co napadá Jana Saudka

Po ulici rázuje dívčina, k oušku přitisknutý mobil, pod paží bulvární noviny. Je sobotní poledne a já jdu za ní - a čtu jí hluboké myšlenky načerpané z jejího plátku - a zde jsou některé z nich, z těch veleznámých obecných pravd: »Francouzi jsou znalci vína a skvělí milenci!« Tu máš! Podklesávám v kolenou. Rusové zas sviští zasněženou stepí v trojce, rolničky zvoní - a všichni dřevěnou lžící pojídají růžový kaviár a zapíjejí jej doušky vodky, dlouhými jak laso... pardon, to ne, to už jsme zase v Americe, na ten způsob tam pijí kovbojové s Pamelou... tu přichází Bruce W illis a pojednou je ve vzduchu víc olova než kyslíku: jděte se vycpat! Japončíci si zas, považte, pro zábavu pořád srážejí hlavy samurajským mečem... taky harakiri se pěstuje všeobecně jako bonsaje... jí se výhradně syrové ryby zapíjené saké, do toho občas nějaká ta atomovka... Zato v Rio de Janeiru (to bude v A ustrálii, rozumuje ta dívka) tam je karneval bez konce: každý tančí rumbu, sambu a taky trochu paso doble... jaká rozmanitost, pestrost, jinakost - jako v telenovele! Mongolové, jak nám sugeruje bulvární tisk, ti zas celý den sedí v jurtě, pijí zkvašené kobylí mléko a jedí džigitovku či bůhví co - taky to není špatné! Ale zpátky do Evropy! Finové - to je jiná! Dívčina přemýšlivě vraští čelíčko a vypíná telefon - Finové všichni hrají hokej a v sauně poslouchají Jeana Sibelia - to je mi život! Mladice mizí v domě - já jdu dál, ale vracím se ve vzpomínkách: kdysi jsem chodil s Japonečkou a tehdy mi říkali, že Japonci se nikdy nelíbají - s ní jsem se líbal už v průjezdě, jen pouzdro s houslemi odložila na zem... Znám i pár Pařížanek: každá mi sdělila, že Francouzi jsou mizerní milenci - a každý myslí jen na práci a pije pivo! Nepije bodrý rolník provensálský své tři litry vína denně! Lži, pusté balamucení lidí! Přeložím to do hovorové češtiny: jsou to kecy, ty pověry o jiných národech: neujíždí trojka tajgou, tundrou ba ani zasněženou stepí - to spíš v tanku se řítí... Nepěstuje Japončík své bonsaje a s gejšou nesrká rýžovou kořalku: dře ve fabrice na televizory. Všichni jsme stejní, na celé Zemi, ať mluvíme jakoukoli řečí - a všichni chceme to samé: někoho milovat a být milováni, zbavit se bolesti, samoty a zimy na pustých nárožích a každý z nás chce mít domov. Všichni - Číňan, Švéd i já chceme, aby na nás někdo čekal, až se budeme vracet domů. Protože tam to nahoře jsou lži - ve skutečnosti jsme všichni stejní.