Ze Slunečné se letos stal nejsledovanější seriál českých televizí, ze své postavy „paní Lidky“ přitom byla Dana Batulková nejprve spíše na rozpacích. „Přiznám se, že ze začátku jsem byla z téhle postavy zděšená, ale teď mě strašně baví,“ líčí herečka, která až do koronavirem vynucené přestávky v natáčení zkoušela zároveň i na dvou divadelních scénách.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Plánovala jste takto nabitý kalendář, nebo to vyplynulo ze situace?
Myslela jsem si, že začnu nový rok přehledně a nechtěla jsem se už dostávat do situací, kdy se denně přesouváte na tři různá místa kvůli pracovním povinnostem. Věřila jsem, že v mém věku už zvládnu čas lépe ukočírovat, protože když mám přehledný a nepřehlcený den, tak se na něj těším a mám z toho radost.
Když se ale dostanu do presu, tak ztrácím takovou tu prvotní radost téměř ze všeho. Určitě nejsme v tomhle jediné povolání, ale u herců opravdu často platí, že je to všechno, nebo nic. Střídají se období, kdy si říkáte, že na vás všichni zapomněli, že už nikdo nezavolá a pak se zničehonic zvedne vlna zájmu a nevíte, co dřív. Já si ale nemůžu tolik stěžovat, protože jsem ve stálém angažmá a nikdy to nebylo tak, že bych neměla vůbec nic na práci.
Víte, já se ptám z toho důvodu, že před svými šedesátinami jste v jednom rozhovoru zmínila svůj velký cíl, a sice naučit se v životě zpomalit.
To je od vás pěkně záludné. Pořád mi to moc nejde. Možná, že před těmi lety, kdy jsem to řekla, mi to ještě tolik nevadilo, ale dnes už ano. Uvědomuji si jednu věc, a sice, že se zvyšujícím se věkem začíná mít člověk v životě jiné priority. Moje práce mě baví a jsem hrozně šťastná, že dělám to, co dělám. Proti veškerému mému očekávání a ambicím, které jsem měla, mi osud přihrál krásný a zajímavý život naplněný krásnou prací.
Teď už to pro mě ale není všechno. Spoustu věcí přehodnocuji. Čím dál tím víc chci mít čas pro sebe naplněný klidem. Chci víc vnímat věci kolem sebe. V tomhle smyslu žiji špatně a vím to. Mám vnoučata – Kryšpínka a malou Miu, chtěla bych být s nimi víc, jenže poslední dobou jsem neměla ani volné víkendy. Moje maminka mi pokaždé, když jsem jela večer hrát, říkala, že nechápe, jak můžu takové povolání dělat. Svým způsobem má pravdu.
Sama o sobě říkáte, že jste hyperaktivní člověk. Projevuje se tato vaše vlastnost hlavně při hraní, nebo i jinde?
V běžném životě se to vlastně projevuje víc. Pořád myslím na to, co ještě bych chtěla udělat a podniknout, a bývají dny, které bych nejraději prodloužila. Nedostává se mi dost času na to, kolik mám plánů. Nevím, co znamená nuda. Nikdy se nenudím, protože mám neustále spoustu věcí před sebou, které mě baví. Jsou to ale přitom úplně obyčejné věci – mnohdy i naprosté domácí blbiny. (smích) Ale tím, že nedělám jenom je, mě to pořád ještě baví.
V chystaném novém představení Podzimní sonáta v divadle Mana hrajete matku, která si složitě hledá cestu ke své dospělé dceři, protože v mládí dávala přednost kariéře klavíristky před rodinou. Jaký byl váš klíč k tomu, abyste ve vztahu ke svým dvěma dnes již dospělým dětem nedopadla podobně jako vaše postava?
Snažila jsem se to vždycky nějak ubalancovat a také nejsem geniální klavíristka. (smích) Mám ke svým dětem takový otevřený vztah. Myslím, že rodiče mají mít ke svým potomkům úctu. Přivedli jsme je na svět, ale nikoli pro to, abychom měli své domácí otroky nebo někoho, koho budeme přizpůsobovat ke svému obrazu a dosahovat přes něj věcí, které se nám v životě nepodařily.
Mám velký respekt k tomu, že jsme vyrobili člověka, který už je de facto hotový. Naučit ho základní věci a pak mu především ukazovat svět kolem, pozorovat, jaké má vlohy, co ho zajímá, a v tom všem ho maximálně podpořit. To je podle mě úkol rodičů. Je to takový liberální přístup k výchově, ale samozřejmě neříkám, že bych se nikdy nerozčílila a že doma nikdy nebyla Itálie. Někdy je zkrátka všeho moc a matka je jenom člověk.
Mamku v sobě občas vidím, říká Prachařová o Batulkové |
Často se zmiňuje úcta k dospělým a k rodičům, ale nevzpomínám si, že bych kdy slyšela nějakého rodiče hovořit o úctě ke svému dítěti. Nemyslíte, že je to celkem vzácný pojem?
Nevím, jak to mají ostatní. Nemyslím si, že děti nám mají být automaticky vděčné za svoji existenci. „Měl bys být své matce vděčný za to, že tě vůbec přivedla na tento svět.“ Tohle děti určitě nechápou, zvlášť když to říká někdo, kdo se k nim chová hnusně. Naopak, přivedli jsme je sem a měli bychom se snažit, aby etapa, kterou s námi prožívají a musí prožívat, pro ně byla fajn, aby se mohly rozvíjet a cítily se bezpečně. Rodiče to tak možná přímo neformulují a nezmiňují doslova úctu k dětem, ale myslím, že se tak vlastně většinou chovají.
Vás vychovávali ve stejném duchu?
Měla jsem hrozně svobodné dětství. Vyrůstala jsem na venkově obklopená všemi možnými dětskými radovánkami. Rodiče byli asi přísnější, než jsem já, zároveň byli ale skvělí v tom, že veškeré moje nápady vždycky podporovali. Byli to vlastně oni, kdo první řekl: „A nechceš zkusit DAMU?“ Vůbec jsem nebyla přesvědčená, že je to cesta pro mě. Oni spolu s mým profesorem češtiny na gymplu, který mě přivedl k recitaci, ve mně tehdy zaseli to prvotní semínko, ačkoli o téhle profesi a světě herců nevěděli vůbec nic. Někdy taková nevinná věta od někoho blízkého stačí, aby vám dodala sebedůvěru a chuť to zkusit. Nakonec mi to úplně změnilo život.
Aspoň si nemusim malovat pusu#NositRouskuJePrima
Říkáte, že zároveň byli přísnější. Čeho se to týkalo?
Třeba příchodů domů. S tím jsem měla vždycky problém a nechápala jsem, proč bych se například měla vracet domů hned, jakmile skončí diskotéka. Popravdě to se mnou na gymplu neměli moc lehké. Nebyla jsem zrovna hodná holka.
OBRAZEM: Kraus, Slováčková i Prachařovi. Známé děti slavných rodičů |
Zůstaňme ještě chvilku u vzpomínek na dětství. S rodiči jste i nějaký čas žila v zahraničí, že?
Ano, tatínek byl skvělý strojař a hodně cestoval, protože všude možně po světě se tehdy za socialismu montovaly obráběcí stroje. Naše země měla dobré styky s arabskými zeměmi, takže byl v zahraničí celkem často. Když jsem byla malá, přicestovali jsme za ním do Egypta a později, to už jsem byla na DAMU, jsem za ním jezdila do Sýrie. Tehdy tam navíc žila sestřenice mé maminky, takže jsme tam měli i rodinné vazby.
Vraťme se ještě ke zmiňované hře Podzimní sonáta. Jak se hledá klíč k postavě, která představuje takový protiúkol, pokud jde o vztah s vlastními dětmi?
Tuhle hru jsme před mnoha lety chtěly dělat spolu se Zdenou Hadrbolcovou, k čemuž nakonec nedošlo kvůli problémům se získáním práv. Tehdy jsem měla hrát roli dcery a vzpomínám si, že jsem přemýšlela strašně negativně a kriticky o postavě matky, kterou shodou okolností hraji dnes. Teď naopak zjišťuji, že mé pocity se obracejí. Dostávám se do bodu, kdy zjišťuji, že z pozice matky dvou dospělých dětí mám tendenci svou postavu hodně obhajovat.
Dana Batulková ■ Narodila se 16. března 1958 v Praze, vlastním jménem je Danuše. |
Jak to?
Hra popisuje hodně specifický a hraniční případ, ale obecně dodnes není pro ženu snadné, když chce být matkou, ale zároveň se chce realizovat v práci, která ji baví. V běžném životě ji to staví před řadu složitých rozhodnutí, která se s odstupem času druhým, tedy i dětem, velice snadno soudí.
V divácky velmi oblíbeném seriálu Slunečná hrajete naopak ženu, která má svou rodinu pevně v rukou.
Ano, paní Lidka, jak jí říkají, je opravdu dělo! Její tchán ji do své bohaté rodiny nikdy doopravdy nepřijal, a tak má obrovskou ambici dokázat světu, že je to velká podnikatelka, která všechno dokáže. Pro svoje děti chce to nejlepší, ale miluje je opičí láskou, a přitom nevidí, že je tím vlastně hubí. Do toho všeho má ještě milence a jedno dítě s jiným mužem. Přiznávám, že ze začátku jsem byla z téhle postavy zděšená, ale teď mě to strašně baví.
To si umím představit, většinou ve vás tvůrci vidí kladnou figuru.
To je pravda. Nevypadám zřejmě od pohledu jako potvora a říkám si, že je to nejspíš dobře. (smích)
31. července 2019 |
