Moc se mi nechce, ale vstoupím na ten křehký led. Holanďané nedávno rozhodli, uzákonili eutanazii, a na celém světě se opět rozhořel nikdy nekončící spor. Zdá se mi, že holandští zákonodárci zrcadlí ve svých rozhodnutích svět takový, jaký bohužel je, a ne takový, jakým bychom si ho nerealisticky přáli mít. Byli první, nemýlím-li se, kteří začali dávat toxikomanům stříkačky, povolili homosexuálům svatby a snad i adopci dětí. Vždycky se i ve mně něco vzpouzelo. Ale pak jsem si řekl, že být opuštěným dítětem z děcáku, budu mít raději hodné homosexuální rodiče než rozvrácenou rodinu heterosexuální. A že by tito rodiče mohli ovlivnit mou sexuální orientaci? Nedomnívám se, vždyť sami zcela určitě pocházejí z rodičů zdatně heterosexuálních! A tak nakonec uznávám, že Holanďani rozhodli správně. Moudře a odvážně. Konečně i to poslední rozhodnutí mi takovým připadá. Týká se totiž práv menšin. Milosrdná smrt by byla umožněna jen těm, kteří o ni opakovaně žádají, jsou nevyléčitelně nemocní a velmi trpí. Těch, kteří toho využijí, bude, podle mého soudu, zanedbatelná menšina. Budou to buď ti slabí, kteří už neunesli utrpení života, nebo naopak silní, pod jejichž důstojnost je náhodné vypadávaní z oken či sebevražedná střelba a touží umřít ve smíru se světem a svými blízkými. Práva velké většiny, vyzbrojené vírou či jen prostým pudem sebezáchovy, zůstanou samozřejmě zachována. Jsem přesvědčen, že svoboda volby této netradičně smýšlející menšiny si zaslouží být hájena. Vzpomínám často na svého umírajícího otce, o jehož mravní velikosti jsem neměl nikdy pochyby. Když ležel na smrtelném lůžku a dobře věděl, že umírá, obrátil na mě vyhasínající oči a řekl: ".. měli by s tím něco udělat." V Holandsku už udělali. Vzali na vědomí "vymoženosti" civilizace a blahobytu, které způsobují, že ubývá dětí, rozpadají se rodiny, přibývá starých lidí a nedostává se tak ani samaritánů, kteří by umírajícího podrželi za ruku. Holanďani si jako první nalili čistého, byť trpkého vína o životě, jaký na začátku nového tisíciletí skutečně je. Podobně, jako se kdysi většina zemí vyrovnala s potupnými, ale, ruku na srdce, nevyhnutelnými potraty. Možná, že tento signál z Nizozemí umenší mnohým strach z bezmocnosti v závěru života a rozjasní tak ono "respice finem" - pamatuj na konec, kterým jsem se už v mládí pokoušel s konečností života vyrovnávat.
20. ledna 2001
