel kdokoli?
Asi ne, kdokoli ne. Matka Tereza brala peníze i od mafiánů. Brala je, protože věděla, že budou sloužit dobrému účelu. Ale pan Klaus nám pomůže, podporuje názory, za kterými stojím.
A kdyby přišla komunistická strana, radikálové nebo anarchisti...
No já... Nešla bych do toho s nějakým teroristou. Musí existovat nějaké, jak bych tak řekla...
Zkuste to anglicky...
... jako mantinely. Musí to mít mantinely.
A Václav Klaus do nich zapadá?
Jistě. Je to chytrý chlap. A fešák. Nikdy předtím jsme se neviděli, ale sluší mu to. V poslední době vypadá na fotkách v novinách jako velice elegantní pán. Je seriózní, takový spolehlivý, vzorňák.
Půjdete volit?
Já? Nevím. Já vlastně ještě nikdy nevolila.
Tušíte, jak obrovskou moc má ten billboard před volbami?
Asi si lidi dávají dohromady, že je to kampaň, i když to není pravda. Víte, co jsem byla v Paříži, nastala tam ta tragédie s Le Penem, který málem vyhrál prezidentské volby. Třicet procent lidí nepřišlo v prvním kole k volbám a Le Pen už bojoval jen s Chirakem. Asi to ti lidi udělali schválně, že nepřišli, chtěli tím na něco upozornit. A já pochopila, že bych taky chtěla volit, abych dala svůj hlas.
A komu?
Jsem demokrat, možná právě spojení s panem Klausem má smysl. Ale nejdřív by mi museli poradit rodiče, kam míří naše politika.
Souznění s Hlinkovou duší
Ještě pořád se ráda díváte na hokej?
Jasně, jsem přece z Litvínova. Na ledě jsem vyrůstala.
Víte, jak skončil Litvínov v minulé sezoně?
To nevím. Třetí? Čtvrtý?
Třináctý, zachránil se až v posledním kole.
Jéj, to je strašný. Vždycky jsme to do první čtyřky dotáhli. Třináctý? Tak to málem spadli do béčka, to ať se kluci stydí. A kdo tam chytá?
No, na poslední sezonu si nevzpomínám. Ale dřív tam chytal Orct.
Jo Zdeněk, toho znám. A kdo tam trénuje?
Myslím, že pan Beránek.
Taky znám.
Překvapujete. Chodila jste s hokejisty i do školy? Vždyť litvínovská hokejová škola je proslulá: Reichel, Lang, Ručinský, to všechno jsou přece vítězové olympiády z Nagana.
Reichla osobně neznám. Ručinský? No jo. A Lang není z Litvínova, on je z Jiřetína.
Jak si to můžete pamatovat?
Byla jsem přece skalní fanoušek.
Teď máte hokejistu i v rodině. Vaše teta si vzala trenéra Ivana Hlinku. Jak s ním vycházíte?
Ivana znám dlouho, byla jsem na stadionu vlastně neustále, viděla jsem ho hrát. Jsme přátelé, sbližuje nás, že jsme oba museli tolik cestovat po cizině. Hodně o tom mluvíme.
Taky je světoběžník. Trénoval Pittsburgh v Americe, teď bude připravovat ruský Omsk.
Přesně tak, kolikrát si povídáme o životě venku. Probíráme, jak se kdo zabydluje, jak je to těžké, co člověk cítí. Strašně ho zajímá psychologie. A umění.
On přece maluje.
Vždyť říkám, že taky umění (bouřlivý smích).
A vy malujete?
Taky jsem zkoušela, občas. Něco bych si klidně namalovala, ale nemám čas.
Kdy jste byla naposledy na hokeji?
Asi před rokem. Péťa Nedvěd, co hraje za Rangers v New Yorku, mě vzal na jeden zápas.
Nedvěd? To jméno jsem měl připravené v jiné otázce. Patřila do vašeho soukromí. Milenci, známosti a zprávy neustále propírané v bulvárních listech.
Ale Péťa je kamarád.
Když se vaše jméno objeví v novinách, vždycky patří na titulní stranu. Bojíte se někdy, co zas zítra vyjde? Co nejhoršího jste si o sobě přečetla?
Nejhoršího? To už si ani nepamatuju. Nejvíc mi vadí, když tím trpí moje rodina. Já už jsem zvyklá a obrněná. Lidi si vymýšlejí proto, aby se to prodávalo. Neměli by ubližovat.
Co se stalo?
Nechci se bavit o blbostech. Jo, o blbostech, jinak se tomu říct nedá. Když se budeme do detailů bavit o všech věcech, které o mně někdy vyšly, jenom se všechno znova rozvíří. To je, jako když otvíráš konzervu s červama.
Jak to myslíte?
Je to přísloví. Lidi mají zlej a jedovatej jazyk, pořád si budou vymýšlet a psát pro svůj zisk. Co já můžu dělat, když budu chtít vysvětlit, že nějaká zpráva, která dneska vyšla, je hloupost? Jen se to obrátí proti mně. Dát to k soudu? A budu dva roky čekat a pak možná dostanu pět tisíc něčeho, třeba korun, že byla napsána lež. Omluví se mi a všechno pojede znovu. To pro mě není.
Jednou jste o žalobě uvažovala. Kvůli článkům o drogách, viďte?
Jo. V ničem takovém nejedu, mluvit o tom nebudeme. Nechám tu konzervu zavřenou.
Když se sejdou Hujerovi
Tak zpátky k rodině. Nežárlí na vás teta, že si tak rozumíte s Ivanem Hlinkou?Teta?
Ne, ne. Proč by žárlila?
Když si strýci sedne na kolena tak krásná modelka...
Ale jděte. To se ví, že nežárlí. To je sestra mé maminky, Liběnka je nejmladší teta, je jako moje sestra. Líbí se jí být mladá, je... Jak se řekne spirit? Jo, duše. Je pořád duševně mladá.
Je k vám nejblíž?
My Herzigovi jsme vůbec strašně otevřená rodina. A rozvětvená, vždyť nám všichni říkají... To já ani nemůžu říct, jak nám říkají.
Jak? Řekněte!
No, jsme velice početná rodina, říkají nám Hujerovi. Kamkoli jdeme, to se musí objednávat autobus. Všechny sestřenice, bratranci, babičky, je nás spousta. Držíme pohromadě. Maminka je ze čtyř holek, všechny mají aspoň dvě děti, všichni už mají rodiny, plus taťkova strana. No jéje, nás je.
Scházíte se někdy všichni?
Na Vánoce. To jsou naše... Jak se to řekne?
Nevím, řekněte to anglicky.
Habits.
Zvyky.
Jo, zvyky. Musí se dodržovat. Minule jedna teta řekla, že se jí nechce přijít. A já jí povídám: „Ani náhodou, ty přijedeš.“ Je to zvyk, rodinná povinnost, tradice. Když se jednou rozpadne, už se neudrží. První krok k rozchodu je strašně jednoduchý.
Nej nej nej...
Už přes deset let patříte mezi nejlepší modelky světa. Kdy jste byla na vrcholu?
Na vrcholu jsem teď. Za poslední čtyři měsíce jsem se rozjela, dělám nejkvalitnější práci s nejkvalitnějšími fotografy. Nej nej nej.
Pořád létáte z města do města?
Lítám, jsem zvyklá. Ale teď dělám nej z nej. Nemůžu dělat jen nej, ale nej nej. Přišel vrchol a možná se blíží konečná kariéry.
Tenhle rok?
Letos asi ne. Byznys se změnil, nejsou už žádné limity a bariéry. Je super, že ještě po dvanácti letech, kdy bych se mohla dávno cítit unavená anebo lidi kolem by mohli být unavení ze mě, že ten vrchol je právě teď. Tak proč končit?
Naznačila jste to.
Jestli mi bude třicet? No a? Pracovala jsem velice těžce a baví mě to. Bylo by škoda vyhodit něco, co mám ráda a co se mi daří, když se to samo nabízí. Kdybych musela prosit, tak bych tady dávno nebyla. Byla by škoda končit. Ještě ne.
Jak říkají modelky okamžiku, kdy skončí? Jdou do důchodu? Do penze?
Nechci mluvit o konci. Je krize a člověk a se vrací k tomu, co funguje, co se prodává, co se udrží a je stálé. Lidi nejdou do extrémů vyhublosti, extrémů v oblékání, styl směřuje ke klasice. Člověk se vrací k tomu, co je vyzkoušené. Proto jsem teď na vrcholu já, proto se vrací třeba Kate Moos, která je stejně stará. Před deseti lety to bylo jiné.
Jak jiné?
Život byl pomalejší. Tehdy jsem měla čas vybudovat si kariéru, to dnešní holky nemají. Přijdou, agentury je využijí na jeden půlrok, a už jejich obličeje střídají jiné. Tendence se mění. Mladá modelka nemá žádnou pozici, jen se hodí do stylu, který za šest měsíců pomine. Ona je jako socha, kterou pak někam schovají, protože se nehodí.
Jednou jste řekla, že se dnes modelky mezi vámi mění jako špinavé ponožky...
Přesně tak. Nedostanou čas. Já jsem měla štěstí.
|
Eva Herzigová |
 |
 |
 |
 |
 Eva Herzigová |
 |
 |
 |
