O dojíždění do zaměstnání ví devětačtyřicetiletá HANA JIRKALOVÁ z Kamenných Žehrovic první poslední. Pracuje totiž v centru Prahy, a tak autobus nerozlučně patří k jejím všedním dnům. Dojíždí vlastně už od začátků vysokoškolských studií. Den má tak nastaven o dvě hodiny nepříliš komfortní cesty zcela nekomfortním dopravním prostředkem.
* Jak tohle harcování tam a zpátky ovlivňuje váš život?
V mnoha ohledech. Především jsem si musela hledat práci podle toho, aby bylo v mých fyzických možnostech se do ní ve zdraví dostat. Metro na dosah je pro mě nutnost.
* Je pro vás cesta za prací velkou ztrátou času?
Mohla by jí být. Mohla bych civět z okýnka na stále stejnou scenérii, kterou už ani nevnímám. Po jisté době jsem se ale naučila ony dvě hodiny rozumně využít. Nejlepší zkušenost mám s učením anglických slovíček - pět za jednu cestu. Po půl roce zjistíte, že se vám slovní zásoba slušně obohatila. Pracovat a číst mohu však pouze na rovné dálnici, protože na okreskách se mi za chvíli začne zvedat žaludek, a to bez ohledu na kvalitu textu. V zimě, když je ráno i odpoledne už tma, jsem se naučila v autobusu spát. A spánek za ztrátu času nepovažuju.
* Jsou nějaké "cestovní" detaily, které je dobré vědět?
Třeba v oblékání. I uklizený autobus je špinavý. Když už je umytá podlaha a okna, škvíry a sedadla ne. Musím tedy volit takové oblečení, na kterém nebude nějaká ta šmouha vidět. Světlé dlouhé kabáty nebo bílý kostým by dopadly žalostně. Přizpůsobovat se musím i ročnímu období. Například letní vedro kolem 40 stupňů většinou můj make-up nepřežil, proto jsem si zvykla se v rychlosti nalíčit až v práci.
* Myslíte, že u nás existuje cosi jako autobusová etiketa?
Jistěže. Očekává se od vás, že máte vždy po ruce drobné a nebudete řidiče zatěžovat "zbytečnými" dotazy a požadavky. Ať vás obtěžuje opilec nebo pozvrací malé dítě, je na vás, jak věc vyřešíte. Na jakékoli zdržování totiž reagují velmi nerudně i ostatní cestující.
* Každodenně jezdíte s téměř stejnými lidmi. Jak si chráníte své soukromí?
To si můžete uchovat pouze ve společnosti slušných lidí, pro které jsou rozevřené noviny nebo kniha jasným signálem, že neprahnete po konverzaci.
* Jak zvládáte paniku, pokud zaspíte?
Nestává se mi to sice tak často, je to ale vždycky nepříjemné, protože v mém případě může být konečné zdržení až dvouhodinové. Naučila jsem se, že téměř každou zapeklitou situaci vyřeší slušná a pravdivá telefonická omluva. Jednou, když jsem se chystala na schůzku se dvěma velmi zaneprázdněnými řediteli, mi prostě nepřijel autobus. Navíc jsem to byla já, kdo ty dva o něco žádal. I tenkrát mi však pomohla obyčejná slušnost.
* Má dojíždění i své klady?
Snad pouze jeden: za hodinu si stačíte promyslet a naplánovat jednání nebo práci, které vás ten den či týden čekají. A získáte prostor a čas vnitřně se na ni naladit.
Autorka je spolupracovnicí redakce
* Jak tohle harcování tam a zpátky ovlivňuje váš život?
V mnoha ohledech. Především jsem si musela hledat práci podle toho, aby bylo v mých fyzických možnostech se do ní ve zdraví dostat. Metro na dosah je pro mě nutnost.
* Je pro vás cesta za prací velkou ztrátou času?
Mohla by jí být. Mohla bych civět z okýnka na stále stejnou scenérii, kterou už ani nevnímám. Po jisté době jsem se ale naučila ony dvě hodiny rozumně využít. Nejlepší zkušenost mám s učením anglických slovíček - pět za jednu cestu. Po půl roce zjistíte, že se vám slovní zásoba slušně obohatila. Pracovat a číst mohu však pouze na rovné dálnici, protože na okreskách se mi za chvíli začne zvedat žaludek, a to bez ohledu na kvalitu textu. V zimě, když je ráno i odpoledne už tma, jsem se naučila v autobusu spát. A spánek za ztrátu času nepovažuju.
* Jsou nějaké "cestovní" detaily, které je dobré vědět?
Třeba v oblékání. I uklizený autobus je špinavý. Když už je umytá podlaha a okna, škvíry a sedadla ne. Musím tedy volit takové oblečení, na kterém nebude nějaká ta šmouha vidět. Světlé dlouhé kabáty nebo bílý kostým by dopadly žalostně. Přizpůsobovat se musím i ročnímu období. Například letní vedro kolem 40 stupňů většinou můj make-up nepřežil, proto jsem si zvykla se v rychlosti nalíčit až v práci.
* Myslíte, že u nás existuje cosi jako autobusová etiketa?
Jistěže. Očekává se od vás, že máte vždy po ruce drobné a nebudete řidiče zatěžovat "zbytečnými" dotazy a požadavky. Ať vás obtěžuje opilec nebo pozvrací malé dítě, je na vás, jak věc vyřešíte. Na jakékoli zdržování totiž reagují velmi nerudně i ostatní cestující.
* Každodenně jezdíte s téměř stejnými lidmi. Jak si chráníte své soukromí?
To si můžete uchovat pouze ve společnosti slušných lidí, pro které jsou rozevřené noviny nebo kniha jasným signálem, že neprahnete po konverzaci.
* Jak zvládáte paniku, pokud zaspíte?
Nestává se mi to sice tak často, je to ale vždycky nepříjemné, protože v mém případě může být konečné zdržení až dvouhodinové. Naučila jsem se, že téměř každou zapeklitou situaci vyřeší slušná a pravdivá telefonická omluva. Jednou, když jsem se chystala na schůzku se dvěma velmi zaneprázdněnými řediteli, mi prostě nepřijel autobus. Navíc jsem to byla já, kdo ty dva o něco žádal. I tenkrát mi však pomohla obyčejná slušnost.
* Má dojíždění i své klady?
Snad pouze jeden: za hodinu si stačíte promyslet a naplánovat jednání nebo práci, které vás ten den či týden čekají. A získáte prostor a čas vnitřně se na ni naladit.
Autorka je spolupracovnicí redakce
