Má to stejně vepsané ve tváři, je o rok mladší něž já pleť má jak kůru od pomeranče. Ale lepší skončit někdy než nikdy

Měla zůstat u toho pika, to neleze tolik na mozek jako pánbůh.

Přijde mi vlastně zoufalé, že člověk, který byl celý život slušný, tak je brán trochu jako "nikdo", protože přece nemusel nic překonávat. Zatímco někdo, kdo si sám zaviní alkohol, drogy apod., a navíc to musí nahradit jinou závislostí (byť ta na Bohu je řekněme bohulibá), tak je považovaný za toho lepšího a silnějšího.

Jako teenager si z tohohle vezmu myšlenku: je třeba drogy zkusit, spadnout až na dno, a pak se z toho dostat --> správná cesta. Cesta: ani nezkoušet a nedostávat --> nuda, nulové zkušenosti, žádná síla.

Objektivně jsem za svůj život v tomto ohledu nepotkala moc slušnějších lidí, jak to sama nazýváte, než jsem já. Přesto jsem si nikdy nepřipadala jako nikdo. Nemám však ani potřebu se díky tomu cítit jako něco více. Každý na určité podněty v životě reaguje jinak. Drogy i alkohol jsou velice často spojené jako "řešení" psychických problémů. Což tak trochu vyplývá i ze samotného rozhovoru. Jistě je jednoduché se na ně dívat tak, že si za to ti lidi mohou sami. Na druhou stranu, každý občas šlápne vedle a nějakou botu v životě udělá. Připadá mi zdravější k tomu přistupovat jako ke zkušenosti, která mě posílá, než strávit život sebeodsuzováním. Moc si nedokážu představit, že by mě, byť jako teenagera, inspirovalo to, že někdo měl halucinace a dokázal jenom sedět a civět. Byť nepopírám, že na někoho to takový efekt může mít. Já považuji za přínos, že tato témata nejsou tabu a že se o nich otevřeně mluví.