co napadá

Ženy tu a tam procházely mým životem. Některé v něm pobyly,jiné se raději vzdálily. Mám ale dvě kámošky,které jsou mi náramně věrné a už se jich asi nezbavím. Jmenují se ÚNAVA a LENOST. Jsou to sestry,asi dvojčata, jednu od druhé těžko rozeznat. Do všeho se mi pletou, radí, ponoukají, ďábelsky našeptávají, před nepříjemnou prací zrazují a sladce ničemné alternativy nabízejí. Berou mi chuť do práce,motivaci i odvahu riskovat, a tím mě připravují i o tak chatrné sebevědomí. Není s nimi prostě snadné živobytí. Když mám třeba psát - jako dnes tento článek obě povykují »maňana«, jako že zítra je tady den, práce že neuteče,ať se na to vykašlu (někdy i ostřeji), že se to nepodělá (taky někdy ostřeji), že práce bude a my nebudem a tak dále. Většinou se lenost přestrojí za únavu a úlisně mě ponouká. Já pak uvěřím, neb si chráním své zdraví a na práci se vykašlu, čehož později trpce lituju. S psaním je vůbec potíž, protože se musí myslet, a to bolí. Někdy jsem pod vlivem těchto dam dokonce vykřikoval, že bych raději holýma rukama vybíral žumpu, než trpěl při psaní. Když jsem byl malý,chodíval jsem pravidelně s mámou osm kilometrů navštívit babičku a také po vesnicích kolem Hronova nemocné a potřebné stařenky a stařečky. Chodil jsem rád,někdy bych ale raději běhal s klukama. Únavy a lenosti naléhání ale moje máma nedbala a ode mne je rázně vyháněla. Když jsem o dvacet let později začal navštěvovat stárnoucí rodiče,ne vždy jsem nerovný zápas se sobeckou leností vyhrál. Hanba mě dodnes fackuje,vzpomenu-li, kdy jsem za nimi mohl jet a hledal pracovní, vztahové,kulturní, sportovní, zdravotní a mnohé možné i nemožné důvody,proč pojedu až příště. Sebeobelhávání je dítětem lenosti. Zítra za mnou přijede moje patnáctiletá dcera. Z autobusu vystoupí celá polámaná. Až přijdeme domů, bude si muset trochu odfrknout a odreaguje se čtením časopisu. Po obědě si se mnou dá chrupku nebo šlofíka. Když se vrátíme z odpolední procházky,bude jí všechno bolet, a tak bude muset vypnout, dát si oraz, trochu se uvolnit a neodmítne lehára... Moje věrné družky se jí staly oblíbenými tetami. Optimisticky věřím, že odejdou s netrpělivě očekávaným koncem puberty. Venku je pošmourně nevlídný podzim. Měl bych už asi hrabat listí a někdy vybrat žumpu. Nějak se mi ale nechce. A ta únava! Teď si chvíli odfrknu a pak se uvidí - třebas budu něco psát. Však ono se to nezblázní a zítra je tady den.