co napadá Cyrila Höschla

Politici často obviňují za své neúspěchy či provalené slabosti média. My čtenáři se tím někdy více, někdy méně bavíme, a jsme rádi, že je svoboda slova a že se může psát dokonce i pravda. V tom všem nám uniká, že by si tato oblast zasloužila vážnějšího a odpovědnějšího zkoumání, protože věci jsou v ní někdy opravdu pěkně zamotané. Například duševně nemocní (a psychiatrie vůbec) jsou tiskem většinou poškozováni i v případě, že se o nich píše pravda.
Psychiatrie je téměř vždy zmiňována ve spojení s něčím neblahým. V novinách se třeba dočtete, že "bývalý pacient psychiatrické léčebny XY napadl babičku pro budík a 30 Kč", ale už se tam nedočtete stejně pravdivou zprávu, že "bývalý pacient psychiatrické léčebny YZ dostal literární cenu za nejlepší dílo roku". Také se nedočtete zprávu, že "bývalý pacient ortopedického oddělení vykradl samoobsluhu". Nespravedlnost je tedy v tom, že v souvislosti s neblahými věcmi se ze všech oborů lékařství uvádí prakticky jenom psychiatrie a navíc, v souvislosti s pozitivními a radostnými věcmi se naopak psychiatrie zásadně neuvádí. Tím dochází k hrubému zkreslení i při dobré vůli. Vztah veřejnosti k psychiatrii je ošemetný ještě z jiného důvodu. Každý totiž může napsat o psychiatrech a o sestrách naprosto cokoli, kdežto oni o něm nesmí napsat nic. Je to asi tak spravedlivé, jako diskuse zubaře s člověkem, který má v ústech vrtačku. Zdravotničtí pracovníci jsou totiž vázáni lékařským tajemstvím, a tak nemohou poodhrnout jeho roušku a ukázat, co z uvedeného jsou bludy (nevývratná chorobná přesvědčení, která se nezakládají na pravdě), co se děje v 11krát hospitalizovaném člověku, který má poruchy vědomí a paměti, kdy se mu mění rozdíl mezi snovou a skutečně prožitou realitou, kdy může dojít k takzvané sjednocující paramnézii, jež spojí v jedno dvě události, které se odehrály na různých místech a v různých časech a uloží je v paměti jako jednu stopu, a mnoho dalších podivných věcí. Navíc někteří pacienti nejen, že nemohou své pokroucené vnímání světa a zkreslení paměti nahlédnout (proto s nimi nelze soupeřivě diskutovat), ale často ani nenahlédnou, že jsou nemocni. Naopak spokojený pacient, který se po léčbě úspěšně vrátil k podnikání či do politiky, téměř nikdy své zkušenosti médiím nesvěří, protože nechce být chápán jako bývalý psychiatrický případ. To všechno tvoří filtr, kterým se propouštějí pouze špatné zprávy, jež budí emoce.
Jak z toho ven? Je na čase všude ve zdravotnictví nasadit veškeré úsilí k nestrannému vyhodnocování kvality péče, včetně anonymního hodnocení pacienty a auditů. A v plném rozsahu a včas informovat veřejnost o stavu, v jakém se v naší zemi nachází lidská důstojnost nemocných a starých lidí