Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Drsné zážitky okamžitě vypouštím z hlavy, říká záchranář

  18:04aktualizováno  18:04
- Sám na sebe ale nepoví, že před lety vyprostil tři děti zasypané v lomu na Proseku a různých zásahů má za sebou už na sedm tisíc. Když mu o půlnoci 12. listopadu nadřízený zavolal, měl padesátiletý Miloslav Chejn za deset minut sbaleno. Za dvě hodiny byla už celá skupina připravena na odlet do Istanbulu: sedm hasičů, pět kynologů se psy a lékař. On jako zástupce vedoucího výpravy.
* Co všechno člověku proběhne hlavou, když nasedá do vojenského speciálu a ví, že ho čeká akce v naprosto neznámém prostředí?

V mé hlavě se nedělo nic zvláštního. Na téhle práci mě baví právě to, že k ní patří neustálá změna. Jsem rád v dobrém kolektivu a vím, že se na každého, koho si vyberu, můžu stoprocentně spolehnout. Co mi vadí, je pouze nečinnost, v tomto případě asi tříhodinové zdržení na letišti ve Kbelích, když se čekalo na vyřízení průletu našeho letadla přes Maďarsko a Rumunsko. Jsme vycvičení tak, abychom byli co nejdříve na místě, protože v této branži mnohdy rozhodují minuty. Naštěstí potom už cesta probíhala rychle.

* Obstáli podle vašich představ všichni muži, na které jste vsadil?

Určitě. Naše směna má zhruba dvě stovky chlapů a řekl bych, že sto padesát z nich je okamžitě použitelných i pro akci, jako byla ta v Turecku. Ke všem schopnostem, které hasič musí mít, patří samozřejmě i psychická odolnost. Už každého nováčka se proto vždycky ptám, jestli mu vadí krev, jestli si dovede představit člověka, který někde leží dva tři měsíce... My jsme z domova zvyklí na ledasco: lidi rozdrcené v autech, ohořelé v bytech při požáru. Kdo to nevydrží, musí od nás pryč. Nic horšího jsme v Turecku neviděli.

* K profesionální otrlosti, či jak to říct, se ale každý teprve dopracuje, nebo ne?

Já osobně jsem s tím problémy neměl ani na začátku. Osmnáct let jsem jezdil na voze a vždycky jsem myslel především na to, že musím odvést kvalitní práci. V té by mi city překážely. Přijdu třeba do bytu, kde leží nějaká babička tři měsíce, říkám si, fuj, to není hezkej pohled, ale přijedu na stanici, umyju si ruce a jdu na polívku. Zkrátka naučil jsem se vypustit tyhle obrázky okamžitě z hlavy.

* Napořád?

Pravda je, že se mi občas nějaký zvlášť ošklivý případ promítne v paměti, určitě v mém podvědomí něco z toho zůstává. Doufám, že tím nebudu na stará kolena trpět. Každý si musí najít způsob, jak se s tím vyrovnat.

* Jak se vám sloužilo v Turecku?

Byli jsme tam připraveni vyjet už po prvním zemětřesení, ale cesta uvízla na dopravě. Teď to bylo dost šikovně zorganizované, protože do Düzce se z Albánie přesunula naše polní nemocnice, takže vojáci si pro nás dojeli do Istanbulu. I se čtyřmi tunami materiálu z letadla nás naložili na náklaďáky a odvezli až na místo. V poničeném městečku jsme podle potřeby prohledávali různá místa, nejdříve dětské středisko, pak třeba jednu kavárnu.

* S kynology jste se při spolupráci shodli?

Hasiči a kynologové, to je ideální kombinace, dohromady jsme tvořili komplexní tým. Pes vyhledá člověka, hasič se k němu s pomocí techniky dostane. Sami jsme také prolézali různé škvíry, dělali cestu psům. Někdy i v noci, podle požadavků tamního krizového štábu. Vezli jsme s sebou špičkovou vyprošťovací techniku. Bohužel jsme nacházeli už jenom mrtvé.

* Nemáte vy záchranáři v této situaci tak trochu pocity sportovců, kteří soupeří v disciplíně hledání živých lidí?

Jestli narážíte na určitou rivalitu mezi týmy z různých zemí, tak ta do jisté míry existuje, to přiznávám. Nikomu bych ji ale nezazlíval, pokud prospívá věci.

* Dá se výjezd do Turecka srovnat se zásahem v Arménii v roce 1988?

V Leninakanu a ve Spitaku to bylo horší. Budovy tam byly mnohem vyšší, a navíc lajdácky udělané, takže hromady sutin z paneláků města úplně zpustošily. Mrtvoly se počítaly na stovky. Zvedli jsme třeba panel a pod ním byla celá rodina, maminka se dvěma dětmi, táta s rozdrcenýma rukama u dveří, jak se snažil utéct. Viděli jsme lidi, uvařené v páře z prasklého ústředního topení. Vzpomínám, že tam byl jeden hasič, který tyhle pohledy nezvládl.

* Jak vy sám vnímáte nebezpečí, kterému se při práci vystavujete?

Nemyslím na ně, ačkoliv teď v Turecku mi jednu chvíli dvakrát dobře nebylo. To když jsme vlezli do jednoho polozříceného paneláku a najednou cítíme další otřes. Hodně rychle jsme odtamtud mazali pryč. Ten pud sebezáchovy samozřejmě funguje u každého, jenže pokaždé utéct nelze. Bojový řád nám ukládá, že všude musíme být minimálně ve dvou. Když někde ve sklepě praskne plechovka s barvou, vylítnou z toho plameny, tak člověk pudově uskočí, ale dál nemůže, protože tam má kamaráda. Na druhé straně jsme jenom lidé a někdo může zklamat. Za ta léta si ale pamatuju jenom na jeden případ hasiče, který byl propuštěn pro zbabělost.

* Bývají hasiči v hloubi duše trochu dobrodruhy?

Já bych to tak neviděl. Osobně jsem nikdy neholdoval žádným extrémním sportům, jen každý třetí den chodím do posilovny, abych se udržel v kondici, která je jedním z předpokladů. Kromě odborné způsobilosti, duševní odolnosti a manuální zručnosti. Řekl bych, že špičkový hasič roste tak sedm osm let, a každému není dáno. Vycvičený, odpočinutý a dobře živený chlap, který dělá svoji práci se zájmem, pak v pohodě vydrží i čtyřiadvacetihodinové nasazení.

* Ale vydrží takové nasazení i jeho rodina?

Jak kdy, ale věříte, že mně se to podařilo? Manželka i děti si zvykly dokonce na moje vánoční směny, a já jim to vždycky nějak vynahradil. K hasičům se dal ale jenom synovec. Syn je inženýrem chemie a dcera studuje na Karlově univerzitě jazyky.

* Vy jste před lety věděl, do čeho jdete?

Vlastně jsem šel k hasičům původně kvůli penězům, po vojně mě zaujal nějaký inzerát. Postupně jsem ale povolání přišel na chuť. Je to život v akci, pestrá práce, která mi něco dává. Každý zásah je úplně jiný. I v noci musíme být do dvou minut za branou. Nejraději spím nahej, tělo si odpočine a já jsem za patnáct až dvacet vteřin v šatech. Jednou si třeba prohlídnu Prahu ze střechy, podruhé mám zase co dělat s lidským neštěstím, což je taky k něčemu dobré. Leccos si přitom uvědomíte.

* Takže nad lidským neštěstím se citům nebráníte?

Tam není důvod. Myslíte, že člověk může lhostejně přihlížet tomu, co se lidem stalo třeba při povodních na Moravě? Některé to zruinovalo nadosmrti. No a když vidíte ty nešťastníky v Turecku, kteří přišli o příbuzné, bydlí v nějakém stanu a vůbec nevědí, jak budou žít dál, vnímáte jinak třeba i to, co se děje u nás.

* Přemýšlíte o politice a ekonomice?

Přesně tak. Já si taky kolikrát s gustem zanadávám na poměry, ale když to pak porovnáte s útrapami, kterým jsou vystaveni lidé někde daleko, jste autenticky u toho, nutně vás napadne: Vždyť my jsme tady vlastně úplně v pohodě.

Autor:



Nejčtenější

Karel Roden hraje hlavní roli ve snímku Fotograf volně inspirovaném životem...
Rodina herce Rodena zažalovala vydavatele Týdne, vysoudila 900 tisíc

Herec Karel Roden (55), jeho partnerka a děti uspěli se žalobou na vydavatelství Empresa Media mediálního magnáta...

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...



Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Marian Roden ve filmu Dědictví aneb Kurva se neříká (2014)
Marian Roden: Občas mě představují jako náhražku za nepřítomnou hvězdu

Pochází z hereckého rodu, ale této profesi se začal věnovat později. Marian Roden (53) v rozhovoru pro týdeník Téma...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Herečka Catherine Zeta-Jonesová se svou dcerou.
Dcera má ambice stát se herečkou, říká Catherina Zeta-Jonesová

Dcera Catheriny Zeta-Jonesové (47) a Michaela Douglase (72) Carys (14) se rozhodla vydat ve stopách slavných rodičů....



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.