Šarmantně prolamované kamenné zdi s doškovou střechou, záhony léčivých bylin, políčko zeleniny s trochou révy, dva pštrosi, osmnáct koní ve stáji a tisíc hektarů půdy. Majitel, jeho žena, rančeři, ošetřovatelé, kuchaři a pomocníci naplňovali režim dne klidně, spolehlivě a nehlučně jako namazaný stroj. Den si žádal hned po ránu vstřícné nasazení: krmení, pletí, sklízení, sběr, sestřihování, vaření, servírování, cestu do dun, cestu do hor, drobnou údržbu. Nepadlo ani slovo o politice. Televize běžela zřídkakdy a jen chvíli, kvůli výsledkům v baseballu. Hlavní dotazy pána domu byly na péči o koně a vodu pštrosům. Tuhý chlapík, jak říkají Angličané. V těch ocelových očích jsem se ujistil, že mohu dát všechny cennosti k němu na stůl a ráno tam budou. Strašlivou zločinnost kraje udržel za humny. Je státem ve státě. Je to on, kdo rozhoduje. Má ženu do nepohody. Ostatní mlčí a přesně pracují. Všechno, čeho dosáhli, dosáhli soustavným úsilím ve ztížených podmínkách. Snažil jsem se dobrat podstaty svého okouzlení. Vytanulo mi japonské úsloví, že "největší umění je zvládnout detail". Na té farmě bylo všechno dotaženo do konce. Začištěno, zalištováno, posekáno, uhrabáno. Volná příroda ovšem byla opravdu volná. Nesmělo se do ní sjet terénním autem z cesty: na nějakém travisku by byl porušen detail. V noci vypukl v kraji požár a s větrem se divoce šířil nízkým porostem. Celou noc zachránci káceli pruhy, které plameny snad nepřeskočí.
Za úsvitu jsme na malém gumovém člunu vyrazili do vln oceánu. "Šéf" měl ve sportovní tašce pro každého větrovku. Detail. Nebezpečné pády z hřebenů vln mu navozovaly radostné vzrušení: teď je to teprve ono. Daleko od břehu se zjevily malé kamenité ostrůvky s tučňáky a tuleni. Mezi ostrovy ulička žraloků. Přitáhl člun ke břehu. Tuleni se začali skotačivě předvádět a podplouvat člun. Dal ruku do vody. Chňapli, nekousli. Chrání je.
Večer jsme pozorovali západ slunce. V duši jsem se spojil s domovem. Všechno vcelku ladilo, rytmus, barva i tvar, ale něco se propojit nedalo: v celé své absurditě a nemožnosti se mi najednou vzpříčila představa, že by člověk, kterého mám před sebou, seděl co večer v zahulené hospodě, naléval si břuch pivem a nadával na Mandelu. Pozoroval jsem ho. Nachýlil se ke stojanu s velkým dalekohledem a zacílil na jakýsi vzdálený detail ve hvězdách.
