Co napadá Jana Saudka

- Ulice. Srocení důchodců. Jdu kolem právě včas: tam jistojistě něco rozdávají! Asi zas nějaká ta valorizace... Ale co to? Z davu slyším skřípění protetických zubů, spílání, výhrůžné svištění holí... nadávky, jako by jeden jedl šváby: je tam šváb televize a natáčí názory "seniorů". Cpu se mezi rozlícené stařenky: třeba taky jednou budu v televizi!

Jedna po druhé srdnatě předstupuje před kameru - a už se jede. Zaznívají strašlivé odsudky: státní správu postřílet! Zákonodárce pověsit!
Z důchodu, sípe jedna, mi pro vnuky skoro nic nezbude! Všichni sakrují. Kameraman sepraným klůckem otírá objektiv: slina nenávisti jej oslepila.
Najednou zázrak - jedna stará dáma prohlašuje, že jí penze stačí... netouží po televizoru s obrazovkou metr krát metr a půl ani po příspěvku pro pětadvacetiletého vnuka... nastává ticho před bouří.
Deru se pryč: tady se bude lynčovat! Ona se opovážila říct, že život je krásný - a hlavně že tenhle život je náš poslední - a že je třeba ho prožít statečně a neškemrat. Ohromen se ztrácím.
Už jsem ji nikdy neviděl. Ale kdybych ji ještě někdy potkal, pokloním se jí až k zemi. Kdysi dávno jsem o takové četl - byl to zázračný příběh, napsaný víc než sto let nazad. Končilo to slovy, která si teď ve snaze přejít ulici zacpanou kouřícími auty nespokojených spotřebitelů připomínám.
Bylo to takhle: "Šťastná to žena."
Bez televizoru, bez důchodu žila. A jak!
Děkuji vám, maminko, ať jste kdekoli.