Soudního jednání o osvojení se teď musí účastnit i biologičtí rodiče dětí. Jak je ale mají soudy najít? Mají jezdit po E 55, například? A tak jsou děti v ústavech.
Naléhavost řešení tohoto problému uznala už i náměstkyně ministra práce a sociálního výboru, hurá! Jednala se členy zdravotního a sociálního výboru Senátu. Ti však nedospěli k závěru, že je potřeba zákon upravit. Je pouze nutné poskytnout soudům čas, aby se s novou praxí vyrovnaly. To je alibi!
Téma: holčička rok a půl stará, odebraná matce alkoholičce pro nedostatečnou péči a naprostý nezájem. Naštěstí se dostala do rodiny - zanedbaná, zpožděná, ustrašená a neustále plačící. Měli tam už dvě děti vlastní a tři v pěstounské péči. Když jsme u nich byli poprvé, měli ji tři dny. V postýlce se před usnutím v kleku na čtyřech kývala - palec v puse - a utloukala si hlavičku o šprycle až do nevědomí. To je uspávací samoobsluha opuštěných dětí, víte?
Asi za dva měsíce jsme se sešli na výletě. Moc jsme toho nenachodili, protože holčička nechtěla být v kočárku. Chtěla být pořád v mámině náručí, jinak plakala. Ještě stále se nesmála, neuměla to.
Nedávno u nás byli na návštěvě. S úplně jiným stvořením. Holčička se smála - i na cizí! - a ani jednou nezaplakala. Ťapala se staršími holkami a jen občas se přišla k mámě spokojeně přitisknout. To všechno za pár měsíců života v opravdickém domově. Je tam ale jenom "na návštěvě", protože soudy... tra la la. Ještě že existují takovéhle finty, ještě že!
Tak mě napadá zavřít senátory do ústavu, perfektně zařízeného, s profesionálním personálem - a mřížemi v oknech - na jeden, dva, tři nebo celých osmnáct let. Nikdo by za nimi nepřišel, nikdo by jim nenapsal, nezavolal, k nikomu a nikam by nemohli jít, nic by jim nepatřilo, nikomu by nepatřili.
Přesně takové to mají ty děti, kterým osud ústav nadělil. A vsadím se, že by se ten zákon rychle změnil, protože z vlastního krev teče...
Jistě by stačily jen malé úpravy. Ale rychle. Teď! Hned! Panebože, kdy už to ti pomazaní pochopí
- sobota 20. března 1999
