Jak jste přišel k vašemu exotickému jménu Ernesto? Hrál v tom roli jihoamerický revolucionář Che Guevara?
To je klidně možné. Než totiž moje maminka poznala, co je skutečný socialismus, mohla mít podobné ideály jako on. Ostatně ani mně není Che Guevara kdovíjak nesympatický. Revolucionářem se stal zpočátku hlavně proto, aby pomohl obyčejným lidem. Co bylo dál, je však už jiná věc.
Máte díky jihoamerickému původu vaší maminky historii tohoto kontinentu v malíčku?
Proboha to vůbec ne! Moje znalosti jsou spíš ostrůvkovité. Maminka je z Uruguaye a jestli díky ní něco mám, tak je to vztah k umění. Její vášní byl operní zpěv, který odjakživa chtěla studovat v Evropě, a tak tehdy využila nabídek socialistických států na stipendium pro studenty z takzvaných rozvojových zemí. Ve hře bylo Rumunsko a Československo. I když samozřejmě nejvíc by se jí líbilo v Itálii, ta ale žádná podobná stipendia nenabízela.
Cesta vaší maminky za jejím snem byla celkem dramatická.
Její rodina musela nejdřív našetřit na jízdenku, k té jí pak dědeček ještě přidal dva kufry vlny, která byla v té době v zemích východního bloku nedostatkovým zbožím, a poslali mámu do světa. Plavila se lodí do Janova, aby pak vlakem se zvacím dopisem z AMU v kapse dorazila do Prahy, ovšem bez znalosti jediného českého slovíčka. Na nádraží potkala dva Bulhary, kteří jí nakonec nabídli nocleh u jejich kamarádky na Karlově náměstí, máma totiž měla nástup na kolej až druhý den. Ta noc ji stála jeden kufr uruguayské vlny, který tam z vděčnosti majitelce bytu nechala.
Vaše maminka v Praze operní zpěv vystudovala, ale nakonec se celý život věnovala překladům. Proč na zpěv zanevřela?
Myslím, že na sebe byla příliš přísná a nevěřila, že by se mohla zpěvem uživit. Já ji vlastně poprvé slyšel zpívat až v souvislosti s úmrtím otce. Jeho přáním totiž bylo, abychom mu na pohřbu pustili záznam matčina zpěvu ze soutěže ve Cvikově, kterou tehdy v dobách jejich seznámení vyhrála. Byla to nádhera.
Jak jste na tom se španělštinou?
Je to můj druhý rodný jazyk, možná mi trochu hapruje přízvuk, ale v Uruguayi jim může znít třeba mexicky. (smích)
Mexický přízvuk by u vaší španělštiny nebylo nic neobvyklého, v Mexiku jste kdysi žil.
To bylo díky tátovi, v tom maminka ani moc prsty neměla. Táta byl odjakživa touto částí světa fascinovaný, možná i proto ho máma kdysi zaujala a začal s ní randit. Španělštinu se učil navíc dávno předtím. Měl několik přátel a známých v Mexiku, se kterými udržoval kontakt. A díky jednomu takovému se mu podařilo získat roční působení na mexické technické univerzitě, táta byl docentem na ČVUT.
Mně bylo v té době osm let a vzpomínám si, že táta jednoho dne přinesl televizi, kde byla spousta dětských programů. Z toho jsme byli se sestrou absolutně nadšení, stejně jako z auta, které si později naši v Mexiku koupili.
Váš otec byl navíc počátkem devadesátých let v Mexiku a Guatemale českým velvyslancem.
Asi díky jeho kontaktům a vztahu k Mexiku mu byla v roce 1992 nabídnuta účast v konkurzu na velvyslance, který vyhrál, takže se tam s mámou na pět let opět přesunuli. To bylo krásné období. Každé prázdniny jsme za nimi se sestrou cestovali a byl to pochopitelně trošku jiný komfort než kdysi.
Kdy jste byl naposledy v Uruguayi?
Zrovna nedávno. Náhodou jsem narazil na nebývale levné letenky a přemluvil mámu k cestě za její rodinou, tedy samozřejmě i za mojí. Mám tam spoustu sestřenic a bratranců. Mimochodem jsem se tam setkal s jedním režisérem a možná se mi v Uruguayi rýsuje nějaká práce. Moc by se mi líbilo, kdyby to vyšlo.
Že chcete být hercem, jste věděl odjakživa?
Ve třetí třídě jsem zažil pocit, kdy jsem něco předváděl a ostatní na to reagovali, což mě zaujalo. Od té doby jsem rád bavil spolužáky, a když se ve třinácti vypisovaly zájemky, trval jsem na profesi herce. Naši si s tím nejdřív moc nevěděli rady, nakonec se do toho vložila maminka, domluvila mi přípravu u paní profesorky Miluše Dreiseitlové a dobře to dopadlo. Paní profesorka byla mimochodem maminkou Zdeňka Hrušky, což je dnes můj kolega a velký kamarád. Tehdy byl na konzervatoři o rok výš než já a musím přiznat, že mě zpočátku pěkně šikanoval! (smích)
Nejen se Zdeňkem Hruškou jste pak strávil třináct let v angažmá v pražském divadle ABC.
Ještě předtím bylo angažmá v Mostě, což byla na jednu stranu drsná škola. Bylo to na začátku devadesátých let drsné město s výborným divadlem a mnoha báječnými lidmi. Zažil jsem tam však i svou první popularitu. Místní holky mě znaly z divadelních představení a já toho značně využíval.
Mimochodem, v mosteckém divadle jsme nazkoušeli hru D’Artagnan, kde jsem hrál Porthose, a tato hra se pak se mnou přesunula i do ABC, kde následovaly další role jako třeba v Cikánském baronovi, Slaměném vdovci a podobně. Moc rád na tu éru vzpomínám. Za mého působení se ještě hodně dodržovala tradice setkávání se v divadelním klubu po představeních. To dnes už bohužel nějak vymizelo.
Po letech jste stálé angažmá opustil. Jak se vám žije na volné noze?
Moc dobře. Hraji role, které vezmu proto, že se mi líbí, a ne ty, které mi přidělí vedení divadla. To je bohužel úskalí stálých angažmá. Člověk sice na volné noze nemá stálý příjem, ta svoboda za to však stojí. Pendluji mezi Divadlem Radka Brzobohatého a třeba Hybernií, kde hraji a zpívám v několika muzikálech jako třeba Královna Kapeska, Doktor Ox, Alenka v kraji zázraků a pomalu se chystáme na Tarzana.
Produkce manželů Pixových se navíc bude zčásti přesouvat do Hudebního divadla v Karlíně, tak mě čeká tak trochu i nové působiště. V Kalichu jsme navíc odderniérovali Tajemství. Po republice jezdím třeba s Příběhem jednoho hradu nebo s představením Drobečky z perníku se Simonou Stašovou a zároveň jsem se pustil i do vlastních produkcí.
Máte režisérské ambice?
Neříkám tomu režie, ale spíš secvičování. Dal jsem dohromady pár kamarádů a v současnosti vzniká velmi zábavná hra od českého autora Jakuba Fábela s názvem Instalace, která se odehrává v galerii moderního umění. Zapojil jsem do ní vedle Pavlíny Mourkové, Kateřiny Velebové, Zdeňka Hrušky, Tomáše Racka, Tomáše Brychty i svého sedmnáctiletého syna Daniela. Svůj „secvičovací“ debut mám však už za sebou, v Divadle Radka Brzobohatého se jmenuje Ženu nebo život.
Ernesto Čekan
Ve zmíněném divadle hrajete momentálně i Cyrana, už jste se naučil rychle si nalepit nos?
Cožpak o to, to je hračka proti tomu, když na vás s tímhle nosem přijde rýma. Anebo když v závěru představení coby Cyrano pláču a všechno mi to teče do toho umělého nosu, to je chuťovka! Diváci při této scéně často vytahují kapesníky, to já si na jevišti dovolit nemůžu. Často si říkám, kdyby jen věděli, s čím vším já zrovna musím bojovat.
Umíte se rozbrečet na požádání?
Moc ne. Ale v případě Cyrana je to jiné. To jsou opravdové slzy, moje vlastní, které vycházejí z daného prožitku. Za tuhle roli jsem moc rád, vždycky jsem byl spjatý spíš s komedií, ale toto je úplně jiná káva.
Když si člověk na dabingových stránkách zadá vaše jméno, seznam rolí je téměř nekonečný.
To bývávalo. Od té doby, co jsem se zúčastnil takzvané dabingové stávky, jsem od této práce zhruba pět let poměrně odstřižený. Výjimečně se dostanu k dabingu v rámci nějakých pokračování úspěšných filmů, kde se navazuje na předchozí obsazení, nebo když je potřeba namluvit nějaké grázly, kteří do dialogů motají i španělštinu, jako v případě Pancho Villa, kterého hrál Antonio Banderas.
Zažil jste někdy, že na vás lidé reagovali adekvátně tomu, jak na ně působila v televizi vaše postava?
Zažil jsem to zrovna nedávno díky roli v seriálu Ohnivé kuře, kde jsem hrál takového lumpa jménem Vrána. Zaregistroval jsem nějaké mírné reakce několika diváků v tom smyslu, jako bych nehrál vymyšlenou postavu, ale sám sebe.
Krejzovi (2018)
Rekvalifikace (2011)
Arachné (1992)
V seriálu Krejzovi jste si zase zahrál Itala.
To se mi stává celkem často. Rolí jižanských typů, Romů nebo čertů mám na svém kontě hodně. V tomto případě jsem měl být v jedné scéně dokonce přistižen in flagranti a ve scénáři bylo, že vyběhnu nahý ze skříně, což se mi moc nelíbilo. Naštěstí se mi podařilo vymínit si alespoň ručník kolem beder. Mimochodem, teď jsem si vzpomněl, v seriálu Dáma a Král jsem skoro paralelně hrál italského klenotníka! Navíc po mamince je moje krev ze čtvrtiny italská, takže mimo ty role rozhodně nejsou.
Vaším koníčkem je chovatelství, je pravda, že jste specialista na slepice?
Žijeme s rodinou v domku po prarodičích a kam moje paměť sahá, vždycky tam bývaly slepice. Před dvanácti lety jsem se rozhodl v té tradici pokračovat, ale chtěl jsem něco zajímavějšího než obyčejné nosnice. Náhodou jsem narazil na asijský slepičí druh hedvábničky vousaté a do těch jsem se úplně zamiloval už pro tu zvláštní strukturu jejich peří. Vypadají totiž, že jsou chlupaté.
Když jsem je pořídil, měli jsme je prvních čtrnáct dní ve vaně, což značně komplikovalo chod naší domácnosti. Momentálně jsme bez hedvábniček, protože nám je sežrala kuna. Zatím je nahradil běžec indický, což je taková vzpřímená kachna. Mám moc rád i holuby, měl jsem hezké druhy a moc rád jsem vždycky sledoval jejich námluvy, to byla hotová romantika.
Jak se udržujete v dobré kondici?
Hraji někdy i třicet představení do měsíce, takže pohybu mám hodně i v rámci svojí profese. Navíc moc rád chodím pěšky, někdy se vydám z divadla domů do Jinonic, což je asi osm kilometrů. Se Zdeňkem Hruškou jsme si do toho najali trenéra a začali svědomitě cvičit. Tedy spíš se tam zatím tak nějak zmítáme a musím přiznat, že je to poměrně potupná záležitost. (smích)
