Když doma u večeře svému partnerovi vykládáte, v čem vidíte největší slabiny vašeho podniku, hovoříte jako Cicero. Spatra chrlíte argumenty, dokládáte čísla, mluvíte jasně, přesvědčivě, logicky. Jste-li však na poradě vyzváni, abyste řekli svůj názor, je z vás náhle Claudius. Na žádný názor si zrovna nemůžete vzpomenout, natožpak na svůj vlastní. Trosky argumentů nechtějí vyústit v logickou konstrukci. Potíte se a koktáte... A přesně tak se cítí některé děti před školní tabulí. Říká se jim trémisté.
"Rodiče by se jim měli pokusit dodat sebedůvěru," soudí pražská psycholožka Naděžda Verecká. "Dospělí však nezmohou nic, pokud sami nezačnou ve své děti věřit. Nemá smysl říkat 'Jsi dobrý', a myslet si opak. Měli by poukazovat na to, co syn či dcera opravdu umí."
Dalším krokem je postupné otužování nejistých žáků proti psychické zátěži. Doma by na ně měly být kladeny o něco větší nároky než ve škole, přesně v duchu hesla "těžko na cvičišti, lehko na bojišti". Nic se však nesmí přehánět. Ve chvíli, kdy je tlak příliš velký, se totiž dostaví opačný efekt.
Stále vyrušuje
Není-li viníkem náhlých selhání tréma, může to být porucha pozornosti. Děti, které ji mají, bývají obvykle radostné a šikovné, ale neklidné. Tato porucha se orientačně dá poznat podle zápisů v žákovské knížce: jestliže v ní je hned několik poznámek s lakonickým textem "Vyrušuje!" a podivná směs známek, půjde patrně právě o tento problém.
"Pro rodiče je sice potěšující, že porucha obvykle mizí s věkem, neměli by se tím však nechat ukonejšit," doporučuje doktorka Verecká. "Jejich děti totiž patrně nebudou chápat příčinu svých neúspěchů ani učitelčiny nevole a mohly by propadat malomyslnosti. Budou si říkat: Proč bych se učil, když pak stejně dostanu pětku..."
Obecným receptem na jejich trápení je trpělivost dospělých, v komplikovanějších případech je však lépe zajít za odborníkem. Ujasní rodičům, jaký je rozsah postižení, navrhne postup ve škole a doporučí i některá cvičení, která soustředění posílí.
Otázka cti
Za urputným školním mlčením může stát také konflikt s učitelem. Dotyčný zavilec s pedagogem z nějakého důvodu prostě "nemluví". Je-li důsledný, pak ani při zkoušení.
Největší rodičovskou chybou v tomto případě je, že čekají, jak se věci vyvinou. Většinou se však vyvinou špatně - pro dítě. Dozvědí-li se příčinu konfliktu z úst syna či dcery, mohou mu poradit s řešením, které vždy spočívá v dialogu znepřátelených stran. Jestliže však dítě mlčí i doma, měli by se vydat do školy a pokusit o roli prostředníka.
Jeden z receptů na boj se školní trémou zní takto: Dítě si sedne na židli, mírně rozkročí nohy a chodidly se opře o zem, ruce si položí na kolena. Zhluboka se nadechne a pak pomalu vydechuje. To co, vydechuje, je vlastně jeho strach. Zároveň cítí, jak nejistota odchází končetinami do země. Toto cvičení je zdánlivě jednoduché, pokud se ho však dítě naučí, funguje spolehlivě, a hlavně kdekoli a kdykoli.
