Eva a Vašek

Eva a Vašek - Legendární dvojice zahrála v Českých Budějovicích | foto: Michal SváčekMF DNES

Eva a Vašek. Legendy, které prodaly už půl milionu desek

  • 11642
Eva a Vašek - od léta jsou několikrát denně v teleshoppingu, a mládež z nich má legraci. Jacísi dva venkované zpívají starý rakouský šlágr Bílá orchidej, přičemž celá reklama vypadá jako recese anebo perlička ze socialistického archivu.

Jenomže Eva s Vaškem nejsou k smíchu. Objevili díru na trhu a stali se pojmem. Koncertují denně a skvěle vydělávají. Že ty dva hudebníky z Blanska neznáte? Nebo jsou vám k smíchu? Pozor - prodali už na půl milionu desek.

Tak tohle jsou ty televizní legendy! Eva s Vaškem, o kterých ještě nedávno neměl nikdo z mého okolí potuchy. Vstoupil jsem do ošklivého sálu v českobudějovickém kulturáku Vltava a nejprve zdravím dvaapadesátiletého Vaška Ševčíka - staví na pódium aparaturu a zatím chodí v legračních sněhulích. Teď zkouší zvuk harmoniky.

Má nepřeslechnutelný moravský přízvuk, je při těle, ale jinak opravdový sympaťák - na tom se večer s tančícími babičkami shodneme. „Krásný chlap,“ budou se rozplývat, až Vašek půjde při písni Ruty šuty Arizona mezi stoly a s úsměvem, který nemizí, rozdá autogramy.

Většina fanoušků v něm vidí svého syna nebo mladšího bratra - Vašek zpívá písně jejich srdce, nepije, nekouří, s každým si rád popovídá. A taky je neuvěřitelně pracovitý („workoholik, jako každý chlap,“ překvapí mě po koncertě Eva, neboť já jsem taky chlap). Vašek se povedl.

Naposledy kontroluje pódium a najednou mu ujede: „Když práci nedá nám fabrika, uživí nás harmonika.“ Jakže? A on mi vypráví o lidovce Šumařovo dítě, v níž se tenhle slogan zpívá. „Jako elektroinženýr jsem ji ve fabrice hrával na výročních schůzích, ale pak přišla revoluce, my dostali bílé obálky, propouštělo se, a já zjistil, že mě harmonika opravdu živí dál.“

A velmi dobře, stejně jako pětatřicetiletou Evu Dvořáčkovou, která právě zkouší klávesy. Sice poněkud nemoderní účes, ale andělský klid ve tváři a operně školený hlas. Jako první píseň dnes zazpívá Bílou orchidej a fanoušci si ani netroufnou tančit. Husí kůže. Alespoň v rámci venkovských tancovaček je to špička.

Eva dala před dvěma a půl lety Vaškovi dceru Evičku, a tu příznivci milují jako svou vlastní. Celé to tu připomíná milý film pro pamětníky se šťastným koncem. Koncert za chvíli začíná, tak kolik tu máme lidí? Aha. Tři sta padesát. Vstupné bylo 120 korun a tančit se bude čtyři hodiny.

Chodí vám milostné dopisy?
Vašek: Ne. Všichni vědí, že jsme spolu, a nechtějí nás rozdělit. Když má Eva na desce fotku beze mě, tak hned píšou, kde je Vašek, a jestli jsme se nerozešli.

Kdy se z vás stali životní partneři?
Vašek: Od narození Evičky je to jednoznačné a nedá se o tom polemizovat. Už jsme tři, a to je silné.

Jste spíš rodiče a kolegové, anebo se opravdu milujete?
Eva:
Kdybyste měl s někým dítě, tak byste ho neměl rád?

Ale manželé přece nejste...
Vašek:
Papír na to nemáme. Nemáme čas na papíry, ani je nepotřebujeme.

Evo, v březnu máte pětadvacet koncertů. Jste spokojená s tímhle kočovným životem?
Eva:
Jsem.
Vašek: Ale třeba loni jsme strávili osm měsíců v cizině. Čtvrt roku v Austrálii, kde bylo deset vystoupení, a jinak jsme od rána do večera žili krásným životem - moře, hory...
Eva: Pořadatelé nám tam dali peníze ze vstupného a bydleli jsme u přátel, kteří si nás různě půjčovali. Když oni přijedou sem, tak jim zase půjčíme náš penzion. Loni jsme byli i v Kanadě, Americe, Chorvatsku... Náš nejkrásnější rok.
Vašek: Z Austrálie v sobě nosím nejsilnější obraz: na koncert přišel pan Došek, který v šestnácti emigroval, a teď to byl stařík o berlích. Dovedly ho vnučky, třepaly se mu ruce, ale když jsme začali hrát Ta naše písnička česká, tak přestal berle potřebovat. Řinuly se mu slzy a zpíval.

Jak snáší cestování dcera?
Eva:
Ráda létá, plavala v moři... Snáší to nejlíp z nás tří. Jezdí s námi i po Česku. Pořád je s mamkou a taťkou, a to je lepší, než kdyby se dívala doma na televizi.

Asi jo. Teď k muzice - kdybych si přál, abyste dnes zahráli třeba něco od Wericha s Voskovcem...
Vašek:
... zahrajeme Život je jen náhoda.
Eva: Plníme většinu přání, protože za námi už nikdo nepřijde s tím, abychom hráli Arakain.
Vašek: Občas chce někdo jenom Kabáty, a tak říkáme, že je neumíme.

A Beatles?
Eva:
My zpíváme v češtině.
Vašek: Ale Hey Jude byla snad první písnička, kterou jsem se učil na kytaru, takže tu bychom zvládli. Víte, my spolu hrajeme sedmnáct let, takže když Evě řeknu, „cé dur disko,“ tak dá akord, a jsem si jistý, že odehrajeme cokoli. Mám radost, když začnu zpívat polku, kterou Eva nezná, ale ona už ji při příštím hraní umí, protože ve všech lidovkách se do sebe dva zamilují, on jde na vojnu, ona si najde jiného, pak se rozejdou, a na konci svítí měsíček. Nakonec je stejně jasné, kam písnička dojde.

Ani dnes nevíte, co budete hrát?
Vašek: Ne. Ale první bude Bílá orchidej, to už je taková naše znělka.
Eva: Na konci koncertu nám lidi stejně říkají: „Škoda, že jste nezahráli ještě dalších pět písniček.“ Ale my máme pětadvacet cédéček, pětadvacet hodin připravené hudby, a nemůžeme zahrát všechno. To bychom zpívali z každé písně jedno slovo.

„Na koncertě nemusíte být do konce, o přestávce odejděte,“ řekla mi Eva starostlivě, neboť jsem ještě mladší než ona. Nejmladší. Ale kde - na ulici by mě musela vystrkat ochranka, protože jsem vážně nadšený. „Každý ráno na piáno hraje Jack,“ zpívá Vašek docela potichu, abychom si v sále mohli povídat a objednávat piva.

Po třetím půllitru lituju, že nejsem organizátorem CzechTeku, protože to bych Evu s Vaškem pozval. Bez legrace. Po dvou dnech monotónního techna by si ti dva postavili klávesy na louku, spustili zamilovanou Bílou orchidej a technaři by prožili skutečnou extázi.

Teď si vedle mě přisedla šestapadesátiletá dáma, která celý život pracovala v kravíně. Jana. „Jsou určitě lepší než VyVolení v televizi,“ ukázala bradou na pódium a mile mi podala tabletku hroznového cukru. Vašek s Evou (oba už na sobě mají nenápadná, slušivá saka) právě hrají: „Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap“ a Jana se začíná svěřovat.

„Jsme od Třeboně, a když sem kapela cestuje od Brna, tak proč bychom my nepřijeli takový kousek. Na vsích nic moc není a mně se tahle melodická hudba líbí. Posedíme tu, popovídáme si... A na Evu s Vaškem je hezký pohled, na oba. Mně se k sobě ti dva líbí.“

S Janou to cloumá, chtěla by jít tančit. Parket je dávno plný, tak proč pořád nejde? „Ono by se teď tancovat nemělo, je předvelikonoční půst,“ říká, ale dál už tělu poroučet nedokáže. „Já už du, du, du!“ Důchodci jsou nadšení, a mám štěstí, protože jsem mezi nimi, myslím, zahlédl i babičku z Homolkových - potí se, rudne, ale při pohybu září.

Mladá číšnice mi nese rum, tak se ptám: „Slečno, jak se vám koncert líbí?“ Vrací mi polovinu z padesáti korun a povídá: „Připadám si jako na táboře.“ A Eva s Vaškem vytrvale jedou - pop, folk, trampskou muziku i dechovku.

Jste hodně bohatí?
Vašek: My jsme blázni. Vždycky jsme všechny penízky cpali do aparatury, do počítačů... Máme svoje nahrávací, ale i televizní a grafické studio, vyrábíme si DVD, máme deset zaměstnanců...

Vilu s bazénem jste si nepořídili?
Eva: To ne. Ani nepořídíme, protože Vašek na takové věci není. Máme jen dvě auta, kdyby se jedno porouchalo... Nedávno v Olomouci nám vypadl zesilovač -vraceli jsme poprvé za sedmnáct let vstupné a druhý den si koupili nový za šedesát tisíc. Jinak bydlíme vlastně ve firmě. I když převážně je naším domovem auto.

Kolik si vyděláte za koncert?
Vašek: Většina pořadatelů dnes akceptuje naši cenu. Třeba v Praze hrajeme pravidelně už čtyři roky a jedeme s pořadatelem na padesát procent.

Takže? Kolik v Praze přijde lidí?
Vašek: Čtyři sta. A na příští čtyři měsíce je vyprodáno.

To dělá asi deset tisíc za vystoupení pro každého z vás dvou...
Vašek: Ano, ale když jsme tam začínali, vraceli jsme se domů třeba se dvěma tisíci. A polovičku vezmou daně a doprava. Ale nejdůležitější je, že pořadateli zůstává ta půlka a rád si nás zas pozve - my nechceme, aby nás někdo sponzoroval.

Kdyby vás oslovili politici, zahráli byste i pro ně?
Vašek: Zatím nás žádná strana nechtěla, ale já klidně zahraju každému, komu se líbíme. Nepolitizujeme. Urazil už vás někdo na ulici, že jste jen šašci z teleshoppingu?
Eva:
Ne. My na ulici nechodíme. Buď jsme ve studiu, nebo v autě. Jezdíme po kulturních domech.
Vašek: Všechno si zařizujeme sami, takže jsme většinou v pracovním a nikdo si nás nevšímá. Ale je jasné, že jsou lidé, kteří naši hudbu nesnášejí. Já taky určitou muziku vypnu, protože mě dráždí. Třeba hodně rytmickou, kdy to na mě hodinu dělá tututu.

Jak změnil teleshopping vaše životy?
Vašek: Najednou si lidé u televize říkají: „Hele, mámo! To jsou ti dva zpěváci, co si je už deset let pouštíme zmagneťáčku, Eva a Vašek.“ Pak jdou po ulici, vidí plakát a jdou se na nás podívat.

Přibyli vám i nepřátelé?
Vašek: Občas nás někdo zastaví a říká: „Hele, kde bereš peníze, abys mohl mít tolik reklamy v televizi?“ A já na to, že žádné peníze nemám: „To platí pan Peterka z České muziky.“

Můžete se na sebe v televizi ještě dívat?
Eva: Nedíváme se, protože nejsme vůbec doma. Ale kdo nás nemá rád, ať to vypne, a ostatní ať to berou tak, že jim každý den říkáme: „Dobrý ráno, Pepíčku, jak ti chutná kafíčko?“ Zdravíme své fanoušky písničkou. Ta reklama ale působí neuvěřitelně, jako nějaká satira...
Vašek: Mně je dvaapadesát a takhle staří lidé už jen těžko vstřebávají kulturu dnešních mladých. Už nejsme jako čtrnáctiletí kluci, kteří vnímají pět věcí naráz amozek jim to zpracovává. Moje generace má radši, když už to tolik nebliká.

Ale vy jste mladá, Evo.
Eva: Vím, že se té reklamě mladí lidé smějou, ale já se setkávám se smíchem od svých osmnácti, kdy mi spolužáci na konzervatoři říkali: „Ty zpíváš nějakou dechnu.“ Jenže mamka ji se mnou zpívala odmalička... I založením jsem spíš konzervativní, takže když se mám podívat na nějaký klip, chci vidět zpěvákovi do očí.

Dostávali jste se do televize i před teleshoppingem?
Vašek: V životě nás nenapadlo, že bychom tam mohli být. Ale díky teleshoppingu se aspoň zlegalizovalo, že Eva zpívá Bílou orchidej - lidi se vždycky ptali, kdo jsme, a až když slyšeli, že ti s Bílou orchidejí, tak řekli: „To známe, jdeme na koncert.“ Dneska to všichni vědí.

Ví třeba takový Jiří Suchý, že zpíváte jeho Pramínek vlasů?
Vašek: Nevím. Podle mě by písnička neměla být vázaná na jednoho zpěváka - ta je pro všechny lidi, proto byla stvořená. Dneska někdo zpíval v rádiu právě Bílou orchidej... Mně to nevadí, jenom jsem ten text psal půl roku, a tahle kapela zpívala nesmysly, nějak špatně to z magneťáku odchytávala a změnila význam.
Eva: Ale jinak jsme rádi, že se ta píseň hraje v různých variacích.

Kam nahlásíte, když chcete zpívat píseň někoho jiného?
Eva: Když je to česká písnička, autoři jsou většinou registrovaní v Ochranném svazu autorském, takže tam jen podám žádost. A pokud je zahraniční, jako třeba Bílá orchidej, musíme najít majitele. My ho vypátrali, dali si s ním schůzku a on si řekl o dva tisíce šilinků.

A tomu Jiřímu Suchému zaplatí...
Eva: ... ochranný svaz. My mu z prodaných desek odvádíme deset procent a on pak vyplácí autory.

Vašek říká pravdu - s teleshoppingem nemá společného skoro nic. Že jeho kapelu vídáme denně v televizi, za to může Karel Peterka, ředitel firmy Česká muzika. Žije na vesnici nedaleko Českých Budějovic a vysvětluje: „Život na vsi nás naučil nepodceňovat obyčejné lidi a obyčejnou písničku. Tady na venkově každý kašle na známé zpěváky z televize, když si při nich nemůže zazpívat. Tady lidi chtějí české písničky, které znají celý život.“

Loni v létě Peterka poprvé nabídl v televizní reklamě komplet, ve kterém je osm cédéček a jedno DVD Evy a Vaška, a zatím se prodalo 25 000 kusů. Funguje to. A nejen v tomto případě - ještě úspěšnější byla kapela jihočeských heligonkářů jménem Voraři a v posledních týdnech mohou Eva s Vaškem závidět slovenské skupině Senzus. Ta prodá každý večer po odvysílání teleshoppingu takových kompletů šedesát.

Pro Peterku to není levná záležitost: „Za teleshopping Evy a Vaška dáme několik milionů měsíčně, a proto se jejich komplet musí prodávat za dvanáct stovek. A stejně se nám ta investice nevrací v milionech měsíčně.“ Že si hlavně mladí lidé dělají z Evy a Vaška legraci, to Peterku nezlobí ani nepřekvapuje. „Je to logické - nikdy ty dva neviděli. Kdekdo si dokonce myslí, že jsme si je vymysleli. Berte to tak, že jsou Eva s Vaškem moderní dechovka pro lidi, kteří vyrostli na vsi, ale kromě lidovky už poslouchali i Beatles.“

Na závěr se Peterka vyjadřuje i k estetické úrovni své reklamy. Ani on není nadšený, ale nedá se nic dělat. „Kdybychom vysílali cokoli dynamičtějšího, nemělo by to smysl. Klipovitost staří lidé nechtějí a mladí zase nebudou volat do televize.“

Jste dnes v Blansku celebritami?
Vašek: Rozhodně ne. Slavnější byl třeba diskař Ludvík Daněk, to je snad jasné.

Neláká vás po vzoru bratrů Nedvědových uspořádat koncert na Strahově?
Vašek: Láká. Je to zajímavá myšlenka.

Kolik fanoušků by přišlo?
Vašek: Nevím. Vydali jsme pětadvacet desek, každé se prodalo průměrně tak dvacet tisíc, tak to je... Možná by na Strahov někdo přišel. Táborák bychom tam asi neměli, ale když si představím naše fanoušky, tak vždycky vidím ten kruh lidí, kteří se drží kolem ramen a zpívají.

Jak si vysvětlujete, že právě vy máte tolik příznivců a prodaných desek, když jsou v Česku desítky podobných souborů?
Vašek: Hodně jsme o tom přemýšleli. Prostě máte zpěváka, který zazpívá, a s vámi to pohne, a to se mi stalo u Evy; když s námi poprvé vystoupila, tak publikum hlasitě tleskalo, což se dřív nestávalo. Já si to pak pouštěl na pásce a snažil se rozluštit, proč ta odezva. Nemohl jsem na to přijít. Trochu záhada.

Nejhezčí chvíle večera přicházejí až v poslední hodině koncertu, v té čtvrté. Vašek s Evou zpívají lidovky a stovka tanečníků se drží kolem ramen: „Ještě som sa neoženil, už ma žena bije.“ A najednou tuším, že je zle. Uteklo to. Vašek teď zanotoval tu od Vejvody: „Tak dobří přátelé se hned tak nesejdou, nebudem si říkat sbohem, ale...“

Tedy na shledanou. Schvácení, nadšení diváci se hrnou k pódiu s dary. Tři kytice pro Evu. Bednička s budvarem. Kdosi napekl slané tyčinky a další nasmažil řízky. „Lidi to doma nachystají, donesou na koncert a dávají nám to od srdíčka,“ říká Vašek: „Ochutnejte přece ty řízky, my nemáme nouzi. Jsou výborné. Čerstvé.“

Časopis i Chorvatsko

Eva, ale hlavně Vašek jsou neuvěřitelně podnikaví. S několika přáteli mají v Moravském krasu klub pro dvě stě lidí, který slouží i jako penzion. Vydávají desky a DVD. Na jednom z nich, „Slyšíš, jak zvoní“, je kromě písniček i jejich povídání s Vlastimilem Brodským.

Každý rok jezdí se stovkami příznivců do Chorvatska, kde jim po večerech vyhrávají k tanci. Za nekřesťanských padesát korun prodávají útlý časopis Surfácké listy, který se z větší části věnuje právě jim dvěma - jejich muzice, jejich cestování.

A to není vše - po koncertě v Budějovicích mi Vašek ukázal kufřík s desítkami jakýchsi barevných plátků a povídá: „Já se zabývám i akustikou, izolací místností. Pořád uvažuju, jak si co nejlépe zařídit studio.“ Úspěšný podnikatel: „Taky pracuju pětatřicet let, dvanáct hodin denně...“

Hledáme zpěvačku, nevíte o nějaké?

„Byl pátek roku 1989,“ vypráví Eva, „a rodiče byli na zábavě, kde hrál Vašek lidovky se svou kapelou Surf. V noci mě mamka vzbudila a řekla: Možná budeš zpívat s nima. Dohodla to. Tehdy Vaškovi řekla: Kde máte zpěvačku, je to bez ní smutný. A on odpověděl: Právě ji hledáme, nevíte o nějaké? A mamka, že by věděla: Dcera studuje konzervatoř, tak by to možná šlo.“

Na druhý den přišel Vašek na návštěvu. „Ptal se, co ráda poslouchám a podobně. Tehdy jsem studovala operní zpěv a on říká: Tak jo, my tě berem. A já: To si mě ani neposlechnete? Šla jsem ke klavíru a zazpívala Vyletěla holubička ze skály.“ Příští pátek už se Surfem vystoupila. Vašek vzpomíná: „Dostala stovku a celou kapelu musela pozvat. Zaplatila rumy a bylo po stovce.“

Tehdy zpívala hlavně písně Petry Janů a Ivety Bartošové, ale kapela Surf se brzy rozdělila. Ostatní chtěli hrát rock, Eva s Vaškem zklidnili. Od roku 1990 hráli pravidelně v Rakousku: „Když se otevřely hranice, navštívili jsme známého Rakušáka, ten nás dovedl do první vinárny za hranicemi, řekl, tady zahrajte, a pak nabídl šéfce: Chceš je, nebo ne? Dohodli jsme se, že přijedeme za čtrnáct dní.“

Naučili se rakouské či německé písně, psali si k nim i české texty. Když se dařilo, dostávali později i sto eur za hodinu. Nakoupili aparaturu, kterou využívají dodnes. Ale vrátili se domů. Vašek: „Už se nám stýskalo po češtině. Po koncertech, na nichž zazní Kristýnka, Pramínek vlasů a Montgomery.“ Dnes hrají skoro každý večer po celé republice. „Ještě nejsme ve fázi, kdy bychom si mohli dovolit odmítat. To bychom se rouhali,“ vysvětluje Vašek. „Taky by se mohlo stát, že bych se takhle vrátil do fabriky.“

,