Co si odnést ze střední školy

- Kousek nad zemí se Martině zasekla karabina. Sama se z provazu uvolnit nedokáže. Má tedy jen dvě možnosti: buď poprosí o pomoc Adama, spolužáka, s nímž má z časů základní školy velmi chladné vztahy, anebo na skále zůstane viset až do skonání věků - přesněji řečeno, přinejmenším přes oběd. Chvilku váhá a pak ucedí: "Můžeš, prosím tě..." Také Adam si nechá pár vteřin na rozmyšlenou. Pak pomalu natáhne ruku k Martině.
- "Dík..."
- "Jo..."
Už osmý rok absolvují nováčci pražského gymnázia Jana Keplera kurs, kterému se na této škole říká "Go!". První týden školního roku dělají v neformálním prostředí věci, které s osnovami souvisejí stejně vzdáleně jako Newtonova teorie s pěstováním jabloní: možná vůbec, ale možná také velmi těsně. Budoucí gymnazisté jezdí na horských kolech svázáni navzájem provazem. Slaňují skály, přecházejí potok suchou nohou, mlčky ve skupinách malují obraz, jehož téma neznají. Jsou tu proto, aby se naučili studovat na střední škole. Nikdo totiž nepochybuje, že si budou ochotně vtloukat do hlavy chemické vzorce, cizí slovíčka a data světových dějin - proto se ostatně na gymnázium přihlásili. Jenže o to už dnes na střední škole nejde - tedy na dobré střední škole. Deklamování naučených formulí je mince, která se stahuje z oběhu. Na chodící encyklopedie totiž už ve světě, a dokonce ani doma není nikdo zvědavý. Čím dříve to studenti pochopí, tím lépe. Nejlépe hned na začátku.

Informace, razítko... a co s tím?
Německý politolog a novinář Bernd Ulrich pokládá za jednu z největších bolestí inteligence z bývalé NDR málo vůle a tvořivosti.
"Stále více lidí neusiluje o nic jiného než je maximální ekonomická nezávislost s maximálním ziskem při minimálním podnikatelském riziku," píše ve své knize Německy, ale šťastně. "Doufají a očekávají, že někdo jiný přijde s dostatečně dobrým nápadem a množstvím peněz, aby pro ně vytvořil pracovní příležitost."
Nejenom "Německy", ale také česky a šťastně, chtělo by se dodat. I naše pracovní úřady se začínají plnit lidmi, kterým střední škola nasypala do hlavy sumu informací, dala jim na ně glejt, ale nenaučila je vzít profesní osud do vlastních rukou. Jsou to plavci, jimž někdo dokonale vysvětlil techniku tvoření temp, ale zapomněl je vzít do vody.

Životní problémy nanečisto
Jiří Růžička, ředitel gymnázia Jana Keplera, nazývá tento typ ústavů překladišti informací. On sám přitom znalostmi nikterak nepohrdá. Ostatně jeho studenti patří i v tomto směru k tuzemské špičce. Cíl ovšem vidí jinde:
"Úkolem střední školy je vytvářet modelové situace, které mohou v životě nastat, a dát studentům možnost je nanečisto řešit. Měli by se naučit ptát, hledat, vyjadřovat, namítat, konfrontovat, riskovat. Měli by se umět prosadit, ale zároveň zůstat tolerantní k názorům ostatních."
K tomu ovšem potřebují kromě jiného i jisté povzbuzení z domova. Jestliže několik minulých generací rodičů radilo dětem, aby nevybočovaly, nediskutovaly s učitelem a nepouštěly se na tenký led, měla by ta následující dětem říct: Věříš-li si, vybočuj. Máš-li argumenty, diskutuj. I po tenkém ledě se dá za jistých okolností přejít.
Existuje však i něco, co by se měli naučit samotní rodiče: žít se školou svého dítěte. Pomohou mu tak identifikovat se s lidmi, kteří pro něj jsou a budou důležití.

Není na čem stavět
Houslistka Gabriela Demeterová si pravidelně, hlasitě a právem stěžuje na to, že jí střední škola, v jejím případě konzervatoř, nedala dostatek obecných vědomostí.
"Dodnes se mi stává, že někdo v mém okolí začne žertovat na téma, které se týká například historie nebo fyziky, a já vůbec netuším, o čem je řeč," stěžuje si virtuoska.
Její problém sice na první pohled nevypadá tragicky, kdo se však stejně jako ona pravidelně pohybuje ve společnosti umělců a intelektuálů, ten ví, o kolika perných chvílích mluví.
Faux pas není ovšem to jediné, co Gabrielu straší ve snách: "Neumím si představit, co bych dělala, kdybych z nějakého důvodu nemohla dál hrát na housle. Nic neumím a nemám tedy ani na čem stavět další vzdělání. Už samotné slovo 'nástavba', kterým se označují vyšší střední školy, předpokládá, že existuje jakýsi základ. V mém případě je ale pusto a prázdno."

Předměty, které jsou k ničemu
Od Gabrieliných časů se přece jen cosi změnilo. Existují střední školy, které svým žákům dokážou nabídnout slušnou sumu základních vědomostí. Málokterý student průmyslové školy si však umí přestavit, že by v jeho budoucnosti mohla sehrát rozhodující roli biologie nebo literatura. Ten, kdo zůstane vůči obecným předmětům rezervován po celé čtyři roky, však může zplakat nad výdělkem. V současné době se totiž v západní Evropě lidé rekvalifikují běžně třikrát čtyřikrát za život. Tamější rodiče si tudíž na rozdíl od zdejších nedělají hlavu z toho, zda bude syn odborně vzdělán ve stavebnictví, strojní technologii či dopravě. Jde jim o to, aby byl vzdělán. Ani ten nejodvážnější prognostik si dnes netroufne sázet na obory, v nichž člověk najde uplatnění za pět či deset let, natožpak do konce svých pracovních dnů.
"Český člověk touží po jistotě dobré profese, jenže tu mu už tenhle svět nedá," konstatuje Bohumil Janyš, ředitel Výzkumného ústavu odborného školství. "Jedinou jistotou může být nadále pouze dobrý základ, na němž lze rychle stavět další odbornosti. Specializace už není cílem školy, ale spíše prostorem pro praktický trénink. Je to oblast, v níž student získá manuální zručnost, ověří si svoji schopnost logické dedukce a naučí se praktikovat teoretické znalosti."

Účastnit se a vítězit
Zdá se, že společným prokletím absolventů odborných škol i gymnázií bývá přílišné soustředění na předměty maturitní či ty, které jim ze zúžené perspektivy prvního ročníku připadají rozhodující.
Gymnazisté mnohdy nedoceňují například volitelné předměty, které nabízejí hlubší výpravu do jednoho oboru. Tento obor nemusí nutně být jejich osudem, mohou z něj však svůj osud do jisté míry číst. Nedá-li jim kladnou odpověď na otázku 'co chci', možná jim dá neméně důležitou odpověď na otázku 'co nechci'.
Studenti středních škol mají zase tendenci považovat za vedlejší ty předměty, které tak či onak souvisejí s komunikací: mateřštinu, cizí jazyky, počítače, psychologii. To se jim ale v době, kdy se stále víc lidí přesouvá do oblasti služeb, může stát osudným.
Tragédií pro jedny i druhé pak může být mýtus, že zúčastnit se znamená zvítězit, tedy že vysvědčení v kapse je zárukou růžových vyhlídek.
"V současné době existuje mnoho oborů, které se v podstatě nevyučují," vysvětluje Helena Úlovcová z Výzkumného ústavu středních škol. "Nikde například nezískáte kvalifikaci správce počítačové sítě nebo drobného podnikatele. K těmto povoláním se dostanete jen aplikováním znalostí z podobných oborů. Projdete-li však školou s odřenýma ušima, nedokážete aplikovat nic."
Stejné úskalí vidí doktorka Úlovcová i ve školách, které ze žáka neudělají to, co slibují v názvu: "Například žádný manažerský institut nemá tu moc učinit z vás osmnáctiletého manažera, to je logický nesmysl. Nejste-li ochotni a schopni získat zkušenost ještě z dalšího oboru, je to promrhaná šance."
Maturitní vysvědčení totiž není vstupenka na oběžnou dráhu. Je to ovšem můstek, z něhož se na ni lze dostat.
Chce to ale pořádný odraz.

Pod tíhou informací by absolvent střední školy rozhodně neměl klesat, ba naopak: v jistém smyslu by mu měly dát křídla

Gymnazijní třídy bývají často kluby sólistů. Kurz "Go!", kterým začínají svá studia žáci pražského gymnázia Jana Keplera, má kromě jiného za úkol udělat z těchto silných individualit partu lidí, kteří si budou ochotni pomáhat.