CO NAPADÁ

Jdu si přes ulici pro noviny - a jen tak tak že uskočím! (Křepký stařík!) Zebra nezebra - rozjeté auto mě mine na sílu poštovní známky! A pak že už pár dní jezdíme podle nových předpisů! Povídali, že mu hráli - ale že mu netroubili! Tož se na to, medle, podívejme: prý jakás absolutní přednost chodců na přechodech! To tedy je na zebrách pěkně živo - nebo spíš mrtvo? Strašlivá nebezpečenství číhají na důvěřivého chodce! Zpátky raděj čekám, až všichni prosviští.

a jen tak tak že uskočím! (Křepký stařík!) Zebra nezebra - rozjeté auto mě mine na sílu poštovní známky! A pak že už pár dní jezdíme podle nových předpisů! Povídali, že mu hráli - ale že mu netroubili! Tož se na to, medle, podívejme: prý jakás absolutní přednost chodců na přechodech! To tedy je na zebrách pěkně živo - nebo spíš mrtvo? Strašlivá nebezpečenství číhají na důvěřivého chodce! Zpátky raděj čekám, až všichni prosviští. Vžívám se do myšlení našeho řidiče: Dumám: vždyť ten nový, západomilný zákon jest přímo útokem na naše posvátné zvyky národní: zaútočit automobilem na bezbrannou mladou maminku, poníženě nacvičenou při přecházení kočárek držet vedle sebe, nebo oblíbené bleskurychlé objíždění vyděšené stařenky tyto zvyklosti, přejaté od našich zauralských bratří, to skvělé odreagování, že by nám měli brát? Volání mobilním telefonem za svižné jízdy do zatáčky, kdy o sobě vůbec nevíme, protože nám právě manželka oznamuje, že odchází, že má jiného (mladšího, pochopitelně) to že by nám měli zakázat? Z chodníku vidím, že někteří mají auta se skly černými, neprůhlednými - předpokládám, že podobně vidí nevidí ven - zato hudba z autorádia mocně, rytmicky otřásá zděšenou ulicí - věřte, že ještě nikdy jsem neslyšel z vnitřku takového rozjetého křápu lidovou píseň, nějakého Mozartka vždycky jen primitivní údery, přímo nakazující agresi. Ubij, zab! Ovšem k zahození není ani starší řidič naditý v zimníku, šále a s naraženým kloboukem řídící v předklonu ale ten na útočnost mladých Schumacherů nemá, kdepak! Jednou jsem byl za naší západní hranicí: tam si rozmyslí někoho na přechodu ohrozit! Prostomyslně obdivuji takovou starosvětskou zdvořilost, ale dostává se mi vysvětlení: když někoho porazíte, budete mu do konce života platit a pořádně! A tak tam každý raděj brzdí, uklání se, křečovitě usmívá... Ovšem ne všichni naši řidiči jsou tak bezohlední, neprofesionální, předpisu nedbající, hlasitě vytrubující: přítel Robert stál v noci s náklaďákem dvacet minut před červenou lampou na lešení v dobré víře, že je to dočasná světelná signalizace - a naše Markéta, ta co řídila dvanáctsettrojku, šla jednou pěšky do města - a když v ústí ulice spatřila zákaz vjezdu, otočila se a pochodovala zase zpátky, hledat jinou, přístupnější cestu...