První pokus o návrat dopadl špatně: část smečky byla zabita, zbytek se stáhl zpátky na Slovensko. Tu a tam to zkoušejí znovu. Jak to dopadne? Proč vlastně lidé nechtějí vlka?
Vlčí návrat
Vlk je na seznamu celosvětově kriticky ohrožených druhů zvířat a český zákon o ochraně přírody a krajiny ho přísně chrání. Po sedmdesáti letech, kdy byl vlk v Beskydech naposledy viděn, se objevila naděje pro jedny, hrozba pro druhé, že u nás znovu bude žít. Pro lidi z Beskyd je nevítaným vetřelcem - důkazem jsou nikoli výsledky výzkumu veřejného mínění, ale dvacet upytlačených vlků během posledních čtyř let. Zákon nezákon. "Budou nám zabíjet ovce!" křičí horalé. "Jako panu Šimečkovi, tomu vlci sežrali celé stádo!" Bez vlka byl v horách klid. Chovatelé si zvykli, že ráno ovce vypustí a večer zaženou do nízké ohrady. A to by si teď měli pořizovat drahé ovčácké psy? A stavět kotáry? Už takhle se ovce nerentují. Oponují jim nejen teoretici z města, jak místní poněkud posměšně titulují ochránce přírody a ekology, ale i bača Škandera, který pase v Beskydech dvousetpadesátihlavé stádo Miroslava Lacha, na jehož stádo šelmy ještě nikdy nezaútočily. Potvrzuje: "Pokud necháte ovce bez dozoru, nemůžete se ztrátám divit. Důležitá je přítomnost pastýře a psa. V noci je také dobré držet zapálený oheň."
Žere ovce, jeleny
Stát ovšem návrat vlka podporuje. A tak nabízí: podle nového zákona bude za ovce stržené vlkem vyplácet náhrady. Ovšem pod jednou podmínkou: majitel se postará o jejich ochranu. Strach o ovce však není největším zdrojem nenávisti k vlkům. Však už ovce dnes v Beskydech chová málokdo. Vlk užírá člověku i jeleny a srnce. A za zabité kusy myslivcům nikdo náhradu nevyplatí - lesní zvěř není majetkem majitele ani nájemce honitby, ale státu. Že vlk tam, kde žije, pečlivě čistí les od přestárlých, nemocných a raněných kusů? Že v lesích, kde žijí vlci, výrazně narůstá kvalita trofejí? Na to myslivci slyšet nechtějí. Nová myslivecká vyhláška dokonce ruší celoroční hájení vlka. S vlkem už se znovu nikdo dělit nechce. Nad tím vším kraluje nejsilnější kalibr odpůrců: máme se bát jít s rodinou na procházku do lesa?
V lese řádí hejkal
V Evropě včetně sousedního Slovenska, kde se díky přísné ochraně podařilo vlka jako druh udržet, se v tomto století nikdy nestalo, že by napadl člověka. Ale přesto strach z této šelmy funguje zaručeně. Některé středověké kroniky skutečně popisují případy, jak byl v lese sežrán člověk vlkem - ale tyto kroniky se stejnou vážností popisovaly i řádění hejkala v lesích. I moderní doba má své pověsti: snad všemi místy, kde se objevily vlčí stopy, proběhla fáma o chlapci s dívkou, které napadla při návratu z diskotéky vlčí smečka. Hoch prý vylezl na strom, dívku vlci roztrhali. Pravda to sice nikdy nebyla, ale historka znovu a znovu vyplouvá. Jiří Andreska v knize Tisíc let myslivosti však popisuje, že skutečně byly doby, kdy si lidé s vlky užili své. Podle jedné zprávy se roku 1044 objevily na Moravě smečky hladových vlků v blízkosti hradu Buchlova. Podle letopisů kanovníka vyšehradského roku 1268 rozkázal král Přemysl Otakar II. vykopat vlčí jámy u každé vsi. Rožmberský kronikář Václav Břežan roku 1557 píše, že "na panství krumlovském vlci velkou škodu činili, zvěř a dobytek dávíce". Za každého odstřeleného vlka se tehdy vyplácelo zástřelné... Stavy vlků byly historicky nejvyšší v době třicetileté války. Šelmy tehdy měly bohatou nabídku potravy v podobě mrtvých zvířat i lidí. Podle tehdejších zpráv vlci pronikali do vesnic i měst. Na panství Dačice si prý v roce 1650 počínali tak drze, že přímo na náměstí v Dačicích dávili psy, husy a prasata...
Člověk zvítězil
Období baroka přineslo zvýšený zájem o myslivost a o chov zvěře. Tehdy také začalo největší tažení proti vlkům - až k úplné likvidaci. V historických pramenech nacházíme několik způsobů lovu vlků: vlčí jámy, vlčí zahrádky, vlčí tenata a odstřel. Například na panství Český Krumlov bylo v letech 1603-1649 uloveno 694 vlků. Velké rozmnožení vlků v době třicetileté války se tedy podařilo myslivcům v Čechách do konce 17. století zdolat. V polovině 18. století se zprávy o vlcích zabývají už jen posledními úlovky. Takzvaný poslední český vlk, který je vycpán v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, byl uloven na panství Vimperk dne 2. 12. 1874, kdy jej při nadháňce složil knížecí stavitel Jan Štěrbík. Šelma byla ale pouze zatoulaný kus, který se na Vimpersku objevil po 122 let dlouhé přestávce. Na Moravě, která je přirozeně karpatským obloukem spojena až s rumunskými vlky, byla situace jiná. Poslední vlk na Moravě padl na panství Český Těšín v roce 1914. Na Slovensku vlci nebyli nikdy zcela vyhubeni. Jejich populace se nedávno rozrostla asi na tři sta kusů. Byl tedy povolen částečný odstřel. Počet vlků okamžitě klesl na kritickou hranici. Roku 1977 se vlci ještě jednou vrátili i na Šumavu - tehdy jich uteklo pět ze zoo v Bavorsku. Jedna vlčice stačila na svobodě porodit mláďata. Všichni však byli brzy nato zastřeleni. Jednoho z nich skolil i tehdejší ministr vnitra.
Horší je klíště
Los láme borovice. Medvěd vykrádá úly, rys loví srnky, vydra žere kapry. A vlk ovce. Nemají proto právo na život? V období baroka se ještě stříleli čápi jakožto druh škodící na rybnících. Dnes by nám to přišlo jako jasné barbarství. Ještě v šedesátých letech se prostřelovala hnízda dravců, dnes by to byl čin hodný zavržení. Tak jak to bude s vlkem v Čechách a na Moravě? "Každá šelma nepochybně z hlediska člověka na určitém území škodí. Jde o to, zda lidská společnost je natolik kulturní a bohatá, aby ji i přesto nechala v klidu žít," říká zoolog Jan Andreska z Pedagogické fakulty UK. "Je-li společnost zaostalá, ničí své životní prostředí. Je-li kulturní, své životní prostředí a druhy v něm žijící naopak chrání." A co se strachem z vlka? Pobyt v přírodě s sebou vždy nese určitá rizika. U nás jsou ještě poměrně malá - největší nebezpečí hrozí od klíšťat. Přítomnost vlka v krajině má i své kladné stránky: lidé jsou nuceni být dobrými hospodáři. Lesní zvěř je zdravější. Možnost narazit na vlčí stopy, nebo dokonce spatřit vlka - není to zrovna ten dotyk s divočinou, možnost zažít dobrodružství, za kterým jezdíme do Thajska či do Zimbabwe?
Komplex Červené karkulky: Na jedné straně je pověst o vlčici, která láskyplně odchovala Romula a Rema. A na straně druhé pohádka o Červené karkulce. Dva zcela protikladné pohledy na tvora, o němž odborníci tvrdí, že patří k nejdokonalejším šelmám naší planety. Pohledy pohádkové, nicméně pokud jde o náš přístup k vlkům, typické. Příroda ovšem nerozeznává dobro a zlo, tyto pohádkové a ryze lidské kategorie. A je proto chybou vlkovi stranit, stejně jako jej zatracovat. V přírodě platí, že lovec i kořist mají stejné šnace. Kořist disponuje účinnými protizbraněmi - má třeba skvělý sluch i zrak a k tomu rychlé nohy. Lovec-vlk kromě toho neloví pořád. Jakmile se nažere, zhorší se jeho čich, čímž načas ztratí jeden ze základních předpokladů úspěšného lovu. Teprve když dostatečně vytráví a začne hladovět, čich se mu v plné míře obnoví. Na historky o útocích krvelačných vlků však podobná zjištění nemají vliv. Pohled na vlka jako symbol nelítostného zla přetrvává. A je tak typický, že dostal i oborný výraz: komplex Červené karkulky.
(jj)
Vlčí návrat
Vlk je na seznamu celosvětově kriticky ohrožených druhů zvířat a český zákon o ochraně přírody a krajiny ho přísně chrání. Po sedmdesáti letech, kdy byl vlk v Beskydech naposledy viděn, se objevila naděje pro jedny, hrozba pro druhé, že u nás znovu bude žít. Pro lidi z Beskyd je nevítaným vetřelcem - důkazem jsou nikoli výsledky výzkumu veřejného mínění, ale dvacet upytlačených vlků během posledních čtyř let. Zákon nezákon. "Budou nám zabíjet ovce!" křičí horalé. "Jako panu Šimečkovi, tomu vlci sežrali celé stádo!" Bez vlka byl v horách klid. Chovatelé si zvykli, že ráno ovce vypustí a večer zaženou do nízké ohrady. A to by si teď měli pořizovat drahé ovčácké psy? A stavět kotáry? Už takhle se ovce nerentují. Oponují jim nejen teoretici z města, jak místní poněkud posměšně titulují ochránce přírody a ekology, ale i bača Škandera, který pase v Beskydech dvousetpadesátihlavé stádo Miroslava Lacha, na jehož stádo šelmy ještě nikdy nezaútočily. Potvrzuje: "Pokud necháte ovce bez dozoru, nemůžete se ztrátám divit. Důležitá je přítomnost pastýře a psa. V noci je také dobré držet zapálený oheň."
Žere ovce, jeleny
Stát ovšem návrat vlka podporuje. A tak nabízí: podle nového zákona bude za ovce stržené vlkem vyplácet náhrady. Ovšem pod jednou podmínkou: majitel se postará o jejich ochranu. Strach o ovce však není největším zdrojem nenávisti k vlkům. Však už ovce dnes v Beskydech chová málokdo. Vlk užírá člověku i jeleny a srnce. A za zabité kusy myslivcům nikdo náhradu nevyplatí - lesní zvěř není majetkem majitele ani nájemce honitby, ale státu. Že vlk tam, kde žije, pečlivě čistí les od přestárlých, nemocných a raněných kusů? Že v lesích, kde žijí vlci, výrazně narůstá kvalita trofejí? Na to myslivci slyšet nechtějí. Nová myslivecká vyhláška dokonce ruší celoroční hájení vlka. S vlkem už se znovu nikdo dělit nechce. Nad tím vším kraluje nejsilnější kalibr odpůrců: máme se bát jít s rodinou na procházku do lesa?
V lese řádí hejkal
V Evropě včetně sousedního Slovenska, kde se díky přísné ochraně podařilo vlka jako druh udržet, se v tomto století nikdy nestalo, že by napadl člověka. Ale přesto strach z této šelmy funguje zaručeně. Některé středověké kroniky skutečně popisují případy, jak byl v lese sežrán člověk vlkem - ale tyto kroniky se stejnou vážností popisovaly i řádění hejkala v lesích. I moderní doba má své pověsti: snad všemi místy, kde se objevily vlčí stopy, proběhla fáma o chlapci s dívkou, které napadla při návratu z diskotéky vlčí smečka. Hoch prý vylezl na strom, dívku vlci roztrhali. Pravda to sice nikdy nebyla, ale historka znovu a znovu vyplouvá. Jiří Andreska v knize Tisíc let myslivosti však popisuje, že skutečně byly doby, kdy si lidé s vlky užili své. Podle jedné zprávy se roku 1044 objevily na Moravě smečky hladových vlků v blízkosti hradu Buchlova. Podle letopisů kanovníka vyšehradského roku 1268 rozkázal král Přemysl Otakar II. vykopat vlčí jámy u každé vsi. Rožmberský kronikář Václav Břežan roku 1557 píše, že "na panství krumlovském vlci velkou škodu činili, zvěř a dobytek dávíce". Za každého odstřeleného vlka se tehdy vyplácelo zástřelné... Stavy vlků byly historicky nejvyšší v době třicetileté války. Šelmy tehdy měly bohatou nabídku potravy v podobě mrtvých zvířat i lidí. Podle tehdejších zpráv vlci pronikali do vesnic i měst. Na panství Dačice si prý v roce 1650 počínali tak drze, že přímo na náměstí v Dačicích dávili psy, husy a prasata...
Člověk zvítězil
Období baroka přineslo zvýšený zájem o myslivost a o chov zvěře. Tehdy také začalo největší tažení proti vlkům - až k úplné likvidaci. V historických pramenech nacházíme několik způsobů lovu vlků: vlčí jámy, vlčí zahrádky, vlčí tenata a odstřel. Například na panství Český Krumlov bylo v letech 1603-1649 uloveno 694 vlků. Velké rozmnožení vlků v době třicetileté války se tedy podařilo myslivcům v Čechách do konce 17. století zdolat. V polovině 18. století se zprávy o vlcích zabývají už jen posledními úlovky. Takzvaný poslední český vlk, který je vycpán v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, byl uloven na panství Vimperk dne 2. 12. 1874, kdy jej při nadháňce složil knížecí stavitel Jan Štěrbík. Šelma byla ale pouze zatoulaný kus, který se na Vimpersku objevil po 122 let dlouhé přestávce. Na Moravě, která je přirozeně karpatským obloukem spojena až s rumunskými vlky, byla situace jiná. Poslední vlk na Moravě padl na panství Český Těšín v roce 1914. Na Slovensku vlci nebyli nikdy zcela vyhubeni. Jejich populace se nedávno rozrostla asi na tři sta kusů. Byl tedy povolen částečný odstřel. Počet vlků okamžitě klesl na kritickou hranici. Roku 1977 se vlci ještě jednou vrátili i na Šumavu - tehdy jich uteklo pět ze zoo v Bavorsku. Jedna vlčice stačila na svobodě porodit mláďata. Všichni však byli brzy nato zastřeleni. Jednoho z nich skolil i tehdejší ministr vnitra.
Horší je klíště
Los láme borovice. Medvěd vykrádá úly, rys loví srnky, vydra žere kapry. A vlk ovce. Nemají proto právo na život? V období baroka se ještě stříleli čápi jakožto druh škodící na rybnících. Dnes by nám to přišlo jako jasné barbarství. Ještě v šedesátých letech se prostřelovala hnízda dravců, dnes by to byl čin hodný zavržení. Tak jak to bude s vlkem v Čechách a na Moravě? "Každá šelma nepochybně z hlediska člověka na určitém území škodí. Jde o to, zda lidská společnost je natolik kulturní a bohatá, aby ji i přesto nechala v klidu žít," říká zoolog Jan Andreska z Pedagogické fakulty UK. "Je-li společnost zaostalá, ničí své životní prostředí. Je-li kulturní, své životní prostředí a druhy v něm žijící naopak chrání." A co se strachem z vlka? Pobyt v přírodě s sebou vždy nese určitá rizika. U nás jsou ještě poměrně malá - největší nebezpečí hrozí od klíšťat. Přítomnost vlka v krajině má i své kladné stránky: lidé jsou nuceni být dobrými hospodáři. Lesní zvěř je zdravější. Možnost narazit na vlčí stopy, nebo dokonce spatřit vlka - není to zrovna ten dotyk s divočinou, možnost zažít dobrodružství, za kterým jezdíme do Thajska či do Zimbabwe?
Komplex Červené karkulky: Na jedné straně je pověst o vlčici, která láskyplně odchovala Romula a Rema. A na straně druhé pohádka o Červené karkulce. Dva zcela protikladné pohledy na tvora, o němž odborníci tvrdí, že patří k nejdokonalejším šelmám naší planety. Pohledy pohádkové, nicméně pokud jde o náš přístup k vlkům, typické. Příroda ovšem nerozeznává dobro a zlo, tyto pohádkové a ryze lidské kategorie. A je proto chybou vlkovi stranit, stejně jako jej zatracovat. V přírodě platí, že lovec i kořist mají stejné šnace. Kořist disponuje účinnými protizbraněmi - má třeba skvělý sluch i zrak a k tomu rychlé nohy. Lovec-vlk kromě toho neloví pořád. Jakmile se nažere, zhorší se jeho čich, čímž načas ztratí jeden ze základních předpokladů úspěšného lovu. Teprve když dostatečně vytráví a začne hladovět, čich se mu v plné míře obnoví. Na historky o útocích krvelačných vlků však podobná zjištění nemají vliv. Pohled na vlka jako symbol nelítostného zla přetrvává. A je tak typický, že dostal i oborný výraz: komplex Červené karkulky.
(jj)
 vlk |
