"U Černošic se naskýtalo smutné divadlo - rovina od Černošic až k Praze-Modřanům mezi Radotínem a Zbraslaví tvořila rozvlněné moře, ze kterého jen tu a tam koruny stromů vyčnívaly... Až nad Radotín sahala vzedmutá vltavská voda a obraz stával se čím dál děsivější. Pod Chuchlí se údolí Vltavy značně úží - a zde byl teprve smutný pohled - Hodkovičky, Braník, Dvorce, Podol byly úplně pod vodou..."
"Tak takhle líčí situaci před Prahou za povodně roku 1890 očitý svědek," říká geolog Václav Cílek. "A já jsem přesvědčen, že v průběhu příštích deseti, dvaceti let přijde podobná povodeň zase. Všechno nasvědčuje tomu, že období povodňového klidu je u konce."
Proč člověka tolik přitahují katastrofy?
Doba jakoby posedlá katastrofami je zejména až druhá polovina 20. století. Jedním z důvodů je skutečná obava o budoucnost, druhým, možná silnějším, je psychologická role katastrof: každý biologický druh je schopen proměňovat se a reagovat jenom v určité době. Člověk jako rod homo existuje asi tři miliony let. Archeologické kultury včetně dnešní civilizace se odehrály během deseti tisíc let. A za posledních sto let se společnost proměnila gigantickým způsobem. Myslím, že člověk došel na hranici vnitřního přizpůsobování době, která panuje. Za oblibou všech těch katastrofických filmů je často i podvědomé přání zbavit se civilizace, vlastního pokroku. Bylo by optimální, kdyby si lidé mohli na chvíli sednout, zastavit se, na dvě stě let zpomalit a užít si to, co mají. Jenže všichni víme, že to není možné, dál se ženeme do dalších změn.
V posledních letech ale jako by katastrof přibývalo a jsou stále ničivější. Je to zdání, nebo ne?
Musíme trochu filtrovat. Je velká společenská objednávka po katastrofách a sdělovací prostředky jí vycházejí všemožně vstříc. Lidstvo je také se svou závislostí na vší technice a sítích stále zranitelnější. Nicméně podle odborných analýz vskutku mírně přibývá extrémních stavů. Klimatologové říkají, že se zrychluje počasí.
A co nám tedy hrozí nejvíc? Jednou se mluví o globálním oteplení, jindy o blížící se době ledové...
Ono je to tak: Počátkem sedmdesátých let došlo v Americe k částečnému ochlazení a poklesly úrody obilí v několika státech. Klimatolog českého původu, proslulý Jiří Kukla tehdy začal s dalšími světovými klimatology zkoumat možnost globálního ochlazování a příchodu doby ledové. Výsledky poslali také administrativě amerického prezidenta. Obilnářská lobby tehdy zpanikařila a světem se rozletěla zpráva: hrozí nám katastrofa, přichází doba ledová. Ovšem část klimatologů, kteří nevěřili ochlazování, naopak začali schraňovat informace o oteplování. Zjistili, že v atmosféře stoupá obsah oxidu uhličitého a některých dalších skleníkových plynů - a tak místo ochlazení najednou začalo hrát velkou roli oteplení. A katastroficky bylo předpovězeno, že dojde k velkým uragánům, k lesním požárům. A skutečně se tehdy rozhořel Yelowstonský národní park, udeřil nejničivější uragán posledních let Gilbert. Globální oteplení zkrátka bylo potvrzeno ještě dřív, než je vědci skutečně začali zkoumat. Dnes vědci - i kritici globálního oteplování - shodně konstatují, že se Země skutečně v průměru oteplila asi o půl stupně Celsia. Člověk za to může tak z jedné poloviny. Otázka je, o jakých jevech to vypovídá.
Chcete říci, že nynější oteplení může být vlastně poslední předzvěstí příští doby ledové?
Dějiny Země jsou jedno velké kosmické drama. V křivkách a grafech vypadají jako zuby na pilce. Jednou jsme dole, jednou nahoře. Nic stabilního, žádné období klidu, všechno se znovu opakuje, ale vždycky trochu jinak. Cykly mohou trvat sto tisíc let, dvacet tisíc let nebo jen sto, dvacet, sedm let. Planeta se opakovaně otepluje, opakovaně ochlazuje. V minulém století ještě převládalo biblické pojetí času. Tehdy se lidé domnívali, že Země vznikla před šesti tisíci roky a jedinou velkou katastrofou byla potopa. Koncem minulého století se přišlo na to, že značná část severní Evropy a Ameriky byla v dávné minulosti zaledněná.
Kolikrát už Evropu pokryl led?
Na přelomu století vznikla myšlenka čtyř ledových dob. Podle štěrků, které v Alpách zůstaly po ledovcové řece, se o něco později soudilo, že jich bylo šest. Po druhé světové válce se začaly provádět hlubokomořské vrty. A z odvrtaných sedimentů se zjistilo, že dob ledových bylo minimálně kolem dvaceti, možná kolem padesáti. První doba ledová začala dejme tomu před 2,5 milionu let a opakovaly se zhruba po čtyřiceti tisících let. Před milionem let se však základní frekvence změnila na sto tisíc let. Co způsobuje ledové doby? Hlavním spouštěcím mechanismem ledových dob je pravděpodobně Slunce - jeho vzdálenost od Země a svítivost. A také to, kolik tepla zadrží skleníkové plyny a jak dobře toto teplo rozvede ústřední topení planety - mořské proudění. První velké ochlazení by mělo přijít za pět tisíc let, druhé asi za patnáct tisíc let. Kromě toho: doba ledová trvá sto tisíc let a doba meziledová deset tisíc. My žijeme v holocénu, poslední době meziledové, která trvá už téměř deset tisíc let. Je iluzorní se domnívat, že skončí jinak než dobou ledovou.
Takže nám doba ledová skutečně hrozí?
V poslední době se opravdu vrací myšlenka, že jsme právě díky globálnímu oteplování blíž ledové době. V posledních desetiletích se trošku víc oteplují tropy a trošku se ochlazují polární oblasti. S tím je spojená intenzivnější výměna vzduchu - v tropech se odpařuje víc vody a větry je odnesou k pólům, kde vymrznou. Za čas se začne na pólech hromadit led. A protože led je vlastně kapalina, tak se rozteče až někam k Berlínu - a máme tu ledovou dobu. Ale abych vás uklidnil, nás jako lidi zajímá horizont generace - a doby ledové jsou záležitosti tisíců let. Tedy je nepravděpodobné, že bychom my nebo příští pokolení zažili ledovou dobu. Ale je možné čím bude holocén starší, s tím většími výkyvy počasí se budeme potýkat. A konkrétně v našich podmínkách by se mělo klima mírně ochlazovat a mírně zvlhčovat. Ale pokud ještě u nás vládne příroda, tak by se naše klima mělo právě v těchto letech mírně ochlazovat a zvlhčovat. Tento cyklus by mohl trvat tak třicet, čtyřicet let.
Říkáte zvlhčovat - tak proto ty povodně posledních let?
Musím říci, že jsme je očekávali dlouho. Je to - na rozdíl od dob ledových - skutečně reálné nebezpečí. Z analýzy proměn klimatu za posledních tisíc let je očividné, že v každém století bylo víc povodní než v tom našem dvacátém. Jen v Praze bylo zaznamenáno v 19. století šest velkých povodní a velká povodeň - to v Praze znamená, že voda omývá schody Betlémské kaple. (Asi proto mají kostely svatého Jiljí a staroměstského svatého Mikuláše schody). Celých nejméně tisíc let se střídají období povodňového klidu a neklidu, obvykle po třiceti, někdy i šedesáti letech. A poslední skutečně velká povodeň byla v Praze v roce 1890. Problém je v tom, že za dlouhé období srážkového klidu vyhasla povodňová paměť, lidi staví domy v říčních nivách, takže každá velká voda, která přijde, musí mít ničivé účinky. Poučme se u předků: ti stavěli vesnice tak šest metrů nad úrovní řeky, v některých zátopových oblastech měly domy dvoje dveře - jedny se otevřely proti proudu a druhé po proudu - voda protekla, lidi se vrátili.
Jak vypadá ten nejhorší scénář?
Skutečně velká pražská povodeň - a takové byly jen dvě nebo tři -je schopná vniknout až do kostela svatého Jiljí - tam je sedm schodů - a ta největší pražská povodeň šla na úroveň oltáře. Vltavská kaskáda - pravděpodobně jediná stavba socialismu, příznivá pro krajinu - je schopna nás ochránit před dvacetiletou nebo třicetiletou vodou. Když v 50. letech byla povodeň na úrovni třicetileté vody, tak už se řeka začala přelévat přes pražské nábřeží. Pokud přijde stoletá voda, tak nás přehrady na Vltavě neuchrání. Navíc před druhou světovou válkou muselo pršet tři dny, aby se vody začaly zvedat. Dnes stačí dvanáct hodin. Vytěžené lesy, vybetonovaná koryta, drenáže podporují velmi rychlý odvod vody z krajiny. Nejhorší případ, skutečně katastrofický, může nastat, když povodeň spadne do zamrzlé řeky. Až na velkých plochách vodních nádrží stoupající voda začne lámat ledové kry a ty začnou vytvářet velké ledové bariéry, bude všechno ještě o mnoho horší.
Hrozí nám kromě velké vody ještě nějaké jiné nebezpečí? Napadá mne sedm suchých let...
Sucho považuji za opravdové klimatické nebezpečí. Ano, hrozí. Už jsme zažili několik období sucha. To nejdelší se odehrávalo okolo roku tisíc před Kristem a trvalo okolo pěti set let. Zajímavé je, že právě v této době se na území dnešních Čech odehrál ekonomický a demografický boom. Pravděpodobný důvod je právě ten, že sucho donutilo obyvatele, zvyklé se živit zemědělstvím v úrodné černozemní oblasti, začít hledat jiný způsob obživy. To vedlo k rozvoji pastevectví - a k osídlení vyšších poloh celých Čech. Dokonce to vypadá tak, že tehdejší obyvatelé Čech se spojili s takzvanými mořskými národy a rozvrátili celou středozemní oblast. To se stalo na samém počátku evropských dějin, někdy mezi invazí dórských kmenů do Řecka a založením Říma.
Čeká nás tedy v důsledku klimatických změn nové stěhování národů?
V klimaticky zranitelné oblasti středního Východu, Egypta, Izraele a Iráku přibývá obyvatel a i malé přirozené kolísání klimatu může způsobit velké migrace. Už teď se v pásmu Gaza čerpá tolik vody z podzemních zásobníků, že oblasti hrozí bez ohledu na politickou situaci během třiceti let kolaps. Já osobně bych se v příštích patnácti, dvaceti letech bál migrační vlny ze stepní oblasti bývalého Sovětského svazu, která pomalu, ale významně vysychá.
Myslíte, že katastrofy přinášejí i něco dobrého?
Slovo katastrofa znamená bod obratu. Vývoj vede ke tragickému konci a po něm dojde k novému vzkříšení světa. Byla napsána celá kniha o tom, jak si primáti spokojeně zahnívali v třetihorách v tropickém lese. Pak přišla klimatická změna, les se změnil na savanu, primáti museli slézt ze stromů a postavili se na zadní. Trochu přeháním, ale fakt je ten, že existuje něco, čemu biologové říkají předpřipravená revoluce. Funguje to i ve společenských systémech - taková typická předpřipravená revoluce je ta naše sametová: existuje široké podhoubí lidí, kteří už de facto žijí v jiném režimu a jenom se čeká na okamžik, kdy to bouchne. A tak je tomu v přírodě. Bezprostřední příčinou vyhynutí dinosaurů byl pád velkého meteoritu, ale ve fosilním záznamu čteme, že řada druhů vymírala už předtím. Pokud je ekosystém pevný, vyvíjející se, stabilní a dynamický, pak je schopný se vyrovnat i s poměrně velkou změnou. A pokud je ten systém vnitřně ohrožený, může zareagovat katastroficky i na malou změnu.
A lidé tedy už stojí před podobnou zkouškou?
Lidstvo má již nepochybně připraveny genetické mechanismy i nové strategie přežívání - v technice i v mysli lidí. Teď už může přijít katastrofa, která zlikviduje tu gerontokracii, ty dinosaury, kteří jsou sice ještě na první pohled silní, ale už vlastně napůl vymírají sami. Ano, celkové klimatické změny z hlediska vývoje člověka jako druhu mají pozitivní roli. Z hlediska individua je to ovšem průšvih.
 Geolog Václav Cílek. |
