Takového poselství se v Česku zatím nikdo ze zdejších slavných úst nedočká. A to je důvod, proč tu chybí velmi účinná technika identifikace. Ta umožňuje nemocným upnout se myslí k někomu známému, koho postihl stejný malér,a povzbuzovat sám sebe oním: »Když se z toho dostal(a) on(a), dostanu se i já.« A neplatí to pouze o rakovině prsu. Zatímco historky o vlastním infarktu či žlučníkovém záchvatu dokáží rozveselit i nejvybranější společnost, o depresi, Alzheimerovi či rakovině se sluší mlčet, ať jsme,kdo jsme. »Naši slavní se nejspíš stydí. Bojí se asi, že by se na ně lidi šli podívat jen ze zvědavosti, jak vypadají, jestli je nemoc nezměnila,« myslí si Mirka Cíglová z Říčan. V í, o čem mluví. Když před deseti lety, v necelých čtyřiceti, měla před sebou ablaci prsu, kolegyně v kadeřnictví obdivovaly její rozhodnutí vrátit se co nejdříve na stejné pracoviště: Vždyť se tě každý bude vyptávat, co a jak... »Jednou během chemoterapie jsem šla na nákup. Na ulici mě zastavila nějaká ženská a povídá: Jé, vy nemáte vlasy! A já slyšela, že taky nemáte prso?! Co by asi čekalo ty, které zná každý?« Paní S. je známou postavou naší baletní scény. Za to, že zvládla nejen ablaci prsu, ale i recidivu nemoci, prý vděčí i podpoře svých studentů a kolegů. »Z minulosti jsme zvyklí jakékoli problémy zastírat a na kohokoli, kdo se nějak odlišuje od většiny, se dívat s podezřením. V uměleckých profesích se k tomu přidružuje ještě 'šatnová' nemoc, kdy mnozí mají strach, že by vinou překroucených faktů či pomluv přišli o místo. A jelikož u nás na rozdíl od Západu máme dodnes pocit, že bychom měli mít nanejvýš jedno dvě za život, svůj problém každý raději tutlá. Okolí o něm ovšem ví, ale předstírá, jako by se nic nedělo.« »Chce to čas,« tvrdí optimisticky onkoložka Jitka Abrahámová. »Když jsme pořádali první módní přehlídku, na níž měly ženy po ablaci prsu samy předvádět speciální spodní prádlo, dívaly se na nás pacientky, které jsme oslovili, jako na blázny. Dneska, po osmi letech, už se tomu nikdo nediví.«
15. listopadu 1999 10:44
