Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dotyky spirituálna Adrieny Šimotové

  0:01aktualizováno  0:01
Měla jsem velké štěstí, říká Adriena Šimotová. "Narodila jsem se do velké rodiny, ačkoli jsem byla jediné dítě. Možná díky babičce, která byla švýcarská Francouzka a spiritus movent celé rodiny, se žilo hodně pohromadě - jejích pět dětí s rodiči a prarodiči a později tam ještě byl můj muž, malíř a grafik Jiří John, a ještě později syn. Dnes zase žiji se snachou a vnučkami."HLASUJTE V ANKETĚ: Patří podle vás Adriena Šimotová mezi význačné české osobnosti dneška?

"Díky rodinnému zázemí jsem spíš důvěřivá než nedůvěřivá. Pramení to z toho, že jsem se doma nikdy nesetkala se zlem. Pokud jsem se s ním později setkala, hned jsem věděla, oč jde, kam patří, ale někdy jsem mu neuměla čelit," vypráví vlídně, ale s důrazem na přesně volená slova sedmasedmdesátiletá Adriena Šimotová.

Svým jemným pohledem, neobyčejně živýma očima a krásnýma, byť upracovanýma rukama slova jen podtrhuje. "Pocházím z evangelické rodiny, která patřila k pražské střední vrstvě, finančně spíš nižší, ale s intelektuálním zázemím, které rodině dodávala babička. Učila francouzštinu i univerzitní profesory. Můj strýc byl Josef Frič, poslední z Fričů, pracoval v Ondřejově na hvězdárně. Díky tomu byl u nás v rodině i vztah k vesmírné dimenzi."

Maminka paní Šimotové sice vystudovala UMPRUM, nejspíš prý něco jako knižní grafiku, ale celý život byla v domácnosti. Otec pocházel z chudé rodiny z jižních Čech, v níž bylo dvanáct dětí. Rodina, která žila nejprve na vltavském nábřeží naproti Hradu v bytě po básníku Jaroslavu Vrchlickém a později v Podolí (tam žije Adriena Šimotová dodnes), však tíhla více k literatuře než k výtvarnému umění.

Jistou roli v pozdější orientaci malé Adrieny mohlo snad hrát to, že doma vždy byly francouzské časopisy, které měly úplně jinou optiku než ty české. V rodině byl originál od Purkyněho (ten je teď v galerii na Hradě) a dvě kopie Hellichových portrétů prapradědečka Václava Staňka.

"Díky svému původu jsem měla tedy možnost poznat různá prostředí: zemědělský proletariát, intelektuální pražskou vrstvu a z manželovy strany dělnický proletariát. To mi umožnilo se celý život pohybovat všude dost svobodně, a to je další velký dar, který jsem dostala."

Pocit ohrožení
Když přišel Hitler, bylo Adrieně dvanáct let. Po okupaci Sudet přišli k ní do třídy noví žáci, vyhnaní z pohraničí, a ještě později si pamatuje, jak židovské spolužačky a jejich příbuzní odcházeli do Terezína.

"To jsou moje zážitky mezního pocitu ohrožení, které v člověku přetrvávají právem dodnes. V jednom textu jsem se pokoušela zaznamenat autentické pocity mezi nálety. S přáteli jsme si udělali výlet do Chuchle a do Radotína a pokusila jsem se prožít ten den autenticky s důrazem na teď. Myslím, že Pascal říká, že lidé to teď neumějí žít, ale já jsem to své teď ten den skutečně zažila. A byl to velice intenzivní prožitek. Občas po tom toužím velice silně i dnes."

Za války studovala grafickou školu v Praze a jejím prvním profesorem byl Zdeněk Balaš. Potom absolvovala UMPRUM u Josefa Kaplického. "Profesor Balaš úžasně cítil barvu. Kaplický byl mnohem vzdělanější, zahrnoval ve svém pohledu celý svět. Ale Balaš mě naučil malovat a velice věřil tomu, co dělám, což bylo tehdy pro mě velmi důležité. Balaš mě třeba donutil přes noc předělat klauzuru, protože tušil, že to dokážu líp. Naproti tomu Kaplický se bál, abych si práci nepoškodila a říkal: Slečno Šimotová, prosím, už tam nedělejte ani čárku."

U profesora Kaplického ještě absolvovala aspiranturu. Na jejím konci se také s Kaplickým a několika svými kolegy podílela na reliéfu pro EXPO 58 v Bruselu. "To znamená, že jste něco jako kandidátka věd přes malbu," zeptal jsem se a Adriena Šimotová se rozesmála: "Asi jo, ale je to nedůležité. Jediné, na co se pamatuji, je promoce. Diplomy jsme dostávali po válce, kdy byl všeho nedostatek, v rourách od pancéřových pěstí. Jelikož ta pouzdra byla kratší, uzávěr byl nasazen jen na šošolku, uprostřed koukal diplom. A diplomy přinesli do promoční auly v koších na prádlo."

UB12
V encyklopediích bývá Adriena Šimotová zařazována jako výrazná představitelka generace šedesátých let. O její tvorbě se hovoří jako o meditativní - zabývá se tělem a jeho prostřednictvím se dotýká světa.

Od roku 1960 byla členkou skupiny UB12, ale jak sama říká, šlo spíše o přátelství než o ideové spojenectví. Ta přátelství však byla pro ni velmi důležitá. "Vztah k těmto lidem, k bližním, znamenal, poznamenal a poznamenává celý můj život." Výstavy UB12 - oficiálně sice trpěné, ale kritizované - přitom měly velký ohlas mezi mladými umělci.

Později ji ovlivnil pop-art. A vše, co ví o prostoru a čase, zase ví od Marcela Prousta. Byl pro ni důležitější než kontakty s malíři. A posléze ji silně ovlivnilo setkání s knihou Já a Ty Martina Bubera. "Do jaké míry měly ty hluboké vrypy do vaší duše, o kterých mluvíme, vliv na vaši tvorbu?" zeptal jsem se. "Já se domnívám, že to všechno jsem sečetla až teď, v posledních osmi deseti letech. A něco již od čtyřiaosmdesátého roku."

Adriena Šimotová šla celou dobu za tím, co ji orientovalo, a ani v nejtěžších dobách nepřijala zakázky, které by ji odvedly od základního úkolu, který si "načetla" u Bubera: zkoumat dvojí postoj a dvě základní slova, kterými pro ni byla: Já - Ty.

Cestou existencialismu
V roce 1968 Rusové okupovali Československo. Čtyři roky nato zemřel Adrieně Šimotové manžel. Svět se jí zhroutil a to se odrazilo i v její tvorbě. Převážila v něm existenciální tvář.

"Do začátku sedmdesátých let jsem stavěla na barvě, a najednou barva začala blednout, změnila jsem materiál. Malba se mi zdála příliš plytká. Měla jsem pocit, že něco opakuji. Začínala jsem všedními gesty, byla jsem fascinována tím, že milion lidí v jednu chvíli dělá totéž, třeba si obléká punčochu, intimitou každodennosti a po zlomu jsem se vydala po cestě existencialismu. V ten moment jsem cítila, že se identifikuji s tím, co dělám."

"Začínala jsem abstraktní lyrikou, odrazy ve vodě, chvěním vzduchu a posléze jsem tíhla k figuře. Moje velké téma je člověk. Snažila jsem se projít realitou. Vyvolávala jsem podoby rodiny, spolužáků a dostala jsem se tak daleko, že jsem se dotkla nějaké hranice, kterou už člověk nemá překračovat. Až jsem se toho lekla. Cítila jsem to jako avízo. Jako úzkost a upozornění: Tam nešlapat, toho se nedotýkat, tím neprocházet."

V těžkých sedmdesátých letech vystavovala na neoficiálních výstavách většinou po ateliérech svých přátel. V té době vytvářela figurální textilní kolážové obrazy s prostřihávanými plány (Blízká vzdálenost, 1976-67, Vymezení člověka, 1977) a krátce nato i figurální šité objekty, v nichž pracovala s jednoduchou lidskou siluetou (Vymezení a komunikace, 1977).

"V těchto dílech dokázala spojit hluboce osobní zkušenost s prožitkem obecného ohrožení duchovních hodnot a nalezla důstojný výraz pro vyjádření metafyzické tíže lidské existence," píší o ní kunsthistorici.

Těžkou dobu jí pomohl přežít i zájem v zahraničí. V roce 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani a v roce 1991 byla vyznamenána Rytířským řádem za literaturu a umění ve Francii, kde v posledních letech často nejen vystavuje, ale i pracuje.

Vzkaz v lahvi
V posledních letech se Adriena Šimotová setkala poprvé s nemocí, zemřel jí syn a stále ještě prožívá smrt manžela. To vše se projevilo v jejím díle narůstáním metafyzického rozměru. "Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti, ale naprosto ne o nějaké jurodivosti. Jde mi vždy spíš o čistotu. Moje východisko je pozitivní. Člověk ze sebe nikdy není moc nadšený, ale největší radost jsem měla, když byla před dvěma lety má výstava v Praze ve Veletržním paláci a cizí lidé mi psali, že si v mé tvorbě přečetli i něco o sobě."

Adrienu Šimotovou si lidé mohou pamatovat jako umělkyni, která pracuje ráda s bílým ručním papírem, pauzákem či japanem, jež různě vrství, trhá, mačká a vytváří z nich reliéfy a frotáže, tedy otisky. Z jejího díla sálá klid a jistá přesná a vyvážená jemnost. Nesnaží se zpodobnit člověka, ale cosi pro ni důležitého z jeho duše.

Měla doposud přes dvacet samostatných výstav po celém světě a kromě českých galerií je zastoupena v Lodži, Paříži, Uppsale, Stockholmu, Ženevě, ve Florencii, Washingtonu a v Chicagu.

"Nepřála bych si, aby někdo hledal v mém díle patetické poselství. To určitě ne. Ale přesto jsem ráda, když někdo tu flašku se vzkazem vytáhne. Vzkaz, to je to správné slovo. Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám, a pak ho také každý nemusí vytáhnout. Je to věc svobodné volby. Na nikoho nenaléhám."

ADRIENA ŠIMOTOVÁ

Odkud jsem
Z Prahy, kde jsem se narodila 6. srpna 1926. Otec byl technický úředník, matka v domácnosti.

Čím vším jsem byla
Proživatelem. Kdybych řekla divákem, bylo by to nepřesné, neboť beru na sebe osud, tedy to, s čím se setkávám, a cítím za to odpovědnost. Rozhodně nejsem sběratelem, jen nabízím ruku.

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo
Stalo se mi u dvou tří výstav, že jsem pocítila, jak divák klade nohy do mých stop. Jedna byla v undergroundu v roce 1977 v Praze-Košířích, Na Mlynářce, a trvala jeden den. Šlo o instalaci v domě, který byl určen k demolici. Ukázala jsem tam látkové objekty. Přišla řada lidí, kteří výstavu silně prožívali. Jedna z účastnic, mladá žena, když jsme vyšli ven, mi řekla: "Víte, paní Adrieno, ta výstava byla skutečnější než to, co je tady na ulici." To byla největší poklona, které jsem se kdy dožila. Potom výstava v roce 1986 v Brně v Domě Pánů z Kunštátu a svým způsobem k tomu patří i výstava v Praze ve Veletržním paláci v roce 2001.

Můj nejbližší velký úkol
Můj úkol je neustrnout, riskovat a umět ztrácet již nalezené (každý zisk je zároveň ztrátou). Přijmout bez hořkosti stáří jako novou zkušenost a nový úhel pohledu, kde cesta nekončí, ale prohlubuje se.

Autor:



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Další z rubriky

Je to velká holka, bude v pořádku, řekl LeBlanc o rozchodu Anistonové

Matt LeBlanc a Jennifer Anistonová v seriálu Přátelé (2003)

Deset let spolu hráli v legendárním seriálu Přátelé a kamarády zůstali i po skončení natáčení. Matt LeBlanc (50) se...

Rosolova přítelkyně si na sociálních sítích změnila příjmení

Lukáš Rosol a Petra Kubinová

Tenista Lukáš Rosol (32) a jeho přítelkyně Petra Kubinová (24) odletěli na Mallorku. Ještě předtím se postarali o...

Vacek: Díky Ypsilonce nepropadám iluzi, že jsem hvězda či herec spasitel

Petr Vacek

Petr Vacek (53) chtěl původně pokračovat v rodinné tradici a stát se lékařem. Svůj dávný sen si teď plní alespoň díky...

Najdete na iDNES.cz