Co napadá

Čtu si v novinách a zabrousím i na stránku, co se věnuje umění... slabikuju si a jsem jako praštěn palicí: ničemu nerozumím. Musíš být kulturní, říkám si - takhle žít nelze! A jde se na výstavu! Na rušné třídě se hrnu do první... je otevřeno, ale zřejmě z gruntu přestavují vnitřek galerie: všude novodurové trubky, dráty, písek, kusy nějakých trámců - stojím tam jak Svatej Honza v páře - tu mě z rozpaků vyruší stará dáma co dohlíží na tu přestavbu: »Přejete si katalog, pane?« Stařecky podklesávám v kolenou: to je ta výstava! Postkonceptuální instalace Tekly Cancourové hrome: »Tekla« - to je pěkné jméno pro »výtvarnici« instalatérku! Jenomže jsem nechápající idiot: a nikde nikdo, kdo by mi to vysvětlil: nedorozumění je absolutní. Hlupácky jsem si představoval obrazy, jak od mistra Mařatky - listuji v katalogu, tam bude návod, jak porozumět... vždyť jsem Středoevropan, žádnej malej blbec... úpěnlivě si předčítám: »... ještě neustálená průběžnost tvorby arciže artistní evokuje soubor apriorních norem imaginativní sebereflexe, zatímco institucionální kongenialita těchto postmodernistických aspektů a vizí této instalace«... ó hrůzo: zbylé vlasy se mi zděšením zježí na lebce: nic jsem nepochopil! Čtu dál - cítím že se blíží konec! »... podobné introspekce jsou tou nejjemnější kvintesencí sebepozorování v rovině postkonceptuální etiky v kontextu superficielních, sebezkoumajících sond...« Vypotácím se na vzduch. Před galerií dva pánové procházejí kolem mého hrkače. Jeden povídá: »To je starý auto!« Druhý se nedůvěřivě táže: »Tvoje stará má auto?« Vidím, že nedorozumění je všeobecné - netoliko v oblasti vznešeného umění...