EU? DĚKUJI, NECHCI!
EU? DĚKUJI, NECHCI!
O Evropské unii a vstupu České republiky do tohoto uskupení se toho napsalo již mnoho. Jak stoupenci, tak odpůrci začlenění naší republiky do Evropské unie při svých argumentech používají nejčastěji prosté vážení ekonomických a někdy s tím souvisejících sociálních argumentů, vyjádřeno slovy má dáti dal nebo chcete-li co to bude Českou republiku stát a co jí vstup přinese. Otázka začlenění našeho státu do Evropské unie má však i rovinu politickou nikoliv jen ekonomickou. Politický přístup k otázce začlenění do Evropské unie je třeba chápat nejen z pohledu okamžitého dopadu pro naší zem, tj. staneme se součástí silného kapitálového uskupení, ale zejména i z dlouhodobého působení na naši státnost a existenci našeho národa, tj. jakou měrou se dokáže Česká republika, např. 20 poslanci v Evropském parlamentu z budoucích 732 a 12 hlasy v 345 členné Radě Evropské unie, prosazovat a hájit. Příznivci začlenění České republiky do Evropské unie často používají argument, že jde o přirozený proces integrace a někdy dokonce o proces tzv. přirozené integrace lidstva. K tomu je vhodné podotknout, že Evropská unie je – po přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1992 – založena na tzv. třech pilířích. První pilíř je tvořen dvěma (dříve třemi) Evropskými společenstvími – Evropským společenstvím uhlí a oceli (1951, toto společenství ztratilo po summitu v Nice opodstatnění), Evropským hospodářským společenstvím (od roku 1993 nazývaným Evropské společenství) a Evropským společenstvím pro atomovou energii (obě tato společenství byla založena tzv. Římskými smlouvami v roce 1957). V roce 1965 došlo k Slučovací dohodě, čímž byla sjednocena činnost orgánu všech tří společenství. Druhý pilíř Evropské unie zahrnuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí pilíř zahrnuje oblast justice a vnitřních věcí. Z tohoto pohledu vzniku a vývoje Evropské unie je patrné, že nejde o přirozený integrační proces, ale o integrační proces průmyslového a finančního kapitálu s cílem vytvořit větší ekonomický prostor. Tomu také odpovídají tři hlavní svobody proklamované v Evropské unii – volný pohyb kapitálu, volný pohyb zboží a volný pohyb osob (rozuměj – pracovní síly). Evropská unie je uskupením kapitalistických států, kde je dominující vliv bývalých evropských koloniálních mocností Francie, Německa a Anglie. Přičemž vliv Německa a německého finančního a průmyslového kapitálu je jedním z nejvíce rozhodujících vlivů v tomto uskupení.
Stoupenci Evropské unie také často argumentují sociálním rozměrem evropské integrace. Sociální politika západoevropských států se po druhé světové válce vyvíjela pod silným tlakem existujícího bloku socialistických států a snahou udržet vnitřní sociální smír ve společnosti. Evropská sociální charta z roku 1961 a její dodatky nikdy nebyly plně ratifikovány všemi členskými zeměmi Evropské unie. Navíc tento dokument obsahuje skutečně minimální sociální standarty. Sociální politikou se Evropská unie začala skutečně zabývat až po pádu evropských socialistických zemí, kdy vyvstala otázka udržet pod pokličkou sociální napětí a nějak čelit vzrůstající ne zaměstnanosti a hospodářské krizi.
Často je také požíván argument, že pokud Česká republika nevstoupí do Evropské unie, stane se skanzenem, bude silně diskriminována a ekonomicky odsouzena k živoření. Pokud nevstoupíme do Evropské unie a podaří se nám omezit své členství ve vojenské části NATO a třeba i plně své členství v této organizaci zrušit, můžeme jen a jen politicky získat a posílit význam České republiky. V případě nevstoupení do Evropské unie nám nic nebrání udržovat rovnoprávné vztahy se všemi státy a národy. Naopak, právě vstupem do tohoto uskupení nám bude třeba i určováno s kým a jak smíme nejen obchodovat, ale vůbec udržovat tzv. přátelské vztahy. Třeba by se společným nepřítelem stal opět východ Evropy, neboť tam je nejbližší zájmová sféra Německa a Evropské unie. I o tom je dnes politika ruselu. Rozdělení Jugoslávie nebylo ničím jiným. Nejbližším cílem by pro nás mělo být naopak opětovné sblížení a sjednocení se Slovenskou republikou a těsná spolupráce s Polskem. Konečně dvě rozhodující mocnosti v Evropské unii Francie a SRN se netají tím, že projekt Evropské unie je třeba federalizovat nebo alespoň pojmout jako strukturalizovaný konfederativní státní útvar. I to hovoří jasně o potřebě EU vyhranit se jasně jako silný útvar v boji o přerozdělování sfér vlivu ve světě se Spojenými státy americkými.
Často se používá jako argument pro vstup do Evropské unie potřeba sbližovat evropskou levici a možnost pak socializovat evropský projekt. Mezinárodní spolupráce levicových, dělnických a pokrokových hnutí není však o nutnosti podpory budování nového kapitalistického superstátu a asistování při střetu kapitalistických uskupení o vliv ve světě. Spolupracovat a to velice těsně lze přeci i bez vstupu do EU.
Je tedy správné, aby ti, kterým záleží na vybudování sociálně spravedlivé společnosti, na hájení národních zájmů, uchování a posílení státní suverenity i zachování míru, podporovali začlenění ČR do kapitalistického uskupení a to i přesto, že v naší zemi je také opět již třináct let kapitalismus? Rozhodně to k ekonomickému ani bezpečnostnímu posílení České republiky nepovede.
)
