Opatrně, zpovzdálí a osvětlen jen skomíravým světlem nahlížím do zrcadla. Kakraholte! Jak to říkala má matka? "Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi jak utrženej ze řetězu!" (Od vozu, od šibenice atp.) Jenomže po tom, co se říkalo před válkou, dnes už ani pes neštěkne - to už dnes, na samém konci tisíciletí tak osvíceného, dozajista neplatí. Vycházím na obvyklou zdravotní procházku starobního důchodce, pěkně parkem; mladá maminka plísní synáčka ostříhaného jako trestník: "Podívej se na sebe, jak vypadáš!" A hned přichází i to, co jsem zažil "za republiky": "Nasliň si kapesník!" (Mydlí mu sešklebenou tvář.) Dítě zděšeně zdvihá ručky a odstálými boltci slyší: "Na lumpárny - na to tě užije!" "Ty zase vypadáš!" Nad takovým zjištěním se hošík, jinak zocelený programem nejmenované televize po desáté hodině večerní, usedavě rozpláče. Inu: vypadá. Ten se vyznamenal! A už jsem v ulicích. Po chodníku zvolna postupuje nějaký jinoch věku studentského... znaven odpovědným, intenzivním studiem jde po čtyřech... na sevřených rtech kolemjdoucích čtu: "Ten ale vypadá!" Hoch, zřejmě aby si odpočal, uléhá na tramvajové refýži na záda. Slyším: "Ten se zrekreoval! No ten ale vypadá!" Inu: na to ho užije! Je to možné? Dnes, v době http.www.cz, internetu a exodu CD-romů jako před půl stoletím? Belhám se kolem moderní rodinky jsou postrojeni pestře, po evropsku, dítko as desetileté, kšilt čapky dozadu (proč asi?) přeskakuje odpočívajícího studenta, uklouzne však na gigantickém psím výkalu a padá - tu slyším: "Na lumpárny - na to tě užije!" Jdu si ověřit, zda mi zdravotní procházka prospěla. Ustrašeně hledím do zrcadla: vypadám! Šeptám zničeně: "Ty zase vypadáš!" Závěr: Kdo si užije - vypadá.
11. září 1999
