Když jsem 2.10.1999 na tomto místě napsal: "Představme si sen o blízké budoucnosti: neschopni přijmout Klause budeme mít Grebeníčka," opravdu jsem nevěděl, že již dnes budou mít komunisté největší preference v zemi. Potrefení teď dumají, jak je to možné,ačkoli je to tak prosté. Zrovna tak prostý je recept: žádná opoziční smlouva, žádná supervelká koalice, nýbrž koalice pravicových stran, a to bez podmínek. Že to teď nějak nejde,je jiná věc a doplácíme na to. Zajímavější je psychologický důvod českého sebemrskačství. Nedávno jsem byl svědkem toho, jak se lékaři a vědci, kteří si skupinově stěžují na příkrý nepoměr svého ohodnocení oproti jihozápadně sousedním kolegům, lekli ve chvíli, kdy by mohli mít na chvíli skoro stejně: co by tomu řekli ostatní? Je to legální? (Nebo jinak: my že bychom mohli být skutečně spokojeni?) Konrad Lorenz vyprávěl o svém a sousedovic psu, jak každý den na vycházce, běžíce podle plotu, štěkali na sebe jak pominutí. Tak to šlo mnoho dní a týdnů. Jednoho dne soused předělával plot a půlka zahrady ležela neoplocena. Psiska vyrazila štěkotem po obou stranách plotu jako každé ráno, když tu náhle dorazila na místo bez plotu a zaraženě zmlklá stanula přímo tváří v tvář. Po chvíli překvapení se rozběhla zpátky tam, kde byl mezi nimi plot, a znovu spustila svůj zuřivý štěkot. Proč se člověk lekne,je-li bez přípravy svoboden? Proč se cítí provinile,je-li náhle po zásluze odměněn? A proč někdy boj za lepší život je mu víc než zlepšení samo? Pomozme si citátem z Vonnegutovy Snídaně šampionů, kde se Trout rozhodne,že velkoryse splní papouškovi Billovi tři přání: Otevřel dvířka klece,což by Bill sám nedokázal ani za tisíc let. Bill odletěl na okenní parapet. Opřel se drobným ramínkem o sklo. Billa teď dělila od velkého světa za oknem pouze jediná tabule skla. "Teď se ti splní druhé přání," řekl Trout a opět udělal cosi, co by Bill sám jakživ nedokázal. Otevřel okno. Ale otevřené okno bylo pro papouška něčím tak úděsným, že odletěl zpátky ke kleci a hopsnul dovnitř. Trout zavřel dvířka klece a zajistil je západkou. Přeložíme-li si ona přání jako pád totality a svobodné volby,nemusíme umět věštit, aby nám už předem vyšlo jasně: hopsnutí do klece představuje dnešní masochistické preference. To, že nejsme papoušci, znamená jen malý rozdíl. Jsme schopni ho využít?
6. listopadu 1999
