Před koncem roku jste přátelům posílal říznou esemesku: "Ať vám v příštím roce nemoce, smrt a idioti políbí prdel. Haleluja Pavel D." Vás těsně před Štědrým dnem pustili z nemocnice. Jaké byly Vánoce?
Strašně pěkné. Upřímně jsem se bál, že budou trošku ubrečené. Člověk svou nemoc přece jen prožívá, je tu rodina, řeknete si, že to jsou možná poslední Vánoce... Vůbec ne! Všechno bylo skvělé, holky zahrály koledy, jedna na flétnu, druhá na klavír, zazpívali jsme si... I dárky byly trefné.
Copak vám Ježíšek nadělil?
Moje dcerunky, respektive ta nejmladší šestnáctiletá, se domluvila s rodinou a koupila mi veliké růžové prase na baterku, které chodí a chrochtá. Vypadá tak hrozně, až je krásné. Doma ho používáme na zahánění jezevčice Meginy. Jinak hlavním dárkem bylo krásné křeslo k počítači, které jsem si moc přál.
A nějaké novoroční předsevzetí jste si dával?
Kdepak, předsevzetí si zásadně nedávám, protože jsem je nikdy nedodržel. Považuju za pokrytectví vůči sobě říkat, že třeba od prvního ledna přestanu kouřit. Mně se to nikdy nepovedlo a s kouřením jsem přestal úplně jindy.
To už je pár let, že?
S cigaretami jsem končil několikrát. Jednou jsem vydržel nekouřit osm let a začal jsem znovu po revoluci, při těch dlouhých jednáních v parlamentu. Ale teď už nekouřím pět let. Viděl jsem barevný snímek rakoviny plic a to stojí za to, to se mnou hluboce otřáslo.
Musíte teď dodržovat nějakou přísnou životosprávu?
Mám diabetickou dietu kvůli pooperační cukrovce. Jinak s tou operovanou slinivkou doktoři řekli, ať zkouším, co to se mnou udělá. Tak jsem si dal na Silvestra kachnu se zelím a nic to neudělalo. Ale jsem opatrný. Čtyřikrát denně si píchám inzulín. Moje žena na mě volá: "Pavle, je dvanáct, měl by sis šlehnout!"
Už nepijete víno? Ani na Silvestra jste si nedal?
To jsem vypil dvě deci červeného. Ale nepokouším to. Silvestr byl i tak krásný. Vůbec celý sváteční týden byl krásný. Přijel jsem třicátého do Prahy, šel jsem se s rodinou do divadla podívat na svůj kus, spíš kousek, který jsem kdysi spáchal s Mirkem Horníčkem, hru Dva na smetišti. Druhý den, na Silvestra, jsme šli s Tomášem Töpferem ke Kalichu, kde jsme měli setkání s Václavem Havlem a Dášou.
Připíjeli jste si s nimi na nový rok?
Ne, před půlnocí jsem si musel jít domů šlehnout. Mé dámy byly strašně naštvané, že tam nemohly sedět dál, ale uklidnily se. V Praze bydlím v malém bytečku po malíři Janu Slavíčkovi v Hrzánském paláci. Tam když si člověk sedne na záchod a otevře okno, rozprostře se před ním úžasný výhled na Prahu. Právě z toho hajzlíku pochází ten slavný obraz - pohled přes okno na Prahu, která je najednou jak vystřižená. A teď si představte, před půlnocí jsem si tam sedli a tři hodiny se dívali. Praha zářila reflektory a ohňostroji, překrásné divadlo to bylo! Holky pak byly rády, že musely jít se mnou. Nechci být cynický vůči svému dosavadnímu životu, ale myslím, že tohle byl můj nejkrásnější Silvestr.
Televize během něj vysílala pohádku Modrý Mauritius a vy v ní hrajete. Jak jste se k té roli dostal?
Přišel za mnou režisér Zdeněk Potužil, můj starý kamarád: "Mohl bys mi hrát v pohádce?" Ježíšmarjá, říkám, rád! Vždyť je to pro mě návrat do mého starého světa. A on: "Ale hrál bys ministra!" Já na to: No a? "Ten ministr je velká sviňa." To už jsem byl nadšenej. Kdo jiný, povídám, ho může hrát! Charakterní ministr se hraje blbě, ale ministr-sviňa, to použiješ i věci, které znáš. Tak jsme s Honzou Hrušínským, což byla druhá sviňa-ministr, okrádali pana krále.
Když mluvíme o roli ministra. Vy jste vlastně nejdéle sloužícím ministrem české vlády...
... pozor, jsem i nejstarší!
... a také oblíbený. Řada lidí z kultury vás i chválí.
A mnohým lidem jsem se naopak nezavděčil. Ale moje nepopulární kroky možná způsobily, že vzrostla moje obliba u lidí, kteří viděli, že jsou to rozhodnutí dělaná naprosto nezávisle. Říkávám náměstkům: Když bude potřeba nasadit krk, dejte tu věc mně, já ho nasadím. Ale jinak svoji popularitu moc nevnímám. Protože průzkum veřejného mínění může vypovídat třeba o tom, že jsi právě nemocný a proto tě lidé mají raději než jindy. Ona to Bendice (spoluautorka rozhovoru Jana Bendová) napsala, potvora!
A povzbuzuje vás ta přízeň aspoň trochu?
Určitě. Ta nemoc, sviňa jedna, způsobila, že najednou cítím podporu od lidí, se kterými jsem zatím komunikoval spíš zdvořilostně. Například režiséři Menzel, Krejčík, pan profesor Žilka... Začali mi psát lidé, chodí maily. Ono se to strašně blbě říká. Včera v Národním divadle se mi stalo... doufám, že teď se nedojmu tak, že bych brečel... hráli se Naši furianti, přišla děkovačka, já tleskal a najednou se celý soubor na jevišti obrátil k mojí lóži a začal mi tleskat a ukazovat, jak mi drží palce... To dá člověku takovou sílu, že si říká - ty sviňo, já se ti nepoddám!
Už nedělám do roztrhání těla
Co říkají lékaři, když z chemoterapie odjíždíte rovnou na ministerstvo?
Chápou, že než bych ležel u nich a trápil se, jestli chemoterapie zabírá nebo nezabírá, tak je lepší, když nemám čas se pozorovat. Do roztrhání těla už ale nedělám. V práci bývám od tři čvrtě na osm do šesti, pak jdu domů nebo do divadla. Už tady nevysedávám do noci.
Vás ještě nenudí chodit skoro každý den do divadla, na koncerty, výstavy?
Za prvé, k mému povolání to patří. Měl bych vědět, co se děje. Za druhé, umělci by měli cítit, že o jejich práci má člověk zájem. I když jim jako ministr nemohu pomoci, nedám jim peníze, přesto vědí, že existuju. A za třetí, divadlo mě baví.
Zmínil jste se o Miroslavu Horníčkovi, vašem velkém příteli, který vám byl i za svědka na svatbě. Jak jste se seznámili?
Tehdy jezdil s nějakým pořadem, účinkovali v něm i Filipovský, Lipský a Šlitr. Ne, ne, Šlitr ne... No, možná to byl Šlitr, teď už nevím. S Horníčkem jsme se poznali v olomouckém divadle, kde jsem začínal. Jednou jsme jeli na zájezd - já jim vždycky svítil a stavěl scénu - a jak seděl vedle řidiče, najednou se otočil a povídá: "A pane Dostále, co kdybychom si tykali?" Přesně vím, na kterém místě v Olomouci to bylo, na které křižovatce... Pak jsme se natolik sblížili, že jsem k nim chodil do rodiny.
Jak se k vám choval, když jste byl v nemilosti?
Řeknu vám krásný zážitek z konce sedmdesátých let. Přijel do Olomouce na své Hovory a pořadatelé hned za ním šli: "Pane Horníčku, my víme, že improvizujete, v hledišti je pan Dostál, my víme, že jste přátelé, ale neimprovizujte o něm, protože kdyby padlo jeho jméno, my bychom měli nepříjemnosti." A Horníček říká: "Slibuji, že jeho jméno nepadne!" Pak při představení padl dotaz: Co teď děláte? "Píšu novou hru," povídá, "je to spíš taková aktovka - Jak jeřábník Pavel DOSTÁL svému slovu." To mi ten Horníček udělal.
Vy jste s ním byl do poslední chvíle, navštěvoval jste ho...
... a viděl ho odcházet. To bylo nejhorší: vidět ty jeho krásné velké klaunské oči, jak najednou byly prázdné. Občas jsem sebou někoho bral, třeba pana Suchého. Seděli jsme u něj v nemocnici. "No tak, Mirku, no, víš, kdo za tebou přijel?" ptal se. A Mirek... jen takové hmmm... a nic. A pan Suchý z toho byl úplně zničenej a na zpáteční cestě mi v autě říkal: "Pane Dostále, to jste mi neměl dělat." Nebyl to pěkný odchod, ale pěkné odchody asi ani neexistují.
Se Škromachem nepůjdu
V sociální demokracii máte zvláštní postavení. Přežil jste tři předsedy strany a jste už ve třetí vládě.
Stranický život jsem víceméně opustil v okamžiku, kdy jsem se stal ministrem. A strana mě začala brát jako nezávislého člena, k němuž se ten či onen funkcionář obracel soukromě o radu a já si najednou mohl dovolit říci něco upřímného. Třeba Špidlovi jsem řekl: "Tvojí osobní tragédií je, že se neustále bojíš stínu Zemana a to poznačilo tebe i sociální demokracii." Mohl jsem si dovolit mu to říct, protože to chtěl slyšet. A když mě chce někdo urazit - ale mě neurazí - tak řekne: "Ty nejsi sociální demokrat, ty jsi levicový liberál!" Ale právě liberalismem se sociální demokracie liší od komunistů.
To vám opravdu ČSSD toleruje takovou nezávislost, když jste její ministr?
Byl bych pokrytecký, kdybych nepřiznal, že ke své relativní nezávislosti jsem nepotřeboval mít krytá záda. Kryl mi je i Miloš Zeman. Řekl mi: "Nebudu ti diktovat, koho si vezmeš na ministerstvo, to je tvoje rozhodnutí. Jestli bude blbé, odneseš to nakonec sám, protože to poznáš." Nebo: "Knížáka nesnáším, nemám ho rád, ale je to tvé rozhodnutí. Běda ti, jestli Národní galerie dopadne špatně!" Neřekl mi: "Nesmíš Knížáka zaměstnat!" To bylo na Milošovi výborné.
Kam teď půjde sociální demokracie? Za Škromachem, nebo s Grossem?
Tým Gross-Sobotka je lepší. Může počítat s mou podporou. Jednoznačně. Oba se už myšlením pohybují tam, kde by se měl dnes pohybovat každý sociální demokrat. Musíme zapomenout na hostinec Pod kaštany, Mosteckou stávku, střelbu do dělníků... Moderní strana, levicová nebo pravicová, se už pohybuje úplně jinde. Gross se Sobotkou si to uvědomují. A hlavně - a to mám jistotu - ti dva nikdy nebudou chtít těsněji spolupracovat s komunisty. Samozřejmě to nevylučuje spolupráci s komunisty tak, jak s nimi spolupracuje ODS nebo jakákoliv strana v parlamentu. Ale vláda, která by byla zcela závislá na komunistech anebo s komunisty dokonce vytvořit vládu, to je prostě vyloučeno!
Jak vycházíte se Škromachem?
I když mám Zdeňka rád, dám si s ním ve sklípku víno a zazpíváme si, tak když přišel s menšinovou vládou, řekl jsem: S komunisty? Ať si k nim jde rovnou! V této sociální demokracii nemůže s tímhle zvítězit. Nemůže! A už také proto, že udělám všechno pro to, aby taková myšlenka nemohla zvítězit.
Byl jsem nejlepším jeřábníkem
Vám komunisté šlápli na krk, viďte?
Protože jsem byl komunista. To je přece u nich typické. Nejdřív si vyřizovali účty přes šibenice, pak přes věznice a kotelny. Jak si je vyřizují teď, nevím. Ale to byla moje vina, že mi šlápli na krk. Kdybych nebyl komunistou, tak mi to neudělali, protože bych se nedopustil té obrovské zrady.
Z KSČ jste vystoupil v roce 1969?
Ano, když nastoupil Husák. Poslouchal jsem jeho projev, pak jsem sedl, napsal doporučený dopis a stranickou legitimaci vrátil. Ale v té době jsem stejně byl nejen reformní komunista, ale už od sedmašedesátého i pozastavený komunista. To jsme měli odsoudit sjezd spisovatelů, jak Vaculík vystoupil s tím slavným projevem, a já se k němu naopak přihlásil. Takže celý osmašedesátý rok jsem měl pozastavené členství. No a pak jsem napsal, že ukončuju své pozastavení a vystupuju ze strany. Nebyl jsem vyloučen, já jsem vystoupil.
Dvacet let jste pak nesl následky. Ještě v říjnu 1989 jste přece měl problémy s StB...
Na základě udání jsem byl v Šumperku zatčen a vyslýchán. Drželi mě v cele předběžného zadržení a doma mi udělali prohlídku. Našli Několik vět a diář s telefonem Václava Havla a vídeňským telefonem Pavla Kohouta. A pak mě pustili, nějak v noci.
Před listopadem 1989 jste pracoval v kotelně. Prý jste dělal i spalovače mrtvol?
Skoro týden! Nemohl jsem sehnat zaměstnání. Na železnici mě nechtěli, protože bych vykolejoval rychlíky. Absolutní nedůvěra. Pak za mnou přišel provozní náměstek technických služeb, ať se nelekám, že takový spalovač mrtvol v krematoriu, to prý je zašívárna a určitě si zvyknu. Vyfasoval jsem montérky, provedli mě po krematoriu. Po dvou dnech přišel vyděšený šéf krematoria. Z okresního výboru telefonovali, že bych mohl hanobit soudruhy v rakvi. Pak přišla panelárna.
Tam jste směl pracovat?
Dokonce jsem povýšil na jeřábníka. Dali mě i do do socialistické soutěže. A představte si - vyhrál jsem! Přišel za mnou mistr: "Budete vyhlášen nejlepším jeřábníkem a dostanete pravou koženou aktovku!" Přišel jsem domů a říkám: "Ženo, buď hrdá, jsem nejlepší jeřábník, budu mít pravou koženou aktovku!" Druhý den přišel mistr znova: "Já vám tu aktovku dám, ale tím nejlepším jeřábníkem nesmíte být, protože jak by to vypadalo, kdyby kontrarevolucionář byl nejlepším jeřábníkem!" A tak jsem mu řekl: "Tu aktovku si strčte do prdele, když nemůžu být vyhlášen nejlepším jeřábníkem."
S Klausem jsem prohrál irskou whisky
Co si myslíte o české kultuře posledních patnácti let? Hodně lidí ji kritizuje. Je zkomercionalizovaná, bez duchovního rozměru...
Není. A víte proč? Protože je svobodná! Nikdy tak svobodná nebyla a z toho vychází všechno. Nikdo neomezuje žánry, nikdo neříká: Tohle se nesmí.
A ta komercionalizace?
Tak ta mě neznervózňuje už vůbec! Proč by mě znepokojovalo, že je něco divácky úspěšné a mně se to třeba nelíbí? Vždyť se to líbí jiným lidem. Vezměte si už to slovo. Ve své podstatě je přece komerční všechno, kde se prodávají lístky. A znamená to, že je to úspěšné. Když slyším, že trh zabíjí kulturu... Vždyť to není pravda! Nemůže to být pravda. Pokud je něco dobré, tak to trh nemůže zabít. Zkrátka nesnáším takové ty intelektuální řeči, že česká kultura je v krizi.
Vy sám jste to nikdy neříkal? Třeba na začátku devadesátých let?
To víte, že říkal. Taky jsem těmhle náladám podléhal a netušil jsem, že nemám pravdu. Třeba se říkalo, že knižní trh zanikne. Omyl! Nikdy to s ním nebylo tak vynikající jako teď. Jen si vzpomeňte na pověstné čtvrtky za komunistů, kdy vycházely nové knihy, na ty fronty. Tomu už dneska neuvěříte. Nebo vám můžu půjčit statistiky, kolik lidí chodí na výstavy koncerty, do divadla, kolik divadel a soukromých galerií vzniklo. Kdo vykládá o krizi české kultury, neví, o čem mluví.
Ve vaší pracovně visí portréty obou našich prezidentů - Havla i Klause. Jste asi jedním z mála politiků, kteří dokážou příkop mezi těmi dvěma osobnostmi překračovat.
Asi je to tím, že dovedu mít rád i člověka opačného politického zaměření. Odděluji lidské vztahy od politických názorů. S oběma prezidenty je mi zkrátka dobře.
Co se vám líbí na Václavu Klausovi?
I když nesouhlasím s mnohými jeho názory, například o Evropské unii, najdeme si občas hodinku, abychom si popovídali o knížkách, o divadle. Málokdo třeba ví, že Václav Klaus dovede citovat i z her Václava Havla. Jako ministr kultury jsem s ním dokonce dvakrát prohrál láhev irské whisky, protože mi dokázal, že se mýlím. To jsme se přeli o jméno jednoho scénáristy. Říká mi: "Pavle, nemáte pravdu. Mýlíte se!" A já: "Tak se vsaďte, pane prezidente." No, prohrál jsem. Málokdo taky ví, že Václav Klaus se dovede zasmát sám sobě, když mu o něm řeknete vtip.
S Václavem Havlem vás asi spojuje dost věcí z minulosti.
Získal si mě slušností a - promiňte to slovo - skvělým parťáctvím, tím, že má rád divadlo. Máme spoustu společných známých a máme si o čem povídat. A do tohohle světa přece nemůžu vpustit politické názory. Nemůžu si připustit, že ti dva se možná nemají rádi. To mě nezajímá. To mě nemůže a nesmí zajímat.
Pavel Dostál
Nejdéle sloužící ministr kultury se narodil roku 1943 v den, který později komunisté slavili jako den jejich vítězství: 25. února. V šedesátých letech byl dramaturgem a uměleckým šéfem Divadla experimentu v Olomouci, zároveň se uplatnil jako režisér, autor, publicista, choreograf a textař. Za normalizace nesměl umělecky pracovat. Roku 1962 vstoupil do KSČ, v roce 1969 z ní vystoupil. Je členem ČSSD a už sedmým rokem ministrem kultury. Je ženatý, má čtyři děti - z prvního manželství Davida a Dominiku, z druhého Michaelu a Pavlu.
 Ministr kultury Pavel Dostál |
 Představitelka Ellen Kateřina Brožová na rautu s ministrem Pavlem Dostálem, který sršel šarmem a optimismem. |
 Po představení Miss Saigon představila Kateřina Brožová Pavlu Dostálovi svoji maminku Jelenu Kovalevskou. |
 Kateřina Brožová s Peterem Kovarčíkem (vlevo), maminkou a ministrem Pavlem Dostálem na rautu po představení Miss Saigon. |
 Slavný muzikál Miss Saigon si nenechali ujít ani ministr kultury Pavel Dostál a Karel Gott (spolumajitel produkční společnosti muzikálu). Mluvili spolu velmi uvolněně, jako dobří přátelé... |
