Zatímco jeho patnáctiletí svěřenci sní o tom, že by chtěli dojít na severní pól, vystoupat na vysokou horu nebo na kole projet Evropu, ve skutečnosti se drží při zemi. "Všechny děti nejčastěji vzpomínají na akci, kdy měly za úkol dva dny se pohybovat krajem, a přitom používat jen to, co našly v přírodě," zdůrazňuje Milan Suchý. Připomíná však: "Pro někoho z vesnice je dobrodružstvím i návštěva Prahy." Že člověk nemusí jet zrovna do Himálaje, aby zažil dobrodružství, ilustruje na svém příkladu také učitel sportů v přírodě Petr Ďoubalík, který skákal s padákem, sjížděl na lyžích Alpy, lezl po skalnatých štítech a absolvoval náročné přechody různých pohoří. "V jedenácti letech jsem se s kamarádem vydal pár kilometrů za Hradec Králové a objevil jeden rybník. Bylo to tehdy úžasné dobrodružství a na ten pocit objevování do konce života nezapomenu," říká Ďoubalík.
Dobrodružství není hazard
Dobrodružství je něco úplně jiného než hazard. Falešný hráč může zažít vzrušení nad kartami, neukázněný řidič ve dvousetkilometrové rychlosti na dálnici, ale není to nic dobrodružného. Nenaplnilo je to a nepovzneslo. Při prozkoumávání vlastních fyzických či psychických možností je sice nutné občas riskovat a ani vstup do neznámé krajiny není bez nebezpečí, ale hlavním motivem dobrodružných akcí je poznání něčeho nového. "Když se setkali s medvědicí a medvíďaty ve slovenských horách, když v neznámém terénu ztratili kamaráda a museli ho hledat, když šli noční pochod z Prahy na Karlštejn nebo když navštívili katakomby," vypočítává některé dobrodružné akce napůl ještě dětí a napůl již dospělých z oddílu Skasapa jejich vedoucí Milan Suchý. "Poprvé zažívám dobrodružství ve skutečnosti, podruhé při vyprávění svých hrdinských kousků kamarádům," říká s ironickou nadsázkou pražský horolezec Pavel Sýkora. Jádro je ovšem pravdivé. Proto si také rybáři ukazují velikost chycených ryb, turisté se vychloubají výškou zdolaných hor a vodáci projetými bouřícími peřejemi. Právě opakováním si vtiskují do paměti všechno, co prožili. Je to stejné, jako když si lidé prohlížejí fotografie, pohlednice nebo videozáznamy z dovolené. Mnozí si k uchování dobrodružství v paměti vedou zápisníky, kroniky, cestovní deníky či památníčky. "O svých akcích mohu mluvit jen s přáteli," říká pražský jeskyňář, jehož koníčkem je prolézání starých důlních děl. "Naše návštěvy kanálů, lomů a štol jsou totiž občas za hranicí zákona," dodává na vysvětlenou a ze stejného důvodu odmítá zveřejnit své jméno. Ale i on má doma archiv fotografií a zápisků, ve kterých si uchovává své vzpomínky. Dokonce podobně jako počítačoví hackeři vydává vlastní utajený časopis, aby si spřízněné duše mohly navzájem přečíst o svých akcích.
Vybavení je základ úspěchu
Po snění o budoucích dobrodružných výpravách je také nutno sestoupit na zem a zamyslet se nad zadními kolečky. Jen ten, kdo se vrátí domů, si může zážitky náležitě vychutnat. "Špatný a starý horolezec je lepší než dobrý a mrtvý," pregnantně vyjadřuje horolezecké úsloví fakt, že je někdy lépe z výstupu vycouvat než příliš riskovat. Proto by si měli účastníci každého většího výletu, cyklistické túry nebo vodáckého putování co nejpečlivěji promyslet, co chtějí a zda na to mají dost sil, zkušeností a vybavení. Například pádlovat přes přehradu sice dokáže každý, ale všichni na lodi by měli mít plovací vestu. Sjezd divoké říčky po velkých deštích zvládnou i zkušení turisté, ale kromě vesty by jim neměla chybět ani helma. Vést raft na alpské řece vyžaduje velké zkušenosti, a navíc neoprenové oblečení, nůž za pasem a speciální plovací vestu. K tomu musí být v lodi záchranářské lano. Když něco z toho chybí, jde o život. Na českých a moravských řekách se ročně utopí několik lidí pod převrácenými loděmi na jezech. Za tragédiemi na rakouských a skandinávských řekách zase bývá nezkušenost instruktorů cestovních kanceláří, kteří neodhadnou sjízdnost řeky, anebo je příčinou nedostatečné vybavení jejich klientů. Z Alp i Vysokých Tater přicházejí několikrát za rok zprávy, že čeští turisté zmrzli, zemřeli při pádu do ledovcové trhliny nebo se zřítili ze strmých štítů. Mnohdy to bylo jejich neopatrností, někdy zabloudili a jindy si nevzali na obtížný výstup lano a karabiny. "Odhaduji, že jen v Českém krasu se zachraňuje každý rok asi dvacet lidí z jeskyní a štol," uvádí člen místní Stráže přírody Václav Bittmann. "Přibližně stejný počet se zřítí ze strmých skal."
Nebát se a pomoci
Pokud dojde k nejhoršímu, každý by měl být připraven pomoci. Lékaři záchranných služeb na všech školeních a besedách pro laiky říkají, že na stříkající krev a bolest kamaráda by se měl každý připravit psychicky předem. Není podle nich důležité jen teoreticky vědět, jak například zavázat ránu, ale také se nebát to v případě potřeby rychle udělat. Kromě lékárničky se hodí i mobilní telefon, kterým lze zavolat záchrannou službu. "Nosím ho s sebou i v zahraničí, přestože nemám zaplacený roaming. V Evropě totiž většinou funguje bezplatné číslo 119," připomíná horolezec Lukáš Prokůpek. Pomoc k těžkým úrazům nebo na nedostupná místa se obvykle snáší z nebe. Každý by proto měl znát signály pro vrtulníkové piloty "Potřebuji pomoc" (ruce zvednout šikmo podél uší a udělat ze sebe písmeno Y jako yes) a "Nepotřebuji pomoc" (levou ruku zvednout podél ucha, pravou šikmo dolů a udělat písmeno N jako no). Pomoc ze země lze volat i pomocí tak zvaného alpského signálu. Ten, kdo ji potřebuje, šestkrát za minutu volá, píská, mává šátkem nebo svítí baterkou. Potom minutu počká a vše znovu opakuje.
Dobrodružství není hazard
Dobrodružství je něco úplně jiného než hazard. Falešný hráč může zažít vzrušení nad kartami, neukázněný řidič ve dvousetkilometrové rychlosti na dálnici, ale není to nic dobrodružného. Nenaplnilo je to a nepovzneslo. Při prozkoumávání vlastních fyzických či psychických možností je sice nutné občas riskovat a ani vstup do neznámé krajiny není bez nebezpečí, ale hlavním motivem dobrodružných akcí je poznání něčeho nového. "Když se setkali s medvědicí a medvíďaty ve slovenských horách, když v neznámém terénu ztratili kamaráda a museli ho hledat, když šli noční pochod z Prahy na Karlštejn nebo když navštívili katakomby," vypočítává některé dobrodružné akce napůl ještě dětí a napůl již dospělých z oddílu Skasapa jejich vedoucí Milan Suchý. "Poprvé zažívám dobrodružství ve skutečnosti, podruhé při vyprávění svých hrdinských kousků kamarádům," říká s ironickou nadsázkou pražský horolezec Pavel Sýkora. Jádro je ovšem pravdivé. Proto si také rybáři ukazují velikost chycených ryb, turisté se vychloubají výškou zdolaných hor a vodáci projetými bouřícími peřejemi. Právě opakováním si vtiskují do paměti všechno, co prožili. Je to stejné, jako když si lidé prohlížejí fotografie, pohlednice nebo videozáznamy z dovolené. Mnozí si k uchování dobrodružství v paměti vedou zápisníky, kroniky, cestovní deníky či památníčky. "O svých akcích mohu mluvit jen s přáteli," říká pražský jeskyňář, jehož koníčkem je prolézání starých důlních děl. "Naše návštěvy kanálů, lomů a štol jsou totiž občas za hranicí zákona," dodává na vysvětlenou a ze stejného důvodu odmítá zveřejnit své jméno. Ale i on má doma archiv fotografií a zápisků, ve kterých si uchovává své vzpomínky. Dokonce podobně jako počítačoví hackeři vydává vlastní utajený časopis, aby si spřízněné duše mohly navzájem přečíst o svých akcích.
Vybavení je základ úspěchu
Po snění o budoucích dobrodružných výpravách je také nutno sestoupit na zem a zamyslet se nad zadními kolečky. Jen ten, kdo se vrátí domů, si může zážitky náležitě vychutnat. "Špatný a starý horolezec je lepší než dobrý a mrtvý," pregnantně vyjadřuje horolezecké úsloví fakt, že je někdy lépe z výstupu vycouvat než příliš riskovat. Proto by si měli účastníci každého většího výletu, cyklistické túry nebo vodáckého putování co nejpečlivěji promyslet, co chtějí a zda na to mají dost sil, zkušeností a vybavení. Například pádlovat přes přehradu sice dokáže každý, ale všichni na lodi by měli mít plovací vestu. Sjezd divoké říčky po velkých deštích zvládnou i zkušení turisté, ale kromě vesty by jim neměla chybět ani helma. Vést raft na alpské řece vyžaduje velké zkušenosti, a navíc neoprenové oblečení, nůž za pasem a speciální plovací vestu. K tomu musí být v lodi záchranářské lano. Když něco z toho chybí, jde o život. Na českých a moravských řekách se ročně utopí několik lidí pod převrácenými loděmi na jezech. Za tragédiemi na rakouských a skandinávských řekách zase bývá nezkušenost instruktorů cestovních kanceláří, kteří neodhadnou sjízdnost řeky, anebo je příčinou nedostatečné vybavení jejich klientů. Z Alp i Vysokých Tater přicházejí několikrát za rok zprávy, že čeští turisté zmrzli, zemřeli při pádu do ledovcové trhliny nebo se zřítili ze strmých štítů. Mnohdy to bylo jejich neopatrností, někdy zabloudili a jindy si nevzali na obtížný výstup lano a karabiny. "Odhaduji, že jen v Českém krasu se zachraňuje každý rok asi dvacet lidí z jeskyní a štol," uvádí člen místní Stráže přírody Václav Bittmann. "Přibližně stejný počet se zřítí ze strmých skal."
Nebát se a pomoci
Pokud dojde k nejhoršímu, každý by měl být připraven pomoci. Lékaři záchranných služeb na všech školeních a besedách pro laiky říkají, že na stříkající krev a bolest kamaráda by se měl každý připravit psychicky předem. Není podle nich důležité jen teoreticky vědět, jak například zavázat ránu, ale také se nebát to v případě potřeby rychle udělat. Kromě lékárničky se hodí i mobilní telefon, kterým lze zavolat záchrannou službu. "Nosím ho s sebou i v zahraničí, přestože nemám zaplacený roaming. V Evropě totiž většinou funguje bezplatné číslo 119," připomíná horolezec Lukáš Prokůpek. Pomoc k těžkým úrazům nebo na nedostupná místa se obvykle snáší z nebe. Každý by proto měl znát signály pro vrtulníkové piloty "Potřebuji pomoc" (ruce zvednout šikmo podél uší a udělat ze sebe písmeno Y jako yes) a "Nepotřebuji pomoc" (levou ruku zvednout podél ucha, pravou šikmo dolů a udělat písmeno N jako no). Pomoc ze země lze volat i pomocí tak zvaného alpského signálu. Ten, kdo ji potřebuje, šestkrát za minutu volá, píská, mává šátkem nebo svítí baterkou. Potom minutu počká a vše znovu opakuje.
 Horolezectví vyžaduje zkušenost |
