Co napadá Jana Špátu

- Když sleduju smutný příběh o Billovi a Monice, napadá mě, co je to vlastně věrnost v euroamerické společnosti na konci tohoto století. Věrnost se slibovala a slibuje u oltáře, na radnici a podle statistik se moc nedodržuje. Za nevěru se považuje, podobně jako ve středověku, jedině doložitelné a přistižitelné cizoložství, jak také usoudili přísní američtí zákonodárci.

Představme si ale tento hypotetický příběh. Bill zkracuje ranní běh, aby už spatřil milovanou Moniku, Monika předstírá neobyčejnou stážistickou horlivost a bývá v Bílém domě první. Kdykoliv mohou být spolu, častují se slovy plnými lásky, každý pohled a gesto je nabité sublimovanou sexualitou. Horoucí písemné vzkazy od Moniky Bill okamžitě pálí a zamačkává doutníkem do popelníku. Jejich láska plápolá plnou silou. Je to však láska (nevěra) bezdotyková, řekli bychom orálně verbální. Večer Bill věrně uléhá vedle své Hillary, plní manželské povinnosti a nezatížen špatným svědomím usíná spánkem spravedlivých. Ve vztahu k trapným sexuálním aférám republikánských senátorů projevuje velkorysou toleranci. Larry Flynt má Billa ovšem za odporného romantického impotenta.
Domnívám se, že v závěru tohoto století je čas si přiznat, že nevěra tělesná se stává rovnocennou nevěře citové nebo myšlenkově intelektuální. Konečně, i když se podíváme do minulosti - byl Antonín Dvořák skutečně věrný, když dlouhá léta platonicky miloval sestru své ženy? Jsou věrní ti, co by nevěrnými tuze být chtěli, ale nějak se jim to nedaří? Je věrnost ctností vyhaslých asexuálů? Není hříchem verbální eskamotérství prostopášných celibátníků? A jsou vlastně věrní zažraní workoholici, chodící se domů jen vyspat, pivaři trávící všechen čas u své tekuté lásky, notoričtí komunikátoři, vracející se domů myšlenkově vyhaslí nebo závisláci, trávící všechen čas u televizní obrazovky?
Měřitelnost nevěry zůstává nadále bohužel (nebo bohudík) stále v oblasti hříšné sexuality. Pro Billa je štěstím, že nezažíváme comeback pásů cudnosti, dnes už by byly jistě i pro nás muže a Bill by byl snadno usvědčen.
Jsem ale přesvědčen, že i v člověku dneška, ač je tvorem veskrze promiskuitním a k nevěře ďáblem neustále ponoukaným, doutná síla touhy po jedinečném mužsko-ženském dominantním partnerství. Po takovém, v němž by bylo bezpečno a útulno, byla cítit vůně domova, nechyběl dotek a pohlazení ani vlídné slovo i společné sdílení ran i darů všedních dnů.
Jen by to chtělo ještě další dvě viagry - zelenou proti impotenci myšlenkové a žlutou, umocňující erekci našich zakrnělých citů.