České řeky jsou klidné
V létě, kdy není moc vody, nebývají české řeky příliš nebezpečné, a tak si může zkusit dřinu na pálícím slunci a radost ze sjíždění peřejí každý, kdo trochu vládne pádlem. Varovat by ho měly jen pomníčky příliš sebevědomých vodáků lemující nesjízné jezy. Nejpopulárnější úsek české řeky je série peřejí a jezů na Sázavě mezi Týncem a Pikovicemi, který se dá sjet za jeden den. Oblíbené jsou také horní toky Lužnice ze Suchdola, Otavy od Čenkovy pily, Ohře z Chebu a Vltavy od Soumarského mostu nebo z Vyššího Brodu. Méně náročná je klidná Berounka, která se obvykle sjíždí z Chrástu. Výrazně těžší, ale stále turistický je naopak průlom Hornádu na Slovensku. Masochisté na kanoích nebo majitelé speciálních dlouhých a štíhlých kajaků na klidnou vodu se mohou pustit do pádlování přes Lipno nebo některou přehradu z vltavské kaskády. O něco dál je to do Polska, zato je tam možné proplouvat mnoho dnů umělými či přirozenými kanály a putovat tak od jednoho národního parku ke druhému. Ještě vzdálenější a pro vodáky ještě romantičtější je největší evropská ptačí rezervace v rumunské části dunajské delty.
Na horském kole lze sjet i sjezdovku
Na týdenní túru na kolech po Čechách se vzpomíná několik let. Nejen díky otlačenému pozadí a spálenému zátylku, ale také proto, že cykloturisté přísahají stejně jako žokejové na to, že nejkrásnější pohled na krajinu je ze sedla. Jižní Čechy jsou dobré spíše pro silniční kola a rekreační cyklisty, protože nemají moc kopců a v každém druhém rybníku je možné se vykoupat. Trekkingová kola se uplatní v Podyjí, Jizerských horách a na Šumavě. Pro horská kola je zajímavá túra podél hranic České republiky. U Rakouska a Německa vede velmi často po betonových a štěrkových cestách bývalé pohraniční stráže, kopce se neobjíždějí po vrstevnicích, ale cesta se neustále houpá nahoru a dolů. Dobré brzdy a pevné kolo jsou podmínkou. Kdo miluje spíše riziko než dlouhá putování, může si zkusit sjet některou z cyklistických závodních sjezdových tratí. Projeté a volně přístupné jsou například v Krušných horách z Klínovce do Jáchymova nebo v Krkonoších z Plání do Špindlerova Mlýna. Obě jsou pro cyklisty pohodlně dostupné, protože na kopec je vyvezou lanovky.
Tramping je levná zábava
Za pár korun na vlak, špekáčky a čtvrtku chleba lze prožít víkend plný romantiky a kamarádství v partě. Celý den jít rozpálenou letní krajinou, večer dorazit ke studánce, u ohně a kytary zpívat až do ranního kuropění a noc dospat pod skalním převisem. Rodiče přitom děsí, že občas padne i nějaké to pivo a cigareta není pojem neznámý. Nemusí se však příliš strachovat, protože hnacím motorem většiny part je touha po přátelství a pobytu v přírodě. V ní se pomocí naivních, ale přitom účinných rituálů učí ovládnout nejen sirky, nůž a mapu, ale také získají vztah k přírodě a zvládají sociální chování mezi lidmi. Ač se to na první pohled nezdá, trampové nehledají samotu, ale naopak jezdí do stále stejných oblastí, kde znají každou cestičku, studánku a skalní převis. Tam se také setkávají s dalšími stejně smýšlejícími. V Čechách je oblíbené například Kokořínsko, Český kras v okolí Karlštejna a Lužické hory, na Moravě Žďárské vrchy, Jeseníky a Moravský kras.
Přejít opuštěné hory je zážitek na celý život
Spát v lese dlouhé kilometry od civilizace a poslouchat vlčí vytí nebo potkat za úplňku na pastvě stádo polodivokých koní, to jsou okamžiky, na které se nezapomíná. Obnáší to ovšem nosit těžký batoh s jídlem třeba na týden, umět se orientovat v mapě a v přírodě nebýt zelenáčem. Vše, od jídla, přes vyprání oblečení až po přípravu na noc, si musí každý udělat sám. Krkonoše lze přejít stylem od chaty k chatě za tři dny, Šumava trvá o den déle a slovensko-české Malé Karpaty také tak. Krajem zaslíbeným pro horskou turistiku jsou však místa na jih a východ od Česka, kudy prochází oblouk Karpat. Na Zakarpatskou Ukrajinu se jezdí za nekonečnými pastvinami, do rumunského Fagaraše na dlouhou a vysokou hřebenovou túru, Bihor nabízí pohledy na jednu jeskyni a propast vedle druhé. Něco podobného v menším měřítku lze spatřit i ve Slovenském krasu. Také nedaleké Rudohoří je tak opuštěné, že turista může během týdne potkat jen pár myslivců, lesních dělníků a nějakého houbaře.
Vysoké hory vyžadují zocelené ženy a muže
Vysokohorští turisté jsou šlechtou mezi putujícími výletníky. Umí něco od horolezců, něco od trampů a musí se sami o sebe postarat v každé situaci. Jejich údělem je tahání těžkých batohů do kopců, každodenní rozbalování a skládání stanů, moknutí, mráz nebo naopak vedro, před kterými není úniku. Za prožitá utrpení se jim však dostává doslova nadpozemských odměn - stakilometrových výhledů do rovin pod horami, výstupů do míst, kam se dostane jen pár lidí za rok a samozřejmě i zadostiučinění, že překonali svůj strach, námahu a nepohodlí a dostali se na vytoužený vrchol. Nejbližší vysoké hory jsou dosažitelné za pár hodin jízdy autem (rakouský Dachstein a pohoří Totes Gebirge, německý Watzmann) nebo nočním lehátkovým vlakem (Vysoké Tatry). Nejkrásnější hřebenová túra bývalého Československa vede přes slovenské Roháče. Na hranicích mezi horolezectvím a turistikou balancují ti, kteří se vydají na klettersteig neboli ferratu. Jejich eldorádem jsou Dolomity a slovinské Alpy, kde se lany, kramlemi a žebříky zajištěné cesty počítají na stovky. Před pár lety však byla otevřena podobná zajištěná stezka i v Lužických horách nedaleko německého Jonsdorfu.
Na skály raději s instruktorem
Nejkrásnější zážitky z lezení po skalách poskytují samostatné věže českých pískovcových měst. Není nad to, když se horolezec vynoří nad stromy a podívá se z vrcholku do kraje ptačím pohledem. Mezi neznámější pískovcové oblasti patří Hrubá Skála, Prachov (obě Český ráj), Adršpach a Saské Švýcarsko (v Německu nad Děčínem). Lezení na pískovci má pevná pravidla, aby poměrně měkké skály nezmizely pod náporem lidí z povrchu zemského, a tak je vyhrazeno pouze pro registrované horolezce. Začátečník se však na vrchol může dostat s některou z komerčních horolezeckých škol. Kromě pokut od ochranářů by mu jinak hrozily verbální a někdy i fyzické inzultace od ostatních horolezců, například za lezení po vlhké skále, odírání skalních výstupků lanem nebo používání nevhodných bot. Kdo si potrpí spíš na cestu pokusu a omylu a spoléhá se na vlastní síly, koupené vybavení a vyčtené rady z příruček, může si lezení vyzkoušet například na dobře zabezpečených výstupech na skalách mezi Berounem a Srbskem, v Moravském Krasu nebo na Čtyřech palicích na Českomoravské vrchovině.
Do podzemí laici nepatří
Bez zkušeností a speciální výzbroje je neradno se vydávat do jakéhokoliv podzemí. Do přirozených jeskyň to zakazuje zákon na ochranu přírody a krajiny, vstupu do starých lomů, dolů a štol brání báňský zákon. V jeskyních nejčastěji hrozí uklouznutí do propasti a ztráta orientace nebo to, že se návštěvníkovi nepodaří vrátit z obtížného místa například když se dostane plazením do úzké chodbičky nebo sklouzne po bahnité skále dolů. Ve starých štolách hlavně pár dní po silných deštích padá výdřeva, občas se zbortí strop a smrt číhá i v zatopených částech dolů. Plíživé nebezpečí představují zbytky radioaktivních látek, které do starých důlních děl ukládala různá výzkumná pracoviště či podniky. Známé jsou například amatérské průniky do radioaktivních úložišť v lomu Alkazar u Berouna nebo do Richardu u Litoměřic. U jednoho z nezvaných návštěvníků štol Alkazaru objevili lékaři dokonce stopy nemoci z ozáření.
Co amatérsky nezkoušet
Producenti amerických dokumentárních filmů, které se zaměřují na nebezpečné sporty, si obvykle hned na začátku neodpustí výrazné varování, že zobrazená zábava není pro každého. Mohou si ji dovolit jen trénovaní lidé s vědomím všudypřítomného rizika. Mezi takové sporty se řadí například rafting na divoké vodě, při kterém se z neznalosti bezpečnostních zásad každoročně utopí nějaký český vodák. Stejně tak paragliding si žádá mezi začátečníky své oběti a zdánlivě jednoduchý slet kopce na padáku může končit zlomeným vazem. Podobně nebezpečná hra je i potápění bez tréninku a dokonalého vybavení. Velmi záludné jsou i různé varianty slaňování a skákání na horolezeckých lanech. Technika se totiž dá zdánlivě naučit za pět minut, ale i při malém zádrhelu končí mnozí odvážlivci v náručí smrti. Při kanyoningu (slaňování skrz úzké soutěsky) stačí narazit hlavou na skálu nebo mít příliš krátké lano a spadnout z jeho konce na zem. Během slaňování ze skalního převisu se mohou delší vlasy zamotat do lana. Při efektním slaňování ze střech hlavou dolů stačí okamžik nepozornosti a lezec se řítí k zemi.
* * *
V internetovém magazínu IDNES na adrese www.idnes.cz/vikend jsou umístěné odkazy na stránky sportovních svazů, které se zabývají činnostmi v přírodě. Na tomtéž místě jsou dostupné i vodácké, turistické, horolezecké a cyklistické průvodce včetně bezpečnostních příruček.
* * *
Doporučení:
* dobře se pojistit n o místě konání uvědomit aspoň jednoho člověka
* nešetřit na bezpečnostních pomůckách
* zajistit případnou první pomoc
* každou akci předem promyslet
 |
