Z Prahy do Lince. Když Vás (anebo mě) zvou do Rakouska na setkání několika evropských spisovatelů v rámci jakéhosi literárního festivalu, zaplatí Vám (anebo mně) kromě jiného cestu vlakem první třídy. Ne že bych chtěla jezdit první třídou, na to mám příliš ošuntělou bundu... a České dráhy jako by to vycítily a do Lince toho dne přistavily pouze třídu druhou, za 724 šilinků tam i zpět, GUTE REISE.
Společnost ve vlaku byla vpravdě mezinárodní a už na první pohled lepší. Stejnou trasu je možné absolvovat autobusem za 850 Kč (tam i zpět), ale vlak je přece jenom pohodlnější, a tak si ti bohatší, co mají hodně kufrů, anebo ti sportovní, co s sebou převážejí bágly a bicykly, za ten luxus rádi připlatí.
Záchody smradlavé, ale to už patří k místnímu koloritu, je to svým způsobem hezky české... V Benešově nám průvodčí sdělila, že od Budějovic do Rybníka je výluka, takže půjdeme na autobus. "Vlak nyx, nou trejn!" řekla mezinárodně a na papírek cizincům napsala BUS a připsala odkud a kam. Střídavě reptali a střídavě se učili vyslovovat České Budějovice.
Tam jsme opravdu vystoupili. Ti bohatší se prohýbali pod tíží svých kufrů, pletli nohama kamsi před nádraží se všemi naráz (k místnímu koloritu také patří, že jsme na nástupištích většinou ještě nevynalezli vozíčky), aby jim je neukradli. Ti sportovnější se zase nějak nemohli se svými batohy do busu vejít, o to upřímněji se těšili na Rybenyk. Tam jsme se přes výmoly a koleje zase vlekli do vlaku. Takhle pohodlné to tam bylo.
Z Lince do Prahy byla cesta ještě pohodlnější. Výluky dvě, tedy jsme přestupovali z vlaku na autobus dvakrát, což znamená čtyřikrát přenášet zavazadla. A lézt do schodů vlaků a autobusů, klopýtat mezi kolejemi. Pro poloslepou starou babičku to opravdu nebyla žádná sranda (přiznám se, ujala jsem se jí ze zcela sobeckého důvodu - třeba budu taky jednou poloslepá, stará...)
Ale ano, koleje se opravovat musí. Jenom by se to mělo, Tondo, předem oznámit. A možná, Květo, snížit jízdné. Anebo zajistit takový servis, aby bylo o bezmocné či příliš kufrovité lidi postaráno. Popovídejte si o tom někdy - úplně nezávisle - před spaním, a pak... dobrou noc a GUTE NACHT.
Amen.
Společnost ve vlaku byla vpravdě mezinárodní a už na první pohled lepší. Stejnou trasu je možné absolvovat autobusem za 850 Kč (tam i zpět), ale vlak je přece jenom pohodlnější, a tak si ti bohatší, co mají hodně kufrů, anebo ti sportovní, co s sebou převážejí bágly a bicykly, za ten luxus rádi připlatí.
Záchody smradlavé, ale to už patří k místnímu koloritu, je to svým způsobem hezky české... V Benešově nám průvodčí sdělila, že od Budějovic do Rybníka je výluka, takže půjdeme na autobus. "Vlak nyx, nou trejn!" řekla mezinárodně a na papírek cizincům napsala BUS a připsala odkud a kam. Střídavě reptali a střídavě se učili vyslovovat České Budějovice.
Tam jsme opravdu vystoupili. Ti bohatší se prohýbali pod tíží svých kufrů, pletli nohama kamsi před nádraží se všemi naráz (k místnímu koloritu také patří, že jsme na nástupištích většinou ještě nevynalezli vozíčky), aby jim je neukradli. Ti sportovnější se zase nějak nemohli se svými batohy do busu vejít, o to upřímněji se těšili na Rybenyk. Tam jsme se přes výmoly a koleje zase vlekli do vlaku. Takhle pohodlné to tam bylo.
Z Lince do Prahy byla cesta ještě pohodlnější. Výluky dvě, tedy jsme přestupovali z vlaku na autobus dvakrát, což znamená čtyřikrát přenášet zavazadla. A lézt do schodů vlaků a autobusů, klopýtat mezi kolejemi. Pro poloslepou starou babičku to opravdu nebyla žádná sranda (přiznám se, ujala jsem se jí ze zcela sobeckého důvodu - třeba budu taky jednou poloslepá, stará...)
Ale ano, koleje se opravovat musí. Jenom by se to mělo, Tondo, předem oznámit. A možná, Květo, snížit jízdné. Anebo zajistit takový servis, aby bylo o bezmocné či příliš kufrovité lidi postaráno. Popovídejte si o tom někdy - úplně nezávisle - před spaním, a pak... dobrou noc a GUTE NACHT.
Amen.
