Marek Eben sice avizoval, že ubere ze svých aktivit, ale na televizní obrazovce je poslední dobou k vidění snad víc než kdy předtím. Objevuje se na karlovarském festivalu, diskutuje s hosty svého pořadu Na plovárně, uvádí soutěž O poklad Anežky České.
"Dříve se vysílala každý měsíc, ale teď se i reprízuje, takže je na programu každý týden," říká jeden z nejuznávanějších moderátorů. V létě zařadila ČT i reprízy Nedělního rána, které dříve točil. Kdykoliv v poslední době pustil televizi, hned se tam spatřil. "Byl jsem z toho zoufalý. A tak jsem si jednou v sobotu večer vybral nějaký americký thriller na Nově. To abych měl jistotu, že zase nenarazím na sebe," vypráví Marek Eben. Ve filmu vystupoval i úchylný lékař, který prováděl experimenty na svých pacientech. "A víte, jak se ten zločinec jmenoval? Eben." MAREK EBEN
* Televize poslední dobou obměňují moderátorské tváře. Považujete to za nový trend, nebo jen za náhodnou shodu okolností?
Já to považuji za naprosto logické, média potřebují stále novou potravu a týká se to i nových lidí.
* Zneklidňuje vás to?
Ne, nezneklidňuje.
* Nedávno bylo „k mání“ místo moderátora jednoho z nejsledovanějších pořadů, Milionáře na Nově. Napadlo vás, zda by se k vám tahle role hodila?
Zrovna o tomhle pořadu bych nepřemýšlel, stejně jako by asi Nova nepřemýšlela o mně.
* Deset let jste uváděl televizní anketu TýTý. Jméno jste si udělal hned napoprvé. Zvažoval jste tehdy, jaký zvolit moderátorský styl?
Ne, nic takového zvažovat nemůžete. Není možné si říkat, teď budu rozverný moderátor a příště se předvedu jako akční moderátor. To by vám lidé nevěřili. Oni vám věří, jen když zůstanete takový, jaký jste.
* Uvědomoval jste si před svou premiérou v TýTý, kam vás může moderování tak prestižního večera vyhoupnout?
To víte, že ano. Najednou stojíte v sobotním přímém přenosu v hlavním vysílacím čase na jednom jevišti se všemi hvězdami českého showbyznysu. Prožíváte velký stres, protože takový pořad se vám buď vydaří, nebo ne. Ať tak či onak, obojí má fatální důsledky. Když se vám moderování nepovede, další podobnou šanci už většinou nedostanete. Pokud to dopadne dobře, máte naději, že se naskytnou podobné velké příležitosti. To všechno jsem si uvědomoval, a proto jsem se na ten první večer hodně dlouho připravoval.
* Jak dlouho?
Asi dva tři měsíce.
* V kuse?
Narodil se 18. prosince 1957. Vystudoval herectví na pražské konzervatoři, ale úspěšný je nejen jako herec. Vypracoval se mezi nejuznávanější moderátory, je i muzikant, skladatel a textař. První herecká angažmá prožil v Karlových Varech a v Kladně. Poté byl bezmála dvě desetiletí kmenovým členem pražské Ypsilonky, kde od loňska jenom hostuje. Marek Eben je ženatý s herečkou Markétou Fišerovou.
Samozřejmě, že nesedíte tři měsíce od rána do večera u psacího stolu. To ne. Ale pořád o tom přemýšlíte. Kráčíte po městě, jedete v autě nebo něco děláte a hlavou se vám honí, co a jak by se dalo ve scénáři napsat.
* Zabere vám hodně času vymýšlení vtipných částí textu?
Nedomnívám se, že by to vždycky nutně muselo být vtipné. Stačí, když se trefíte do toho, co si publikum myslí. Když si divák o moderátorovi řekne - no jo, on má pravdu.
* Radil jste se s někým, jak se stát úspěšným moderátorem?
Ne, ale probíral jsem s rodinou, jak a co bude na obecenstvo zabírat. Na manželce nebo na svých bratrech a rodičích jsem si zkoušel jejich reakce na připravovaný text. Někdy si sepíšete věty, o nichž si myslíte, že je z nich zřejmé, co chcete vyjádřit. Ale když je pak řeknete někomu jinému, poznáte, že jste použil špatná slova, že je vaše formulace zavádějící a že nefunguje, jak jste si představoval.
* Stanovil jste si pravidla, kterých se při moderování vždycky držíte?
Pár by se jich asi našlo. Jedním z mých pravidel je nemluvit moc o sobě. Od toho tam moderátor není, on má za úkol připravovat půdu někomu jinému. Další pravidlo, kterým se řídím, je nezastírat, že se stalo něco nechtěného, a raději to přiznat. Diváci samozřejmě poznají, že se na jevišti přihodilo cosi, co tam být nemělo. Když se při tom tváříte jakoby nic, děláte z nich hlupáky. A to lidé nemají rádi. Jestliže však chybu přiznáte, jsou vám ji ochotni odpustit.
* Nemyslíte, že chybu nejen odpustí, ale že si na ní zvesela smlsnou?
Podobně jako v divadle, kde jsou nejrůznější nedopatření přijímána takřka s nadšením. Neměl by moderátor občas pro potěšení publika chybovat naschvál? Moderátor? Těžko, protože by si musel nachystané nedopatření dopředu nazkoušet s partnerem, kterého třeba při TýTý pozná až večer přímo na jevišti. Pravdou ale je, že před deseti dvaceti lety panovala v divadlech móda nahraných odbourávaček, při kterých herci předstírali, že se jako něco stalo.
* Dělali jste to i u vás v Ypsilonce?
V Ypsilonce? Ano, občas ano.
Sting mě mile překvapil
* Často jste tázán, které moderátory uznáváte. Obvykle uvádíte moderátory zahraniční. To se vám nikdo z našich nelíbí?
Právě naopak! Brilantně si kdysi počínal například Miroslav Horníček. To byl mistr svého oboru. Anebo Milan Lasica. Viděl jsem ho několikrát a vždycky bylo jeho moderování ohromně vtipné a zároveň noblesní. Mám rád humor, který není úplně prvoplánový a který divákovi nepřináší všechno polopatě, ale nechává mu trochu prostoru, aby si mohl věci domyslet.
A co takový Jarda Dušek?
Jeho pohotovost a schopnost reakce je skutečně obdivuhodná.
* Na Plovárně rozmlouváte v uvolněné atmosféře s výraznými českými osobnostmi. Ale přiznal jste, že když zpovídáte hvězdy světového showbyznysu, máte sevřený žaludek. Proč ten rozdíl?
Protože podmínky rozhovorů jsou jiné. Když je host odtud, ví, co jsem zač, ví, o jaký pořad jde, a tak ho nemusím přesvědčovat, že mu nepůjdu po krku. Ale jak to může vědět někdo z ciziny?
* Potřebuje to vědět?
Samozřejmě. Zahraniční megahvězdy zažívají obrovský mediální tlak. Proto jsou strašně opatrné. Už jen dostat je k mikrofonu a před kameru považuji za zázrak. Na rozhovor mají málo času a jejich manažer kouká na hodinky a stopuje minuty, aby povídání náhodou nebylo o chviličku delší. A ještě hlídá každé moje slovo. To všechno mi pochopitelně na klidu nepřidá. Nemluvě o tom, že se přece jen neoprostíte od vědomí, že mluvíte se superhvězdou. Zvlášť když je jí někdo, koho sám obdivujete a u koho vám připadá neuvěřitelné, že před vámi vůbec sedí.
* Například?
Sting. To byl vždy jeden z mých nejoblíbenějších muzikantů. Nikdy, ani ve snu, by mě nenapadlo, že budu mít možnost si s ním popovídat, natož že by přišel do mého pořadu. Když se to pak povedlo, byl jsem rozklepaný už jen z toho, že Stinga uvidím.
* Jak na vás zapůsobil?
Žasnul jsem, že byl ochoten rozhovor udělat, neboť měl nesmírně nabitý program. Večer koncertoval ve Varšavě, ráno pak sedl do letadla a zamířil do Brna. Tam ho z letiště odvezli rovnou do haly, kde jsem na něj čekal já, a hned jsme natočili rozhovor. Okamžitě poté šel na zvukovou zkoušku a po ní měl hodinovou pauzu na meditaci, kterou před koncerty absolvuje celá kapela. Potom společně vyšli na jeviště a hráli s neuvěřitelným nasazením bez přestávky dvě a půl hodiny. Jakmile koncert skončil, odvezla je auta na letiště, odkud rychle odlétli k dalšímu vystoupení. Myslím, že na rozdíl od Anglie, Německa nebo Španělska není český trh pro Stinga moc významný. Proto mě mile překvapilo, že v takovém kolotoči našel čas a chuť na poskytnutí rozhovoru.
* Při interview se zahraničními hvězdami hovoříte anglicky. Jste v angličtině natolik zběhlý, že dokážete bez obtíží reagovat na každou odpověď?
Dělat rozhovor v angličtině je pro mě pochopitelně o poznání obtížnější. Stává se mi, že si ve stresu nevzpomenu na správný výraz. Člověk, se kterým hovořím, mi ale raději promine nějakou jazykovou chybu, než abychom se dorozumívali přes tlumočníka. To pak nikdy nevznikne ta správná atmosféra.
Hercům hlavní role nezávidím
* Před časem jste prohlásil, že dobré herecké práce je poslední dobou strašně málo. Proč jí tolik ubylo?
Především kvůli tomu, že se v televizi zdaleka netočí tolik inscenací jako kdysi. Vezměte si ještě za Československa jenom Bratislavu. Slovenská televize vysílala inscenaci každé pondělí a často to byla adaptace klasiky. Obvykle na vynikající úrovni. A teď mi řekněte, kdy jste v poslední době viděl v České televizi inscenaci třeba Ostrovského nebo Turgeněva. Já si na to nevzpomínám. Výroba se zmenšila, televize šetří a omezuje se na levnější programy. Bohužel, inscenace jsou drahé. Musíte mít scénu, dekoraci, kostýmy, spoustu herců...
* Určitou formou inscenace je i soutěž O poklad Anežky České, kterou moderujete...
Však jsem České televizi docela vděčný, jelikož Anežka opravdu není nic levného. Z hradu na hrad přejíždí čtyřicetičlenný štáb, platí se ubytování, doprava a mnoho dalších nákladů. Obávám se, že je Anežka daleko dražší než nějaká jiná soutěž natáčená v ateliéru při stále stejné dekoraci.
* Pracovních příležitostí ubylo, konkurence mezi herci roste. Je o moc větší než v minulosti?
Určitě. Každý rok opouští umělecké školy mnoho mladých herců. Řádově jsou to desítky a desítky lidí, jenže divadla nejsou nafukovací. Herecké povolání je dnes považováno za lukrativní. Lukrativním však může být jedině v případě, že vám to jde a že máte navíc štěstí. Což si při studiu představuje každý - budu mít štěstí, dostanu se do dobrého divadla a budu u toho ještě točit.
* Takže je lukrativní pro každého desátého nebo dvacátého herce, zatímco pro ostatní jsou podmínky mnohdy až nedůstojné?
Přesně tak. Myslím, že si nikdo nedokáže představit, jaká je to dřina být hercem třeba v oblastním divadle.
* Například v Karlových Varech nebo Kladně, kde jste hrával po vystudování konzervatoře?
Kladenské divadlo je trošku specifické, protože je jakousi předsíní Prahy. Byl jsem tam čtyři roky a naprostá většina herců v té době bydlela v Praze. A to jim dávalo příležitost si ve volných chvílích někde přivydělat. V Karlových Varech to bylo horší, tam by člověk dojížděním utratil třetinu gáže.
* Kde chodilo víc diváků?
I v tom bylo Kladno zvláštní. Stávalo se, že jsme měli vyprodáno, a přitom byl sál poloprázdný. Tenkrát, v hluboké totalitě, si některý z velkých kladenských podniků koupil na představení třeba sto lístků. Jenže vstupenky pak nikde neudal, protože se zaměstnancům do divadla nechtělo.
* Ve Varech se to tehdy nestávalo?
Tam docházelo k jiné zajímavé situaci. Do hlediště většinou chodilo lázeňské publikum. Ovšem lázeňský režim býval ostrý a pacienti měli pevně stanovenou večerku. Takže když se režisér rozmáchl, jelikož to byl tvůrce s hlubokým ponorem, a udělal inscenaci, která trvala tři hodiny, bylo zle. Před posledním jednáním se půl divadla zvedlo, protože spěchalo stihnout večerku.
* Pane Ebene, jste považován za moderátorskou špičku. Ale nezávidíte kolegům hercům, kteří dostávají u filmu hlavní role?
Neřekl bych. Přemýšlím, zda jsem se tím hryzal někdy v minulosti. Ne, opravdu ne. Víte, když začnete moderovat, přestanou vás režiséři obsazovat jako herce. To je přirozená daň, kterou moderování odvedete. Ale netvrdím, že bych neměl žádné nabídky. Jenže si už daleko víc vybírám. A taky se daleko víc bojím.
* Bojíte se?
Ano, bojím se, že bych svěřenou roli nemusel udělat dobře, že bych diváky nepřesvědčil. A samozřejmě, že to první, co si pak lidi pomyslí, je: No, udělal by líp, kdyby se držel jenom moderování.
* Tohle herci moc často nepřiznávají. Spíš mluví o špatném filmu a špatném scénáři. Ale že by selhali oni...
Přitom je to noční můra každého herce. Může se ovšem stát i něco opačného - herec podá vynikající výkon ve špatném filmu. Podívejte se třeba do historie, do padesátých let na různé agitky. Pomyslíte si, pro pána krále, roli v takovém filmu bych v životě nevzal, ale herci jako Plachta nebo Marvan to zahráli skvěle.
Mám „svého“ policistu
* Je vám pětačtyřicet. Cítíte se v nejlepším věku?
Období od třiceti do nynějších pětačtyřiceti pokládám za úplně senzační roky. V mém životě byly daleko lepší než doba mezi dvacítkou a třicítkou.
* Proč?
Protože ve třiceti pominula nejistá pozice v povolání a skončily citové zmatky. Už jsem měl vyřešenu otázku manželství, což bylo rozhodnutí na celý život, s nímž jsem měl plné ruce práce.
* Vy jste byl do své budoucí ženy zamilovaný, ale strašně jste přemýšlel, zda si ji vzít?
To byste musel znát mou ženu. Byl jsem zamilovaný až po uši, ale měl jsem o našem soužití pochyby. Naše povahy jsou totiž absolutně protichůdné. My se nepodobáme skoro v ničem. Já jsem stojatá voda, ona má sopečnou povahu. Já mluvím potichu, žena nahlas, já jsem pomalý a přemýšlivý, ona rychlá a intuitivní. Spolužáci na konzervatoři dávali našemu vztahu tak čtrnáct dnů.
* Těšíte se, že budete v následujících letech pracovně stoupat ještě výš?
Kdepak, byl bych moc spokojený, kdyby to všechno vydrželo tak, jak je tomu dosud. Vlastně vůbec nevím, co bych si měl ještě víc přát. Máte-li rodinu, s níž jste šťastný, a kolem sebe lidi, které máte rád, a k tomu všemu děláte práci, která vás těší, tak co můžete chtít od života víc? Myslím, že kdyby to tak všechno zůstalo, byl by to zázrak.
* Pravidelně chodíte do kostela. Modlíte se za splnění tohoto přání?
Samozřejmě, že člověk v kostele prosí o to, co si přeje. Ale musíte počítat s tím, že Pán Bůh to všechno ví lépe než vy, protože do budoucnosti nevidíte. Tudíž těžko dokážete odhadnout, co je pro vás dobré. Občas se vám v životě přihodí věci, které se v první chvíli jeví jako katastrofa. Teprve s odstupem let zjistíte, že měly hluboký smysl.
* Málokterý mediálně známý člověk je veřejností všeobecně přijímán tak vstřícně jako vy. Stane se vám, že potkáte někoho, komu jste vyloženě proti srsti?
Stane. Na trase Praha - Karlovy Vary, kterou projíždím velmi často, mám „svého“ policistu. Už se známe a on mě zastaví pokaždé, když tudy jedu, lhostejno zda tam, nebo zpátky. A většinou si vždycky něco najde, takže musím platit pokutu. Zastavil mě i tehdy, kdy jsem měl zcela nový vůz. Policista sice v technickém průkazu viděl, že auto vlastním jen jeden den, ale vytkl mi, že nemám dálniční známku. Po pravdě jsem se omlouval, že u žádné ze zdejších benzinových pump zrovna známku neměli a že je dálnice v tomhle úseku dlouhá jenom osmnáct kilometrů. Myslíte, že mi to odpustil?
* No, když už se znáte...
Kdepak, neodpustil, zase jsem platil. Jako obvykle.
 Marek Eben on-line v redakci iDNES, 12. listopadu 2002. |
