Co napadá Terezu Boučkovou

- Už je zase jaro, krásné jako vždycky. Pupence stromů se rozvíjejí, ptáčci zpívají jako o závod a náš les září fialovými koberci podléšek, kterých snad nikde není tolik jako tady na kopci, nad Svatým Janem pod Skalou. A přesto se mi chvěje žaludek a v noci se mi špatně usíná. Nedaří se mi vytěsnit z hlavy... Kosovo. Představuju si, jak by tam bylo mně a mým dětem, spícím teď spokojeně ve vlastní posteli. A nevím, co bude dál, a strašně, strašně se bojím.

Náš prostřední syn Marián. Je to trouba a popleta, který - když měl ve škole doplňovat přísloví - napsal: Čistota podlaha zdraví!
Spolužáci se mu smáli a smáli se i teď, když při přírodovědě tvrdil, že slepice kokrhá. Celá škola se proti němu jednotně postavila a já tedy zase budu muset jít hájit pravdu, protože to mám, bohužel, v povaze.
Naše slepice kokrhá!
Na podzim jsme přišli o kohouta (máme loveckého psa, takže to bylo jednoduché) a slepice zůstaly bez pána. Za pár dní se z jejich výběhu ozvalo něco velmi podobného kokrhání. Nemělo to sice ten správný švih ani to tak dlouze a táhle neznělo a vůbec to bylo takové jako by bez talentu, ale bylo to! Chvilku jsme se domnívali, že vstal náš kohout z mrtvých, ale pak jsme ji viděli. Stála před kurníkem, hrdá a patřičně rozkročená, a velmi neškoleně, ale o to poctivěji napodobovala kohouta.
Od té doby uběhlo dost měsíců, naše pipka kokrhá pilně, akorát se vůbec nelepší. Přesto je živým důkazem síly přírody, která si někdy úplně proti všem pravidlům svůj problém vyřeší. Vždycky, když ji ráno slyším, tak mě to potěší a rozveselí.
Jenže pak je den a přijde večer, zprávy, noc, usínání. Myslím na Kosovo, na Jugoslávii, na Balkán, kam jsme chtěli vyvézt kluky k moři. A vzpomínám na slova naší sousedky, paní Šebkové. Když jsem se jí pobaveně chlubila, že nám kokrhá slepice, řekla: "Holka, to je špatný. To znamená smrt!"
Bohužel se to vyplnilo. Naštěstí daleko za našimi dveřmi. Zatím... Nemáme té slepici zakroutit krkem?