Pane Donutile, stačil už jste se vánočně naladit?
Kdepak! Konec roku je moje nejpracovnější období, protože řeším většinu restů. Hlavně dojíždím tam, kde jsem nestačil během roku odehrát svoje vypravěčská představení, takže o žádné vánoční atmosféře ani nevím. I když teď si konečně vydechnu. Odlítám na chvíli do tepla, na Havaj.
Trávit svátky na sluníčku, to je teď prý móda.
Svátky ne, na ty musím být doma. Tradice se stromečkem a dárky se mi líbí a dodržuju ji. Prostě rodina pohromadě u vánoční večeře je úžasná věc, a bez toho bych být nechtěl, ale zajet si do tepla před tím... To jo, to je velmi příjemné.
Brzo po svátcích se pak bude rozhodovat, jestli Želary, ve kterých hrajete faráře, postoupí mezi pět finalistů Oscara. Budete napjatý?
Napjatý... I kdyby to vyšlo, tak co se změní? Možná život Ani Geislerové, které si někdo všimne, protože je opravdu úžasná, ale pro český film se nic zásadního nezmění. I když myslím, že šance jsou, protože je to hezky natočené a Američani mají takové příběhy rádi. Vlastně by to bylo krásné. A já jsem náhodou v době předávání Oscarů pozvaný od krajanů z Los Angeles, abych jim zahrál, takže to možná spojím s kouknutím na ceremoniál.
Myslíte si, že budou na Aňu Geislerovou brzy zvědaví v Hollywoodu?
Nevím, ale pro mě je podstatné, že Aňa v Želarech zaznamenala radikální změnu ve svém herectví. Z té rozevláté holky, co si dá občas jointa, pak absolvuje jízdu a pomiluje se s nějakým střapáčem, se najednou stala plnohodnotná baba, schopná zvládnout dramatický příběh. A to se ne každé herečce povede. Se svou tváří, která je nepochybně taky důležitá, má podle mě šanci zabodovat u publika kdekoli na světě.
Ona je o generaci mladší a možná už natočila životní film. To vy na svůj pořád ještě čekáte, řekl bych.
Ani vám nevím, jestli má člověk na něco čekat. Všichni teď píšou, že mou životní rolí je Nuda v Brně, ale nevím, já si to představuju jinak. Ale co, podařilo se mi teď natočit krásné věci - Želary, Nudu v Brně, třídílný televizní film I ve smrti sami a k tomu Bankrotáře. To je scénář, který Zdeňkovi Zelenkovi dlouho ležel v šuplíku, ale teď o Vánocích ho televize odvysílá a já jsem tam od začátku až do konce. Jenže životní role by asi měla přijít až na konci života a já chci ještě nějaký čas žít.
Nejsou na vás kvůli častému filmování naštvaní v Národním divadle?
Abych se kvůli filmům nevěnoval nějakým rolím v Národním, to nehrozí. Hraju tam čtyři postavy hlavní a jednu velkou, všemu se věnuju naplno a chodí na to lidi. Jde jen o to využít čas, kdy v divadle nezkouším, což je úplně regulérní.
Třeba v úspěšném Sluhovi dvou pánů budete účinkovat brzy potřísté. Stává se někdy, že nemáte nejlepší náladu a hrajete to spíš jako automat?
Kolikrát jsem měl špatnou náladu, i drastickou, ale vstoupím na jeviště a najednou jsem šťastný. Hraju třeba v Komikovi a tam je zvláštní věta, se kterou nesouhlasím. Říká ji starý zahořklý šantala z kabaretu a jejím smyslem je, že herec vlastně vůbec nemá rád ty lidi před sebou. Nerozumím tomu. Komikův pocit zaplaťpánbůh nemám a nikdy mít nebudu.
Generací padesátníků se teď pohrdá
Vy jste se letos rozhodl, že skončíte s televizní zábavou. Jste si tím stále tak jistý?
Jistě. Měl jsem poslední dobou jediný zábavný pořad, Na kus řeči, a ten v únoru končí. I když jsem ho považoval za alternativu vůči estrádám nebo zdvořilé zábavní nudě, která je už na všech českých stanicích. Na kus řeči bylo příjemné setkávání s lidmi, kterých si vážím, ale vím jedno - je třeba skončit v nejlepším. Dokud je to hodně sledované.
A proč pro televizi nedělat něco nového?
Ale já chci, chci hrát zajímavé role v krásných filmech. Jen nebudu vyprávět historky. Vždyť už ani žádné vlastní nemám.
A co takhle přijmout povedené vtipy od ostatních? Kdekdo vám je jistě nabízí.
Samozřejmě, ale všechno, co jsem vyprávěl, se vždycky týkalo mě nebo mých kamarádů. Pořád ještě jezdím a vyprávím po republice, ale to dělám pro své potěšení a pro nejtěsnější kontakt s lidmi. O ten přijít nechci. Ze zábavy v televizi jsem odešel, protože jsem to tak cítil. A opravdu nevím, v čem jiném se budu na obrazovce objevovat, když není jisté, co bude s Českou televizí dál.
Vím, ruší se spousta pořadů. Ale vás se to snad nedotýká...
Aby ne! Co jsem slyšel a četl, tak z naplánované dramatické tvorby, v níž jsem měl vystupovat, se už neuvažuje o ničem. Všecko je to pryč. Jenže nechápu, podle čeho mám jako divák a řádný koncesionář hodnotit televizi, když ne podle tvorby. Co hodnotit? Práci úředníků? Vadí mi, že mizí tvorba ze stanice, které jsem například já nikdy nebyl nevěrný. To je jako by mi manželka veřejně zahýbala a ještě za to chtěla peníze.
Na jakou roli jste se zbytečně těšil?
Hned na několik, a minimálně dva ty scénáře byly skvělé. Třeba po dlouhé době výborná veselohra z české vesnice, taková tu nebyla od Vesničky mé střediskové. Scénář byl za pár peněz připravený do výroby, ale... Prý nebude. A další scénář napsal nádherně Václav Koubek, strašně talentovaný člověk. Taky bez šancí. Na co se teda mám v České televizi těšit?
Hospodský harmonikář a skvělý vypravěč Koubek? Tak to je mi líto.
Ale my bychom neměli říkat, že je nám to líto a spokojit se. Měli bychom bojovat, aby nám to líto být nemuselo. Nechci složit zbraně jen proto, že se někdo takhle podivně rozhodl dát přednost nezáživným politickým debatám a nepovedeným dabingům špatných filmů.
Jak bojovat? Jedině snad odhlásit televizi.
To taky není řešení. Znamenalo by to, že nebudou mít už vůbec žádné peníze. My musíme přinutit poslance a zodpovědné lidi, kteří jsou letargičtí a laxní, aby začali uvažovat o tom, proč nemá televize žádné výsledky.
Doba je snad zlá, ale pro herce se jménem Donutil pravděpodobně nijak tragická. Řekněte, z kolika dalších filmových scénářů si teď vybíráte?
Ze žádných. Ani se jménem Donutil to u nás herec nemá jednoduché. Režiséři jsou většinou mladí, a i když si mě váží a chtějí mi dát roli, tak se pomalu omlouvají všem svým kolegům, protože by vlastně měli obsadit někoho neznámého. Myslí si, že by měli být avantgardní. Víte, nové filmy směřují především a pochopitelně k mladému publiku, protože právě to do kin chodí. A mladým nemůžete servírovat starce.
Podle vás se tedy lidi od padesátky nahoru nebudou mít brzy na co nového dívat?
Mám jednoduše pocit, jako by se touhle generací úplně pohrdalo. Padesátníci jsou tu na odstřel - do zaměstnání je nikdo nechce, protože jsou před důchodem a nezajímaví... Jeden takový krásný scénář taky v televizi leží a točit se nebude. Je o beznaději padesátníků po osmdesátém devátém, kdy ztratili půdu pod nohama. Všechno se změnilo a oni na otázku: Umíte anglicky? odpovídají, že trochu rusky. Prostě se nestačili zorientovat.
Vy ale patříte k nejlépe vydělávajícím umělcům v zemi, takže mě překvapuje, že řešíte krizi padesátníků.
Jezdím po celé zemi a setkávám se s obyčejnými lidmi - oni si třeba o přestávce nechávají podepsat knížku nebo cédéčko, a to pak zjistíte úplně přesně, jaká situace je v tom kterém kraji. Už o tom mám hluboké znalosti.
Dvě volná místa - a končím
Nezlobte se, ale já myslel, že jen přijedete třeba do Ostravy, odkecáte si dvě hodiny historek a zmizíte domů.
Odkecat? Teď jste mě dostal, to slovo je příšerné. Kdybyste si malinko udělal představu o tom, jak strašnou práci dá jen vybrat témata! Pro každé z nich musím vypilovat vlastní, krásnou pointu, a pak všechno propojit, aby to diváky bavilo celé dvě hodiny. A aby sice řvali smíchy, ale nebyla to jen obyčejná řechtanda, protože v tom chci mít vždycky i nějakou vážně míněnou úvahu. Takže vám můžu říct, že jsem po každém takovém večeru vyčerpanější než po představení v Národním divadle.
Mají podle vás lidi z různých krajů republiky různý smysl pro humor?
Tak o tomhle něco vím, protože si nechávám na obecenstvo hodně rozsvíceno a v zásadě je představení vždycky stejné. V Košicích nebo Chomutově, všude je publikum dobré, a špatný může být jen účinkující. Já si vždycky při prvním pohledu díky světlu ověřím, jak jsou lidi naladění, a z toho vycházím. Kontakt očí je pro úspěch rozhodující.
Takhle kočovat chcete se svým vyprávěním nadosmrti?
Nechci, i když všichni říkají, že právě poslední představení je mé nejlepší. I tyhle pořady pro mě brzy budou uzavřenou kapitolou, protože začínám být vyvykládaný. To slovo mi připadá nejpříhodnější.
Poslyšte, vy máte nějaké zvláštní životní období...
Proč? Mé vyprávění už získalo slávu, objevilo se na deskách a v televizi a malí kluci to dneska umí přeříkávat nazpaměť. Co víc si mám přát? Není přece rozdíl prodat milion sto nebo milion dvě stě tisíc desek. Teď už bude rozumné uvolnit prostor něčemu jinému, a pro mě je nejpodstatnější ze všeho herectví. Jsem herec. Ve filmu, v divadle i v televizi. Takže vyprávění historek ukončím možná za rok o Vánocích v Lucerně, ale možná ještě dřív.
Na čem to záleží?
Vysvětlím to na konkrétní vzpomínce: Kdysi dávno přišel do slavného divadla v Brně jeden režisér a ptal se: Proč jsou tu volná dvě sedadla? Všichni mu říkali, no, asi někdo onemocněl nebo nepřišel. A on: Tak proč jste to neobsadili těsně přes začátkem? Oni na to: Nikdo tu nebyl. Tehdy jim řekl, že to je konec divadla. Všichni si mysleli, že je blázen, jenže nakonec měl pravdu. A jakmile já uvidím první dvě volná místa, tak nebudu na nic čekat. Bude to znamení, že o mé vyprávění přestává být zájem a je zbytečné.
Na rybách jenom mlčím
Co to, že jste se vy - neřidič - spřátelil se slavným pilotem formule 1 Davidem Coulthardem? Prý vás letos dokonce pozval na okruh v Hockenheimu...
Opravdu nejsem řidič, ale to neznamená, že bych neměl dobrý vztah k autům. Naopak. Obdivuju závodníky, dívám se na formule, na rallye i na motorky, sleduju to s nadšením stejně jako lyžařské závody. Lyžovat přitom taky neumím. Nebo biatlon, ten zbožňuju! Nedávno jsem měl ve Špindlu představení a najednou za mnou přijde slečna: Mám vás strašně ráda a při každém soustředění si pustím vaše cédéčko. A já zjistil, že je to naše reprezentantka v biatlonu, holka, které tolik fandím.
Počkejte, ale co ten Coulthard?
V Brně mě jednou vozil po okruhu v zaváděcím voze, to je auto, které vždycky rozjíždí závody formulí. Říkal, že to řídí vůbec poprvé, a byl zážitek, když se mě takový mistr žertem ptal, jestli bude příští zatáčka levo, nebo pravotočivá. Seznámili jsem se a já pak viděl naživo závod v německém Hockenheimu. Byl jsem i v zákulisí formule, a to jsou pro mě neocenitelné zkušenosti.
Pořád nechápu, jak se český herec může takhle snadno seznámit se skotským jezdcem.
Povedlo se to, protože jsem členem klubu Formule 1 v Praze. A můj kamarád je Pavel Turek, manažer stáje West McLaren.
Coulthard nejspíš nevěděl, kdo přesně jste.
Dobře to věděl, protože já mu dal svoje cédéčko, když mu to při tréninku nešlo. Napadla mě konina: Když si to poslechneš, Davide, tak seš zítra mezi prvníma třema. Prostě taková psychologická rozehrávka to byla. A on si to vložil do přehrávače, než usnul, protože před závodem spí. Řekl jsem mu, že sice zpívám v češtině, ale má to kouzelný vliv, a on pak v závodě dojel druhý.
Jste jeho velký fanoušek?
Fandím všem. Protože my herci sice musíme být pořád ve střehu, abychom diváka udrželi v napětí, ale máme čas, abychom kdyžtak napravili chybu. Kdežto jezdec formule se zamyslí na setinu vteřiny a je mrtvej.
Kromě lásky ke sportu jste taky rybář. Dovedete u vody mlčet?
Na rybách jenom mlčím. Jezdím do míst, kde nikdo není, bývám tam jen s kamarádem Kocmanem. Cestou autem si ještě povídáme, ale u vody zmlkneme a dál kecáme až cestou zpět. Tuhle jsme byli chytat štiky, vláčeli jsme, on šel po jednom břehu, já po druhém, a za celou dobu jsem se neviděli.
Vy jste...
... a ještě musím říct pointu. Nakonec jsem přišel se dvěma štikama a on se žádnou. Neměl ten den štěstí. Řekl jen: Vyhráls, kamaráde. Což byla jediná dvě slova, která u té vody zazněla.
Asi hezký pocit, přivézt domů dvě štiky.
Domů je ani nenosím, u nás to nikdo nejí. Vezmu je do divadla, tam to holky kostymérky zpracujou a večer si všichni herci pochutnávají.
V soukromí patříte pořád k bavičům jako zamlada, anebo už jste i v obyčejném životě vyvykládaný?
Nedávno jsme se setkali se spolužáky z JAMU, s Pavlem Zedníčkem a Jirkou Vackem, který byl dlouho v Austrálii. A kdyby nebylo představení v Národním, tak bychom tam seděli doteď. Najednou jsme zjistili, že nám ledacos vypadlo z paměti, ty vzpomínky vyskočily na povrch a my se mlátili smíchy.
Jinak se ta vaše slavná brněnská generace herců příliš nevídá?
My jsem si řekli, že aspoň sraz našeho ročníku se Zedníčkem, Skopalem, Trávníčkem a ostatními uděláme, ale je v tom trošku problém. Ti méně známí spolužáci jsou v jiné situaci než my, a to je na takovém srazu cítit. Což je škoda, protože mně tyhle rozdíly vůbec nepřekáží.
Herecký kolega Miloš Nesvadba vás prý kdysi varoval, že život po padesátce strašně sviští. Taky to už cítíte?
Na rozdíl od něj si myslím, že to sviští i před padesátkou. Už dávno vím, že nestačím stihnout, co jsem si předsevzal, ale neřeším to, protože by přišel pocit zmaru. Pro mě je podstatný pozitivní pohled na život a vždycky si vzpomenu na svého přítele Frantu Kocourka, který nedal za celý život ani jednou najevo, že ho něco mrzí a štve, že někomu závidí, že ho něco trápí, že je nemocný... Proto je můj nedostižný vzor.
Kdyby dnes tenhle brněnský silák a bavič ještě žil, byl by pořád takový?
Po roce 1989 s námi byl ještě dva roky a žádnou změnu jsem na něm nepozoroval. Franta byl člověk, kterého si doba nepřizpůsobila. On si dobu přizpůsobil sobě a někoho takového potkáte jen jednou za život.
Kdepak! Konec roku je moje nejpracovnější období, protože řeším většinu restů. Hlavně dojíždím tam, kde jsem nestačil během roku odehrát svoje vypravěčská představení, takže o žádné vánoční atmosféře ani nevím. I když teď si konečně vydechnu. Odlítám na chvíli do tepla, na Havaj.
Trávit svátky na sluníčku, to je teď prý móda.
Svátky ne, na ty musím být doma. Tradice se stromečkem a dárky se mi líbí a dodržuju ji. Prostě rodina pohromadě u vánoční večeře je úžasná věc, a bez toho bych být nechtěl, ale zajet si do tepla před tím... To jo, to je velmi příjemné.
Brzo po svátcích se pak bude rozhodovat, jestli Želary, ve kterých hrajete faráře, postoupí mezi pět finalistů Oscara. Budete napjatý?
Napjatý... I kdyby to vyšlo, tak co se změní? Možná život Ani Geislerové, které si někdo všimne, protože je opravdu úžasná, ale pro český film se nic zásadního nezmění. I když myslím, že šance jsou, protože je to hezky natočené a Američani mají takové příběhy rádi. Vlastně by to bylo krásné. A já jsem náhodou v době předávání Oscarů pozvaný od krajanů z Los Angeles, abych jim zahrál, takže to možná spojím s kouknutím na ceremoniál.
Myslíte si, že budou na Aňu Geislerovou brzy zvědaví v Hollywoodu?
Nevím, ale pro mě je podstatné, že Aňa v Želarech zaznamenala radikální změnu ve svém herectví. Z té rozevláté holky, co si dá občas jointa, pak absolvuje jízdu a pomiluje se s nějakým střapáčem, se najednou stala plnohodnotná baba, schopná zvládnout dramatický příběh. A to se ne každé herečce povede. Se svou tváří, která je nepochybně taky důležitá, má podle mě šanci zabodovat u publika kdekoli na světě.
Ona je o generaci mladší a možná už natočila životní film. To vy na svůj pořád ještě čekáte, řekl bych.
Ani vám nevím, jestli má člověk na něco čekat. Všichni teď píšou, že mou životní rolí je Nuda v Brně, ale nevím, já si to představuju jinak. Ale co, podařilo se mi teď natočit krásné věci - Želary, Nudu v Brně, třídílný televizní film I ve smrti sami a k tomu Bankrotáře. To je scénář, který Zdeňkovi Zelenkovi dlouho ležel v šuplíku, ale teď o Vánocích ho televize odvysílá a já jsem tam od začátku až do konce. Jenže životní role by asi měla přijít až na konci života a já chci ještě nějaký čas žít.
Nejsou na vás kvůli častému filmování naštvaní v Národním divadle?
Abych se kvůli filmům nevěnoval nějakým rolím v Národním, to nehrozí. Hraju tam čtyři postavy hlavní a jednu velkou, všemu se věnuju naplno a chodí na to lidi. Jde jen o to využít čas, kdy v divadle nezkouším, což je úplně regulérní.
Třeba v úspěšném Sluhovi dvou pánů budete účinkovat brzy potřísté. Stává se někdy, že nemáte nejlepší náladu a hrajete to spíš jako automat?
Kolikrát jsem měl špatnou náladu, i drastickou, ale vstoupím na jeviště a najednou jsem šťastný. Hraju třeba v Komikovi a tam je zvláštní věta, se kterou nesouhlasím. Říká ji starý zahořklý šantala z kabaretu a jejím smyslem je, že herec vlastně vůbec nemá rád ty lidi před sebou. Nerozumím tomu. Komikův pocit zaplaťpánbůh nemám a nikdy mít nebudu.
Generací padesátníků se teď pohrdá
Vy jste se letos rozhodl, že skončíte s televizní zábavou. Jste si tím stále tak jistý?
Jistě. Měl jsem poslední dobou jediný zábavný pořad, Na kus řeči, a ten v únoru končí. I když jsem ho považoval za alternativu vůči estrádám nebo zdvořilé zábavní nudě, která je už na všech českých stanicích. Na kus řeči bylo příjemné setkávání s lidmi, kterých si vážím, ale vím jedno - je třeba skončit v nejlepším. Dokud je to hodně sledované.
A proč pro televizi nedělat něco nového?
Ale já chci, chci hrát zajímavé role v krásných filmech. Jen nebudu vyprávět historky. Vždyť už ani žádné vlastní nemám.
A co takhle přijmout povedené vtipy od ostatních? Kdekdo vám je jistě nabízí.
Samozřejmě, ale všechno, co jsem vyprávěl, se vždycky týkalo mě nebo mých kamarádů. Pořád ještě jezdím a vyprávím po republice, ale to dělám pro své potěšení a pro nejtěsnější kontakt s lidmi. O ten přijít nechci. Ze zábavy v televizi jsem odešel, protože jsem to tak cítil. A opravdu nevím, v čem jiném se budu na obrazovce objevovat, když není jisté, co bude s Českou televizí dál.
Vím, ruší se spousta pořadů. Ale vás se to snad nedotýká...
Aby ne! Co jsem slyšel a četl, tak z naplánované dramatické tvorby, v níž jsem měl vystupovat, se už neuvažuje o ničem. Všecko je to pryč. Jenže nechápu, podle čeho mám jako divák a řádný koncesionář hodnotit televizi, když ne podle tvorby. Co hodnotit? Práci úředníků? Vadí mi, že mizí tvorba ze stanice, které jsem například já nikdy nebyl nevěrný. To je jako by mi manželka veřejně zahýbala a ještě za to chtěla peníze.
Na jakou roli jste se zbytečně těšil?
Hned na několik, a minimálně dva ty scénáře byly skvělé. Třeba po dlouhé době výborná veselohra z české vesnice, taková tu nebyla od Vesničky mé střediskové. Scénář byl za pár peněz připravený do výroby, ale... Prý nebude. A další scénář napsal nádherně Václav Koubek, strašně talentovaný člověk. Taky bez šancí. Na co se teda mám v České televizi těšit?
Hospodský harmonikář a skvělý vypravěč Koubek? Tak to je mi líto.
Ale my bychom neměli říkat, že je nám to líto a spokojit se. Měli bychom bojovat, aby nám to líto být nemuselo. Nechci složit zbraně jen proto, že se někdo takhle podivně rozhodl dát přednost nezáživným politickým debatám a nepovedeným dabingům špatných filmů.
Jak bojovat? Jedině snad odhlásit televizi.
To taky není řešení. Znamenalo by to, že nebudou mít už vůbec žádné peníze. My musíme přinutit poslance a zodpovědné lidi, kteří jsou letargičtí a laxní, aby začali uvažovat o tom, proč nemá televize žádné výsledky.
Doba je snad zlá, ale pro herce se jménem Donutil pravděpodobně nijak tragická. Řekněte, z kolika dalších filmových scénářů si teď vybíráte?
Ze žádných. Ani se jménem Donutil to u nás herec nemá jednoduché. Režiséři jsou většinou mladí, a i když si mě váží a chtějí mi dát roli, tak se pomalu omlouvají všem svým kolegům, protože by vlastně měli obsadit někoho neznámého. Myslí si, že by měli být avantgardní. Víte, nové filmy směřují především a pochopitelně k mladému publiku, protože právě to do kin chodí. A mladým nemůžete servírovat starce.
Podle vás se tedy lidi od padesátky nahoru nebudou mít brzy na co nového dívat?
Mám jednoduše pocit, jako by se touhle generací úplně pohrdalo. Padesátníci jsou tu na odstřel - do zaměstnání je nikdo nechce, protože jsou před důchodem a nezajímaví... Jeden takový krásný scénář taky v televizi leží a točit se nebude. Je o beznaději padesátníků po osmdesátém devátém, kdy ztratili půdu pod nohama. Všechno se změnilo a oni na otázku: Umíte anglicky? odpovídají, že trochu rusky. Prostě se nestačili zorientovat.
Vy ale patříte k nejlépe vydělávajícím umělcům v zemi, takže mě překvapuje, že řešíte krizi padesátníků.
Jezdím po celé zemi a setkávám se s obyčejnými lidmi - oni si třeba o přestávce nechávají podepsat knížku nebo cédéčko, a to pak zjistíte úplně přesně, jaká situace je v tom kterém kraji. Už o tom mám hluboké znalosti.
Dvě volná místa - a končím
Nezlobte se, ale já myslel, že jen přijedete třeba do Ostravy, odkecáte si dvě hodiny historek a zmizíte domů.
Odkecat? Teď jste mě dostal, to slovo je příšerné. Kdybyste si malinko udělal představu o tom, jak strašnou práci dá jen vybrat témata! Pro každé z nich musím vypilovat vlastní, krásnou pointu, a pak všechno propojit, aby to diváky bavilo celé dvě hodiny. A aby sice řvali smíchy, ale nebyla to jen obyčejná řechtanda, protože v tom chci mít vždycky i nějakou vážně míněnou úvahu. Takže vám můžu říct, že jsem po každém takovém večeru vyčerpanější než po představení v Národním divadle.
Mají podle vás lidi z různých krajů republiky různý smysl pro humor?
Tak o tomhle něco vím, protože si nechávám na obecenstvo hodně rozsvíceno a v zásadě je představení vždycky stejné. V Košicích nebo Chomutově, všude je publikum dobré, a špatný může být jen účinkující. Já si vždycky při prvním pohledu díky světlu ověřím, jak jsou lidi naladění, a z toho vycházím. Kontakt očí je pro úspěch rozhodující.
Takhle kočovat chcete se svým vyprávěním nadosmrti?
Nechci, i když všichni říkají, že právě poslední představení je mé nejlepší. I tyhle pořady pro mě brzy budou uzavřenou kapitolou, protože začínám být vyvykládaný. To slovo mi připadá nejpříhodnější.
Poslyšte, vy máte nějaké zvláštní životní období...
Proč? Mé vyprávění už získalo slávu, objevilo se na deskách a v televizi a malí kluci to dneska umí přeříkávat nazpaměť. Co víc si mám přát? Není přece rozdíl prodat milion sto nebo milion dvě stě tisíc desek. Teď už bude rozumné uvolnit prostor něčemu jinému, a pro mě je nejpodstatnější ze všeho herectví. Jsem herec. Ve filmu, v divadle i v televizi. Takže vyprávění historek ukončím možná za rok o Vánocích v Lucerně, ale možná ještě dřív.
Na čem to záleží?
Vysvětlím to na konkrétní vzpomínce: Kdysi dávno přišel do slavného divadla v Brně jeden režisér a ptal se: Proč jsou tu volná dvě sedadla? Všichni mu říkali, no, asi někdo onemocněl nebo nepřišel. A on: Tak proč jste to neobsadili těsně přes začátkem? Oni na to: Nikdo tu nebyl. Tehdy jim řekl, že to je konec divadla. Všichni si mysleli, že je blázen, jenže nakonec měl pravdu. A jakmile já uvidím první dvě volná místa, tak nebudu na nic čekat. Bude to znamení, že o mé vyprávění přestává být zájem a je zbytečné.
Na rybách jenom mlčím
Co to, že jste se vy - neřidič - spřátelil se slavným pilotem formule 1 Davidem Coulthardem? Prý vás letos dokonce pozval na okruh v Hockenheimu...
Opravdu nejsem řidič, ale to neznamená, že bych neměl dobrý vztah k autům. Naopak. Obdivuju závodníky, dívám se na formule, na rallye i na motorky, sleduju to s nadšením stejně jako lyžařské závody. Lyžovat přitom taky neumím. Nebo biatlon, ten zbožňuju! Nedávno jsem měl ve Špindlu představení a najednou za mnou přijde slečna: Mám vás strašně ráda a při každém soustředění si pustím vaše cédéčko. A já zjistil, že je to naše reprezentantka v biatlonu, holka, které tolik fandím.
Počkejte, ale co ten Coulthard?
V Brně mě jednou vozil po okruhu v zaváděcím voze, to je auto, které vždycky rozjíždí závody formulí. Říkal, že to řídí vůbec poprvé, a byl zážitek, když se mě takový mistr žertem ptal, jestli bude příští zatáčka levo, nebo pravotočivá. Seznámili jsem se a já pak viděl naživo závod v německém Hockenheimu. Byl jsem i v zákulisí formule, a to jsou pro mě neocenitelné zkušenosti.
Pořád nechápu, jak se český herec může takhle snadno seznámit se skotským jezdcem.
Povedlo se to, protože jsem členem klubu Formule 1 v Praze. A můj kamarád je Pavel Turek, manažer stáje West McLaren.
Coulthard nejspíš nevěděl, kdo přesně jste.
Dobře to věděl, protože já mu dal svoje cédéčko, když mu to při tréninku nešlo. Napadla mě konina: Když si to poslechneš, Davide, tak seš zítra mezi prvníma třema. Prostě taková psychologická rozehrávka to byla. A on si to vložil do přehrávače, než usnul, protože před závodem spí. Řekl jsem mu, že sice zpívám v češtině, ale má to kouzelný vliv, a on pak v závodě dojel druhý.
Jste jeho velký fanoušek?
Fandím všem. Protože my herci sice musíme být pořád ve střehu, abychom diváka udrželi v napětí, ale máme čas, abychom kdyžtak napravili chybu. Kdežto jezdec formule se zamyslí na setinu vteřiny a je mrtvej.
Kromě lásky ke sportu jste taky rybář. Dovedete u vody mlčet?
Na rybách jenom mlčím. Jezdím do míst, kde nikdo není, bývám tam jen s kamarádem Kocmanem. Cestou autem si ještě povídáme, ale u vody zmlkneme a dál kecáme až cestou zpět. Tuhle jsme byli chytat štiky, vláčeli jsme, on šel po jednom břehu, já po druhém, a za celou dobu jsem se neviděli.
Vy jste...
... a ještě musím říct pointu. Nakonec jsem přišel se dvěma štikama a on se žádnou. Neměl ten den štěstí. Řekl jen: Vyhráls, kamaráde. Což byla jediná dvě slova, která u té vody zazněla.
Asi hezký pocit, přivézt domů dvě štiky.
Domů je ani nenosím, u nás to nikdo nejí. Vezmu je do divadla, tam to holky kostymérky zpracujou a večer si všichni herci pochutnávají.
V soukromí patříte pořád k bavičům jako zamlada, anebo už jste i v obyčejném životě vyvykládaný?
Nedávno jsme se setkali se spolužáky z JAMU, s Pavlem Zedníčkem a Jirkou Vackem, který byl dlouho v Austrálii. A kdyby nebylo představení v Národním, tak bychom tam seděli doteď. Najednou jsme zjistili, že nám ledacos vypadlo z paměti, ty vzpomínky vyskočily na povrch a my se mlátili smíchy.
Jinak se ta vaše slavná brněnská generace herců příliš nevídá?
My jsem si řekli, že aspoň sraz našeho ročníku se Zedníčkem, Skopalem, Trávníčkem a ostatními uděláme, ale je v tom trošku problém. Ti méně známí spolužáci jsou v jiné situaci než my, a to je na takovém srazu cítit. Což je škoda, protože mně tyhle rozdíly vůbec nepřekáží.
Herecký kolega Miloš Nesvadba vás prý kdysi varoval, že život po padesátce strašně sviští. Taky to už cítíte?
Na rozdíl od něj si myslím, že to sviští i před padesátkou. Už dávno vím, že nestačím stihnout, co jsem si předsevzal, ale neřeším to, protože by přišel pocit zmaru. Pro mě je podstatný pozitivní pohled na život a vždycky si vzpomenu na svého přítele Frantu Kocourka, který nedal za celý život ani jednou najevo, že ho něco mrzí a štve, že někomu závidí, že ho něco trápí, že je nemocný... Proto je můj nedostižný vzor.
Kdyby dnes tenhle brněnský silák a bavič ještě žil, byl by pořád takový?
Po roce 1989 s námi byl ještě dva roky a žádnou změnu jsem na něm nepozoroval. Franta byl člověk, kterého si doba nepřizpůsobila. On si dobu přizpůsobil sobě a někoho takového potkáte jen jednou za život.
|
Miroslav Donutil |
 Miroslav Donutil. |
 Miroslav Donutil. |
 Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 |
 Jadran Šetlík: Miroslav Donutil. |
 Miroslav Donutil |
 Jadran Šetlík a Miroslav Donutil s manželkou Zuzanou. |
 Jan Tříska a Miroslav Donutil. |
