Naštěstí ho jeden starší známý, který tam studoval, včas varoval: "To je šest let ostré vojny, navíc vojny sovětské!" Tak se dal Jan Pirk na medicínu jako jeho otec, děd, praděd, strýc, a nakonec i sestra a někteří další příbuzní. Touha po moři ho nicméně neopustila - aspoň tedy získal kapitánský patent na jachtu a občas si s kamarády vyrazí na moře.
Jejich největším dobrodružstvím byla v roce 1980 plavba na dvanáctimetrové jachtě, kterou sami tři roky stavěli. Pustili se okolo Evropy, od ústí Dunaje po Hamburk; do sovětského Tallinnu nesměli.
Jak si jednou řízneš...
Pětapadesátiletý profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, je stejně štíhlý, usměvavý a vyrovnaný jako před dvaceti lety.
Vždy elegantní, s motýlkem u krku, připomíná spíše Paula Newmana než patrně nejzkušenějšího českého kardiochirurga, který vede ty nejsložitější operace srdce - či přesněji srdíčka, jak Pirk a jeho kolegové něžně říkají. "Když jsem studoval, mířil jsem k některému oboru internímu, nejspíš ke kardiologii jako můj otec. A z kolegů, kteří se na chirurgii chystali, jsem si dělal legraci: vy se potřebujete koupat v krvi."
V létě 1972 s čerstvým diplomem v ruce žádné místo v Praze nesehnal. Aby byl blízko domova, šel na povinné "kolečko" po základních lékařských oborech do Nymburka. Primář chirurgie mu tehdy hrozil: "Jakmile si jednou řízneš, nebudeš chtít dělat nic jiného." A měl pravdu. Jan Pirk se upsal chirurgii a za dva roky začal s aspiranturou v pražském IKEM.
Nebál jste se sáhnout na srdce? "Při operaci se nesmím bát, to bych nepodával dobrý výkon. Ale když sahám na srdíčko, stále k němu mám úctu. Je to důležitý sval. Kardiochirurgie je strašně jemná práce, vždyť třeba věnčité tepny mají průměr jeden až dva milimetry. Musím pracovat s lupovými brýlemi, které zvětšují dvakrát až třikrát - jinak bych dobře neviděl. Na operačním sále musí být pohodová atmosféra. Hraje džez a pop, povídáme si. Šéf nesmí křičet a házet nástroji, to bych ostatní znervózněl a jejich výkon by se zhoršil. Divák zvenku má dojem, že se tam nic zvláštního neděje."
Záda dostávají zabrat
Profesor Pirk vstává ve tři čtvrtě na šest. Čtvrt hodiny cvičí, zvláště záda. "Srdeční operace zpravidla trvají čtyři až pět hodin, výjimečně osm až deset hodin. Někdy se musíme nepřirozeně ohýbat, abychom na pacientovo srdíčko dobře viděli. To je strašná námaha zvláště na záda. Nejeden kardiochirurg má operovanou páteř a to mu potom komplikuje práci."
V půl sedmé odjíždí do nemocnice. Projde všechna oddělení, vyslechne hlášení lékařů a hodinu úřaduje. V devět jde operovat. "Asi jen pět procent z operací srdce jsou transplantace. Přitom transplantace nepatří mezi nejsložitější výkony," vyvrací obecné mínění o výšinách kardiochirurgie.
"Mnohem složitější je třeba náhrada oblouku aorty, tedy hlavní cévy, která vede krev od srdce k tělu. Přitom musíme pacientovo tělo ochladit třeba až na šestnáct stupňů a zastavit oběh krve. Náročné jsou i výměny srdečních chlopní za umělé spolu s rekonstrukcí věnčitých tepen nebo náprava prasklé mezikomorové přepážky."
A kolik má za sebou oněch "ctěných" transplantací, do kterých se pustil v roce 1991? "Necítím se tak starý, abych bilancoval. Prostě nevím," směje se. Po obědě, který netrvá déle než deset minut, se šéf vrací do své pracovny a za chvíli už opět nastupuje na sál. Ke druhé operaci toho dne.
Po odpolední vizitě okolo páté mu pak vybude hodina na sport. Zaběhá si v nedalekém krčském lese anebo si vyjede na kole. V sedm hodin večer bývá doma. Po televizních zprávách se většinou pohrouží do odborných časopisů. "Asi čtyři nebo pět těch tlustých žurnálů musím sledovat. Jinak bych zaostal."
Necítím se dokonalý
Když mladý Jan Pirk získal dost zkušeností jako cévní chirurg, mohl se pustit i do operací srdce. Šéfové mu v roce 1983 vybojovali roční stáž ve Spojených státech. "Teprve tam jsem se učil moderní kardiochirurgii. A po revoluci, v roce 1990, jsem zase odjel do Dánska, abych tam jako konzultant učil tamní mladší kolegy."
Po návratu v roce 1991 se stal přednostou tehdejší kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie IKEM. A hned zavedl novinku v ošetřování pacientů. Pirk si v Americe všiml, že tam provází nemocného po celou dobu hospitalizace jeden lékař či tým (v Česku přetrvává zvyk z Rakouska-Uherska, že každý lékař má přidělené pokoje, a jakmile je pacient přemístěn, převezme péči o něj jiný lékař).
"Má to tři výhody. Pro pacienta - má své lékaře, kteří za ním chodí nejméně dvakrát denně na vizitu. Pro lékaře - zná každého svého pacienta od začátku až do jeho odchodu, tím se sám učí. A pro mne - vím přesně, kdo za koho odpovídá. Nejvíc proti tomu brumlaly sestřičky, protože se stávalo, že o tři pacienty na jednom pokoji pečovaly tři týmy. Ale už si zvykly."
Profesor Pirk zavádí do kardiochirurgie i nové postupy. "Občas k nám přicházejí pacienti s poruchami srdečního rytmu, s nestabilitou srdečních komor. U nich je velké nebezpečí úmrtí. Od roku 1984 jim voperováváme defibrilátor za milion korun, který výbojem probouzí srdíčko na okamžik zamrzlé. Asi v polovině minulého desetiletí jsme zavedli lepší metodu. Zjistíme, kde leží ložisko této arytmie, a potom je odstraňujeme - tím toho člověka definitivně vyléčíme. Pozor, nepleťte si tento přístroj s kardiostimulátorem, který srdíčko pohání - jeho nasazení dnes považujeme za běžné."
Zdá se, že Jan Pirk dosáhl vrcholu dokonalosti. Ostatně o tom svědčí třeba i jeho členství v různých vlivných mezinárodních odborných orgánech, jako ve výboru Evropské společnosti pro srdeční a hrudní chirurgii. "Ale já se necítím dokonalý," odmítá. "Když uděláme velký výkon, a přesto pacient zemře, hned si uvědomuji své hranice - a to mne udržuje v pokoře."
Za nejcennější považuje, že se mu podařilo vybudovat kolektiv dobrých spolupracovníků (na kardiochirurgii IKEM působí čtyři týmy, jeden z nich vede Pirk). Na zbývající týmy se může naprosto spolehnout. "Všechny akutní operace dělají ti lékaři, kteří jsou právě ve službě," zdůrazňuje. A když se porozhlédneme po kardiochirurgických pracovištích v Praze a jejím okolí, vidíme, že téměř všechny řídí odchovanci IKEM.
Základem je dobré zázemí
Těch asi 320 operací za rok je fyzicky a duševně náročný výkon. K tomu potřebuje nejen dispozice, ale musí o sebe také trvale pečovat. "Základem je dokonalé zázemí doma i v zaměstnání. Bez manželky, která je vychovatelkou v družině a pečuje o domov, a bez své sekretářky paní Jany Holubové, bych to dělat nemohl. Se ženou máme dva syny, kteří vyrostli, ani nevím jak. To, čeho dosáhli a jací jsou, je hlavně zásluha manželky. Teď si to vynahrazuji na vnoučatech. Jsou kouzelná."
Sám pochází ze staré sokolské rodiny, a proto už jako malý kluk chodil cvičit. Potom si oblíbil pozemní hokej, s oddílem Slavie Praha dokonce sjezdil Evropu. Teď už ho hraje jen rekreačně, protože si musí chránit ruce. Také jízdu na koních, kterou provozoval s manželkou, si musí odpustit. Začal proto s přespolními běhy a s triatlonem.
"Letní sezonu končím vždycky Běchovicemi. Máme vlastní triatlonový oddíl, asi deset doktorů. Získal jsem několik zlatých medailí z mistrovství světa lékařů v triatlonu a duatlonu. V zimě jezdím doma na rotopedu."
A v jakém stavu má náš nejlepší kardiochirurg vlastní srdíčko? Nedávno se nechal důkladně vyšetřit a zatím všechno funguje dokonale. Pro jistotu si třikrát týdně bere aspirin. "Tento lék snižuje nebezpečí cévních příhod." Nakonec zdůrazňuje: "Každý člověk by měl o své zdraví pečovat. I doktoři."
|
JAN PIRK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo? • Můj nejbližší velký úkol? |
