Měl jsem svého času příležitost přijímat Igora Ševčíka do zaměstnání v tehdejším Filmovém studiu ve Zlíně. Musím říct, že na jeho extempore do smrti nezapomenu, protože tento člověk byl ochoten se poprat jen proto, aby nedostal do občanského průkazu přijímací razítko zaměstnavatele (v té době se trvání pracovního poměru povinně do tohoto dokladu zaznamenávalo).  Výrazy, kterými to doprovázel, raději pomíjím. Údajně byl hrdý na to, že v socialismu měl (asi jako jeden z mála) čistou občanku bez záznamů zaměstnavatele, což demonstrovalo jeho naprostou "nezávislost" na čemkoli.  Stejně tak jeho vystupování a vyjadřování bylo velmi neformální - něco mezi ultra bohémem a cvokem, který zjevně pohrdal všemi a vším, co nepocházelo od něj. Nepochybuji o tom, že možná byl kvalitní umělec, nikdy však nepochopím, že jako člověk a vysoký státní úředník mohl zastávat funkce které zastával. I když v té době (nebo i této?) asi mohl dělat kdokoli, cokoli, kdekoli. Ale zcela jistě mu chybělo více pokory a úcty k okolí. Možná to ten nahoře věděl a viděl ....