Když se narodí, televizní štáby obkličují porodnici, gratulace a dárky prší ze všech stran. To trvá dva tři dny, někdy týdny. A pak? Jaký je všední život rodin se čtyřčaty?
První československá - poválečná - čtyřčata se narodila před jedenačtyřiceti lety, 1. října 1959 v kutnohorské nemocnici. Osobní gratulaci rodičům Jany, Mirky, V áclava a Ivana Hourových poslal dokonce i generální tajemník V ietnamské strany práce, »přítel všech dětí« Ho Či Min. Socialistická republika se oděla do svátečního. V e prospěch nových občánků uzavíraly podniky velkorysé závazky, ale jak zaznamenala ČTK, většinou zůstalo jen u hesel. Pouze zručský Sázavan obouval zdarma čtyři páry dětských nožek až do deseti let. Když se 6. ledna 1994 narodila v pražské porodnici u Apolináře čtyřčata Ondráčkova, žádný »přítel všech dětí« sice už nenapsal, ale za to se na první narozeniny dětí dostavil ředitel boleslavské Škodovky s klíčky od felicie. David, Štěpán, Lenka a Lucie se s rodiči nastěhovali do domku, který jim na pět let propůjčilo město Havlíčkův Brod, a dokonce došlo i na sérii botiček od Sázavanu. Jen s tím rozdílem, že podnik tentokrát svůj závazek nedodržel, jelikož do roka zkrachoval.
Čtyři postýlky
Měřeno publicitou, byli na tom Hourovi, Ondráčkovi i další česká čtyřčata stejně. Ať už se narodila za socialismu, či po jeho pádu, stala se středem pozornosti. »Obtížně jsem se srovnávala s náročným těhotenstvím a pak prožívala strach o děti, které se narodily předčasně. Publicitě jsem se tedy bránila,« vzpomíná Jitka Ondráčková na první dny po porodu. »Proč jsem nakonec povolila? Přesvědčili mne lékaři. Vždyť tak odmítáte i pomoc sponzorů, tvrdili a měli pravdu. Představte si, že musíte kupovat kočárky, postýlky, židličky. Bylo mi dvacet, s manželem jsme neměli skoro nic, ani vlastní bydlení. Z jednoho platu a mateřské bychom ten začátek určitě nezvládli.«
Na počest Ondráčkových se tedy při jejich propuštění z porodnice konala slavnost za přítomnosti televizních kamer a mnoha sponzorů. Mladé rodině to »vyneslo« kromě kočárků, postýlek a auta také bezplatné zásobování kojeneckou vodou, sunarem a pracími prášky. »Tři roky jsem také nemusela kupovat oblečení. Město nám pomohlo s bydlením a se zdravotní sestrou, která mi s dětmi pomáhala. Ze zákona máte nárok na ošetřovatelku pouze jeden rok, havlíčkobrodská radnice platila paní Součkovou další dva. Byly to skvělé berličky! Nemám maminku, paní Součková mne učila vařit, starat se o děti, o domácnost.« Jen čtyři děti nakrmit, obléknout nebo uspat je sportovní výkon, dvěma rukama neproveditelný. A co teprve, když přijde obyčejná angína? »Stačí, když stůně jedno dítě. Co si počít s těmi ostatními? Dnes už nemám po ruce nikoho, kdo by je vzal na procházku...«
Čtyřikrát strach
Jsou ovšem ještě jiné nemoci. Před televizními kamerami se o nich příliš nemluví, za to lékařské zprávy a statistiky jsou nesmlouvavé: většina čtyřčat se rodí předčasně, s nevyvinutými orgány a vrozenými vadami. »Celé těhotenství jsem se bála. Jak to dopadne? Zvládnu to? Bolelo mne snad všechno.« Ondráčkova čtyřčata se narodila v 26. týdnu těhotenství, nejmenší Lucie vážila 700 gramů, nejtěžší Davídek 830 gramů. »Děti neměly dovyvinuté plíce, postupně prodělaly různé infekce. Když jim bylo 15 dní, musel být Davídek operován kvůli perforaci střev. To jsem se asi bála nejvíc. Ikdyž - každý den ráno jsem se u inkubátorů třásla. Domů jsme si je mohli odvézt až po sedmi měsících.« Tři Ondráčkovy děti podstoupily dvakrát oční operaci, čtvrtý - Štěpánek - jako jediný netrpí zrakovou vadou, ale zase se potýká s následky dětské mozkové obrny...
Čtyři osobnosti
Na nejhorší zprávy byla připravena i matka dalších čtyřčat Lorna V ančurová. Když 25. ledna 1983 přivedla na svět zcela zdravá čtyři miminka, považovali to lékaři téměř za zázrak. Už jen fakt, že se děti narodily na začátku devátého měsíce těhotenství a každé s váhou okolo dvou a půl kil, byl snad světový unikát. »Znala jsem smutnou statistiku. Zdravé děti? To byl dar z nebes. Nic nebylo důležitější.« V ančurovi si také užili »svou« mediální šou. Lorna Vančurová s úsměvem vzpomíná na okamžik, kdy jim Marie Kabrhelová měla darovat dům. »Bydleli jsme dosud s mým mužem a šestiletým Matějem v bytě jedna plus jedna a celý lékařský tým od Apolináře si lámal hlavu, kam se s tolika dětmi podějeme. Jednou večer přišel pan profesor Černý s radostnou zprávou: volala předsedkyně Svazu žen Marie Kabrhelová. Má prý pro nás plný sekretariát darů a klíčky od domku na Barrandově! Nazítří celá nemocnice čekala vzácnou návštěvu. Bylo osm, devět, deset hodin, pak už pan profesor nevydržel a vytočil onen sekretariát. Soudružka Kabrhelová se upřímně divila. O cestě do porodnice nic nevěděla, žádné dary, žádný dům. Někdo si z nás ne zrovna vkusně vystřelil! V novinách se psalo, že jsme dostali hodně věcí, a lidé si mysleli, že snad budeme vlastnit i letiště. V e skutečnosti se víc psalo, než konalo. Nejdéle nám pomáhal Kaučuk Kralupy. Každý rok - po dobu čtyř let jsme dostali devět tisíc korun.« Lorna V ančurová říká, že si dlouho myslela, že bez herectví nemůže existovat. S narozením Matěje a posléze Aničky, Jakuba, V ojty a Lukáše objevila nový světadíl. »Ve chvíli, kdy jsem v porodnici uviděla čtyři rozdílné tvářičky, jsem pochopila, že nejnáročnější ze všeho bude, abych jednomu každému ze všech mých pěti dětí dokázala porozumět. A abych uměla respektovat jeho osobnost.« Informace o tom, jak vychovávat děti nacházející se v tak výjimečné sourozenecké konstelaci, sbírali V ančurovi v psychologických poradnách a v zahraničí. Přátelé - emigranti posílali dětské oblečení a také knížky, novinové výstřižky. »Nejtěžší to měl Matěj. Chodil do první třídy, když se mu sourozenci v tak ohromujícím počtu vedrali do života. Proti přesile jsme ho museli podržet. Vždycky jsem dbala na to, aby nebyl vůči čtyřčatům vázán povinnostmi. Nemusel je vozit, přebalovat. A i kdyby ti čtyři vedle měli zbourat dům, jednu hodinu denně jsme měla jen pro Matěje. Dnes je už dospělý, samostatný, ale - pevně věřím stále s námi spjatý.«
Čtyřikrát budoucnost
Televizní štáby dávno odjely... Ondráčkovi žijí v obecním bytě na havlíčkobrodském sídlišti. Jitka Ondráčková je s dětmi - vzhledem k zdravotnímu stavu dvou z nich - stále na mateřské dovolené. Její muž Štěpán jezdí za prací s plynaři a s rodinou tráví jen víkendy. »Jsem vyučená švadlena, šla bych už do práce. Ale pak přijde nějaká nová událost a já si nechám takové chutě zajít. Každá změna znamená pro naše děti problém. Teď nás čeká jeden z největších: první třída.« Čtyřčatům Vančurovým bylo letos sedmnáct. Anička studuje na střední škole veřejno-správní, Jakub na gymnáziu, Vojta se věnuje studiu fotografie a Lukáš získal stipendium na soukromé mezinárodní škole v Nebušících. Jejich matka moderuje ve Frekvenci 1 - čtyři dny v týdnu vždy od devíti hodin večer do půlnoci. Jak říká, děti jí novou práci nejprve musely schválit. Shodly se, že večer je čas, kdy se už bez mámy dokážou obejít. »Nikdy mezi sebou nebojovaly, ale spolupracovaly. Jsou tým, ale to snad už byly v mém břiše, když to tak úžasně zvládly. V ěřím, že si poradí i v životě. Odmítám se zabývat tím, kolik mé děti sní a kolik stojí provoz myčky. Za nejdůležitější považuju být přítomna a - pokud budou chtít - naslouchat jim. V ím, že nemohu ovládat každý detail jejich života, ale chci být nablízku.«
Jak často se rodí čtyřčata?
Zprávy o mnohočetných těhotenstvích bývají většinou nadsazené, ale obvykle se udává, že od roku 1900 se ve světě vyskytly dva případy devaterčat, pět případů osmerčat a 18 sedmerčat (započítány jsou i děti, které po porodu záhy zemřely). V České republice přišla na svět dosud nejvýše čtyřčata. Jejich evidence se oficiálně vede od roku 1950. Podle ní prvními přeživšími čtyřčaty byli sourozenci Hourovi z Kutné Hory a zatím naposledy se živá čtyřčata narodila letos v květnu v brněnské porodnici. Pravděpodobnost, že se ženě s normálním, tedy spontánním menstruačním cyklem narodí dvojčata, se podle tzv. Hellinsova pravidla rovná 1 : 97, u trojčat 1 : 97 na druhou, u čtyřčat 1 : 97 na třetí atd. S tímto pravidlem v posledních letech mocně zahýbala asistovaná reprodukce. Při užití jejích metod je jen výskyt dvojčat až dvacetkrát častější.
První československá - poválečná - čtyřčata se narodila před jedenačtyřiceti lety, 1. října 1959 v kutnohorské nemocnici. Osobní gratulaci rodičům Jany, Mirky, V áclava a Ivana Hourových poslal dokonce i generální tajemník V ietnamské strany práce, »přítel všech dětí« Ho Či Min. Socialistická republika se oděla do svátečního. V e prospěch nových občánků uzavíraly podniky velkorysé závazky, ale jak zaznamenala ČTK, většinou zůstalo jen u hesel. Pouze zručský Sázavan obouval zdarma čtyři páry dětských nožek až do deseti let. Když se 6. ledna 1994 narodila v pražské porodnici u Apolináře čtyřčata Ondráčkova, žádný »přítel všech dětí« sice už nenapsal, ale za to se na první narozeniny dětí dostavil ředitel boleslavské Škodovky s klíčky od felicie. David, Štěpán, Lenka a Lucie se s rodiči nastěhovali do domku, který jim na pět let propůjčilo město Havlíčkův Brod, a dokonce došlo i na sérii botiček od Sázavanu. Jen s tím rozdílem, že podnik tentokrát svůj závazek nedodržel, jelikož do roka zkrachoval.
Čtyři postýlky
Měřeno publicitou, byli na tom Hourovi, Ondráčkovi i další česká čtyřčata stejně. Ať už se narodila za socialismu, či po jeho pádu, stala se středem pozornosti. »Obtížně jsem se srovnávala s náročným těhotenstvím a pak prožívala strach o děti, které se narodily předčasně. Publicitě jsem se tedy bránila,« vzpomíná Jitka Ondráčková na první dny po porodu. »Proč jsem nakonec povolila? Přesvědčili mne lékaři. Vždyť tak odmítáte i pomoc sponzorů, tvrdili a měli pravdu. Představte si, že musíte kupovat kočárky, postýlky, židličky. Bylo mi dvacet, s manželem jsme neměli skoro nic, ani vlastní bydlení. Z jednoho platu a mateřské bychom ten začátek určitě nezvládli.«
Na počest Ondráčkových se tedy při jejich propuštění z porodnice konala slavnost za přítomnosti televizních kamer a mnoha sponzorů. Mladé rodině to »vyneslo« kromě kočárků, postýlek a auta také bezplatné zásobování kojeneckou vodou, sunarem a pracími prášky. »Tři roky jsem také nemusela kupovat oblečení. Město nám pomohlo s bydlením a se zdravotní sestrou, která mi s dětmi pomáhala. Ze zákona máte nárok na ošetřovatelku pouze jeden rok, havlíčkobrodská radnice platila paní Součkovou další dva. Byly to skvělé berličky! Nemám maminku, paní Součková mne učila vařit, starat se o děti, o domácnost.« Jen čtyři děti nakrmit, obléknout nebo uspat je sportovní výkon, dvěma rukama neproveditelný. A co teprve, když přijde obyčejná angína? »Stačí, když stůně jedno dítě. Co si počít s těmi ostatními? Dnes už nemám po ruce nikoho, kdo by je vzal na procházku...«
Čtyřikrát strach
Jsou ovšem ještě jiné nemoci. Před televizními kamerami se o nich příliš nemluví, za to lékařské zprávy a statistiky jsou nesmlouvavé: většina čtyřčat se rodí předčasně, s nevyvinutými orgány a vrozenými vadami. »Celé těhotenství jsem se bála. Jak to dopadne? Zvládnu to? Bolelo mne snad všechno.« Ondráčkova čtyřčata se narodila v 26. týdnu těhotenství, nejmenší Lucie vážila 700 gramů, nejtěžší Davídek 830 gramů. »Děti neměly dovyvinuté plíce, postupně prodělaly různé infekce. Když jim bylo 15 dní, musel být Davídek operován kvůli perforaci střev. To jsem se asi bála nejvíc. Ikdyž - každý den ráno jsem se u inkubátorů třásla. Domů jsme si je mohli odvézt až po sedmi měsících.« Tři Ondráčkovy děti podstoupily dvakrát oční operaci, čtvrtý - Štěpánek - jako jediný netrpí zrakovou vadou, ale zase se potýká s následky dětské mozkové obrny...
Čtyři osobnosti
Na nejhorší zprávy byla připravena i matka dalších čtyřčat Lorna V ančurová. Když 25. ledna 1983 přivedla na svět zcela zdravá čtyři miminka, považovali to lékaři téměř za zázrak. Už jen fakt, že se děti narodily na začátku devátého měsíce těhotenství a každé s váhou okolo dvou a půl kil, byl snad světový unikát. »Znala jsem smutnou statistiku. Zdravé děti? To byl dar z nebes. Nic nebylo důležitější.« V ančurovi si také užili »svou« mediální šou. Lorna Vančurová s úsměvem vzpomíná na okamžik, kdy jim Marie Kabrhelová měla darovat dům. »Bydleli jsme dosud s mým mužem a šestiletým Matějem v bytě jedna plus jedna a celý lékařský tým od Apolináře si lámal hlavu, kam se s tolika dětmi podějeme. Jednou večer přišel pan profesor Černý s radostnou zprávou: volala předsedkyně Svazu žen Marie Kabrhelová. Má prý pro nás plný sekretariát darů a klíčky od domku na Barrandově! Nazítří celá nemocnice čekala vzácnou návštěvu. Bylo osm, devět, deset hodin, pak už pan profesor nevydržel a vytočil onen sekretariát. Soudružka Kabrhelová se upřímně divila. O cestě do porodnice nic nevěděla, žádné dary, žádný dům. Někdo si z nás ne zrovna vkusně vystřelil! V novinách se psalo, že jsme dostali hodně věcí, a lidé si mysleli, že snad budeme vlastnit i letiště. V e skutečnosti se víc psalo, než konalo. Nejdéle nám pomáhal Kaučuk Kralupy. Každý rok - po dobu čtyř let jsme dostali devět tisíc korun.« Lorna V ančurová říká, že si dlouho myslela, že bez herectví nemůže existovat. S narozením Matěje a posléze Aničky, Jakuba, V ojty a Lukáše objevila nový světadíl. »Ve chvíli, kdy jsem v porodnici uviděla čtyři rozdílné tvářičky, jsem pochopila, že nejnáročnější ze všeho bude, abych jednomu každému ze všech mých pěti dětí dokázala porozumět. A abych uměla respektovat jeho osobnost.« Informace o tom, jak vychovávat děti nacházející se v tak výjimečné sourozenecké konstelaci, sbírali V ančurovi v psychologických poradnách a v zahraničí. Přátelé - emigranti posílali dětské oblečení a také knížky, novinové výstřižky. »Nejtěžší to měl Matěj. Chodil do první třídy, když se mu sourozenci v tak ohromujícím počtu vedrali do života. Proti přesile jsme ho museli podržet. Vždycky jsem dbala na to, aby nebyl vůči čtyřčatům vázán povinnostmi. Nemusel je vozit, přebalovat. A i kdyby ti čtyři vedle měli zbourat dům, jednu hodinu denně jsme měla jen pro Matěje. Dnes je už dospělý, samostatný, ale - pevně věřím stále s námi spjatý.«
Čtyřikrát budoucnost
Televizní štáby dávno odjely... Ondráčkovi žijí v obecním bytě na havlíčkobrodském sídlišti. Jitka Ondráčková je s dětmi - vzhledem k zdravotnímu stavu dvou z nich - stále na mateřské dovolené. Její muž Štěpán jezdí za prací s plynaři a s rodinou tráví jen víkendy. »Jsem vyučená švadlena, šla bych už do práce. Ale pak přijde nějaká nová událost a já si nechám takové chutě zajít. Každá změna znamená pro naše děti problém. Teď nás čeká jeden z největších: první třída.« Čtyřčatům Vančurovým bylo letos sedmnáct. Anička studuje na střední škole veřejno-správní, Jakub na gymnáziu, Vojta se věnuje studiu fotografie a Lukáš získal stipendium na soukromé mezinárodní škole v Nebušících. Jejich matka moderuje ve Frekvenci 1 - čtyři dny v týdnu vždy od devíti hodin večer do půlnoci. Jak říká, děti jí novou práci nejprve musely schválit. Shodly se, že večer je čas, kdy se už bez mámy dokážou obejít. »Nikdy mezi sebou nebojovaly, ale spolupracovaly. Jsou tým, ale to snad už byly v mém břiše, když to tak úžasně zvládly. V ěřím, že si poradí i v životě. Odmítám se zabývat tím, kolik mé děti sní a kolik stojí provoz myčky. Za nejdůležitější považuju být přítomna a - pokud budou chtít - naslouchat jim. V ím, že nemohu ovládat každý detail jejich života, ale chci být nablízku.«
Jak často se rodí čtyřčata?
Zprávy o mnohočetných těhotenstvích bývají většinou nadsazené, ale obvykle se udává, že od roku 1900 se ve světě vyskytly dva případy devaterčat, pět případů osmerčat a 18 sedmerčat (započítány jsou i děti, které po porodu záhy zemřely). V České republice přišla na svět dosud nejvýše čtyřčata. Jejich evidence se oficiálně vede od roku 1950. Podle ní prvními přeživšími čtyřčaty byli sourozenci Hourovi z Kutné Hory a zatím naposledy se živá čtyřčata narodila letos v květnu v brněnské porodnici. Pravděpodobnost, že se ženě s normálním, tedy spontánním menstruačním cyklem narodí dvojčata, se podle tzv. Hellinsova pravidla rovná 1 : 97, u trojčat 1 : 97 na druhou, u čtyřčat 1 : 97 na třetí atd. S tímto pravidlem v posledních letech mocně zahýbala asistovaná reprodukce. Při užití jejích metod je jen výskyt dvojčat až dvacetkrát častější.
