Léto. Sobota ráno. "Dopravní situace": strašlivý úprk z města. Řeknu vám, je to humor. I já sedím ve svém kostitřasu - a "účastním se silničního provozu". Pečlivě přizpůsobuji jízdu "stavu a povaze vozovky", ale ouha: zezadu na mě najíždí nadlidský "off road" s rozsvícenými světly: jedu mu příliš zvolna, neprůbojně, nepodnikatelsky... uhýbám, jak to jen jde - předjíždí a hrozí pěstí, rozevřená jáma úst cosi spílá - nejraději bych jel kanalizací. Ale ne všichni jsou tak nebezpečně uspěchaní: tady nějaký rozšafa jede přiměřeně, radost se podívat, a ještě jeden, taky padesátkou - světe, div se... hledím pozorněji - ale vždyť oni telefonují a ještě k tomu do zatáčky... možná že mezi sebou... úředničtí orli: jeden k tomu ještě kouří. Ten jeho neseřízený motor jakbysmet. Pozor, tady je značka! GO! Jedu tolik. Vzadu divoké troubení. Že by to bylo jen do šedesáti let? To pak tady nemám co pohledávat! Není kam uhnout. Těsně za zadkem červená škodovka - na mostě mě míjí. Divoké posunky, rozlícené obličeje - dítka na zadních sedadlech pro větší pohodlí nepřipoutaná nespoutaně projevují radost, jak mi to nandali - po vzoru amerických "-náctiletých" mi z bedny ukazují zdvižené prstečky - vítězství! I jejich pes na okně štěká. Pokořili blbce! A už jsou v prachu - ty už neuvidím. Mýlil jsem se. Kolona aut jede pojednou krokem. Je slyšet i zpěv ptáků v aleji. Na kopec se snáší vrtulník - a pak jsem je znovu uviděl. To jsou přece oni, ta rodina, co tady leží na louce. Ani jezevčík už nežije. Z auta jen děsivě zmačkaná změť plechu. Všímám si hrozného detailu: všichni jsou bez bot. A šňůra aut kolem projíždí tempem pohřebního průvodu...
5. června 1999
