co napadá

- Jana Saudka

Tuhle jsem byl pozván na nějaký zámek... už to jméno nevěstilo nic dobrého: Kozel se to jmenovalo... uvítat mě přišel dr. Koza... nu, má partnerka nic podobného neměla... strčili mě s ní do první řady, byly tam naše jmenovky na dvou seslích... vedle jsem četl jakýs Soudek Lubomír, asi to rozsadili podle abecedy, ale ne, dál čtu Adolf Born, tohle křestní jméno se po válce už moc nedávalo, a ještě dál byla žena nějakého významného politika, a tak dál podle náhody i Cibulkova seznamu... Když budovatelsky unisono dopěli, sápali se k bohatě prostřeným stolům a já k východu, protože jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem se zúčastnil volební kampaně, a chtěl jsem zmizet po anglicku...
A teď proč tohle píšu: písková cestička, co vedla k zámecké bráně, zatarasená obrovským audi i se šoférem té krabaté politikovy ženy... zbělel jsem jako tehdy, když mě závodní rada kárala na celozávodní schůzi... pracoval jsem v té fabrice tři a třicet let a všechno, na co jsem se na konci života zmohl, je malý dvousedadlový sporťák - a ta ženská tady má káru za tři miliony... vzteky bez sebe jsem začal na ten vůz najíždět a rukou se vztyčeným prstem jsem to panstvo zdravil po americku, tak se museli uhnout a bylo to poprvé, co dělnická třída zvítězila...
Nikdy jsem to neudělal, ale k příštím volbám půjdu s třešničkama na klopě...