Nedávno jsem zahlédl v televizi tvář paní Evy Urbanové. Věděl jsem z tisku, že radikálně hubne, byl jsem ale překvapen, kolik nových informací mi o ní její omládlá tvář sdělovala. V euroamerické oblasti, ke které v tomto smyslu už patříme, je údajně každý třetí člověk obézní. Kolik z nás vlastně dobrovolně zakrývá svou tvář, aniž bychom museli být ženou v islámském Iránu? Je to trest za blahobyt, úlitba lenosti, nebo daň za neschopnost odříci si rozkoše nejdosažitelnější? Lidská tvář je jako krajina. Osídlená krajina, je-li obdělávána lidskou rukou, zkrásní a pohled na ni působí útěšně a hojivě. Potkal jsem v životě mnoho lidí, jejichž tváře by kdekdo označil za škaredé; bohatým vnitřním životem se však staly oduševnělými a krásnými. Jsou ale i lidské tváře neopečovávané zvenčí ani zevnitř, podobně jako jsou mnohá česká krajinná zákoutí zarostlá kopřivami a býlím. Takové tváře i krajiny ve mně vzbuzují pocity úzkosti, zmaru a beznaděje. S rozkoší se dívám na přenosy z atletických klání. Detaily tváří závodníků jsou krajinou, kde se odehrávají neuvěřitelně dramatické děje. Je v nich zpráva o údělu člověka, jeho touze po vítězství i schopnosti nést tíhu prohry, o jeho posedlosti, vůli a statečnosti. Které motory to roztáčejí kola lidské ctižádosti a kde jsou zdroje, ze kterých člověk čerpá motivaci k nadlidským výkonům? Jen málo záběrů ze života dokáže bez jakéhokoliv komentáře vzbudit tolik silných emocí jako tvář sportovce při hymně na stupních vítězů. Je to pro mě minutový krátký film o životě, je to hymnus a Óda na radost, při které se těžko bráním dojetí. V televizi vídám i tváře několikanásobných vrahů. Marně v nich hledám temné stopy spáchaných zločinů. Podobně jako krajina skrývá zrádné propasti, bývá lidská zloba a úchylnost ukryta i bedlivému pozorovateli. Tvář člověka tak pro mě zůstává vzrušujícím tajemstvím života.
9. října 1999
