V roce 1809 dokončil Johann Wolfgang Goethe pozoruhodný román "Wahlverwandschaften" překládaný do češtiny jako "Spřízněni volbou". Básníkův jazyk je jen zdánlivě romanticky vyčpělý, neboť je přeplněn dadaistickými roztomilůstkami, jako třeba: "vítr fičí a nenalézá, čím by cloumal". Zatímco rodiče, kolegové, příbuzní nám jsou dáni shůry, životního partnera si vybíráme dle vlastní volby. Není to nejšťastnější řešení, protože výběr se děje skrze takzvanou lásku mileneckou, jež je zaslepená, ohlupující a místo, aby byla něžně vroucí, je daleko spíše rvoucí. Rve nám rozum z dutiny lební. Vstoupíme-li pak dobrovolně (?) do manželského svazku, propadáme klamnému dojmu, že tento svazek je poután jediným citovým poutem, a to tím, jemuž říkáme manželská láska. V manželství se postupně rozvíjejí tři významné citové vazby:
1) Manželská láska představující propletenec citových emanací (výronů, vřídel) mezi manželem a manželkou.
2) Rodičovská láska určující citový vztah rodičů k dětem. Měla by mít co do intenzity prioritu, protože existence dětí nám zaručuje přežití lidského rodu. Pakliže se muž zamiluje do mladé dívky a opustí rodinu s dětmi, nemusí být ještě vyvrhel, protože odporné je spíše, jak jsme si upletli model milenecké lásky.
3) Citový vztah k movitému a nemovitému majetku. Vše, co jsme v manželství vybudovali, co jsme našetřili společným úsilím, je hodno lásky (!). Obvykle fešákujeme své obydlí nebo rodinný domek, a jsme-li dostatečně důvtipní, proměníme obydlí v něco, čemu říkáme "domov". Znáte něco více hřejivého, nežli je domov přetékající spokojeností, smíchem a přátelstvím?
Nuže tedy manželství je reprezentováno trojím citovým propojením a já tomuto trojjedinému poutu navrhuji říkat citové SPŘÍZNĚNÍ. Kolísá-li nám manželská láska v příliš velkých fluktuacích až do zloby a občasného znechucení, nevadí. Zbývají ještě dvě citová pouta, pro něž je smysluplné manželství zachovat. Podotýkám, že prioritní láska rodičů k dětem neznamená dětičky rozmazlovat. Spíše se s nimi náležitě mazlit, nekazit jim jejich dětství a chránit jejich bezpečí. A co se majetku týče, pak budiž řečeno, že hrál od pradávna rozhodující roli. Nezapomínejte, že párové manželství je historicky mladé a dosud nezakotvené. Vždyť teprve za vlády Karla IV. se stalo vztahem církevně nadiktovaným a jedině povoleným. Polygamie trvá nejméně čtyři tisíce let a kmen hierarchicky uspořádaný trval nejméně jeden milion let. Keltský bojovník by nevěděl, o čem mluvíme, kdybychom mu vysvětlovali současnou párovou individuální lásku. Je na místě angažovat rozum pro příští věky a chápat milenectví s určitým porozuměním jako stav zvláštní sladkobolné rozdováděnosti, ovšem manželství nutno budovat již výhradně jako vztah trojjediné spřízněnosti, v níž manželská láska je jen jednou ze tří citových vazeb. Neklaďme si proto už otázku, zda se s manželkou náležitě milujeme, ale zkoumejme úroveň našeho citového spříznění. Zní to drakonicky, ale věřte mi, že vypěstujete-li si s manželkou náležitý vztah ke společně nabytému majetku, posílí se tím i vaše manželská láska. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
1) Manželská láska představující propletenec citových emanací (výronů, vřídel) mezi manželem a manželkou.
2) Rodičovská láska určující citový vztah rodičů k dětem. Měla by mít co do intenzity prioritu, protože existence dětí nám zaručuje přežití lidského rodu. Pakliže se muž zamiluje do mladé dívky a opustí rodinu s dětmi, nemusí být ještě vyvrhel, protože odporné je spíše, jak jsme si upletli model milenecké lásky.
3) Citový vztah k movitému a nemovitému majetku. Vše, co jsme v manželství vybudovali, co jsme našetřili společným úsilím, je hodno lásky (!). Obvykle fešákujeme své obydlí nebo rodinný domek, a jsme-li dostatečně důvtipní, proměníme obydlí v něco, čemu říkáme "domov". Znáte něco více hřejivého, nežli je domov přetékající spokojeností, smíchem a přátelstvím?
Nuže tedy manželství je reprezentováno trojím citovým propojením a já tomuto trojjedinému poutu navrhuji říkat citové SPŘÍZNĚNÍ. Kolísá-li nám manželská láska v příliš velkých fluktuacích až do zloby a občasného znechucení, nevadí. Zbývají ještě dvě citová pouta, pro něž je smysluplné manželství zachovat. Podotýkám, že prioritní láska rodičů k dětem neznamená dětičky rozmazlovat. Spíše se s nimi náležitě mazlit, nekazit jim jejich dětství a chránit jejich bezpečí. A co se majetku týče, pak budiž řečeno, že hrál od pradávna rozhodující roli. Nezapomínejte, že párové manželství je historicky mladé a dosud nezakotvené. Vždyť teprve za vlády Karla IV. se stalo vztahem církevně nadiktovaným a jedině povoleným. Polygamie trvá nejméně čtyři tisíce let a kmen hierarchicky uspořádaný trval nejméně jeden milion let. Keltský bojovník by nevěděl, o čem mluvíme, kdybychom mu vysvětlovali současnou párovou individuální lásku. Je na místě angažovat rozum pro příští věky a chápat milenectví s určitým porozuměním jako stav zvláštní sladkobolné rozdováděnosti, ovšem manželství nutno budovat již výhradně jako vztah trojjediné spřízněnosti, v níž manželská láska je jen jednou ze tří citových vazeb. Neklaďme si proto už otázku, zda se s manželkou náležitě milujeme, ale zkoumejme úroveň našeho citového spříznění. Zní to drakonicky, ale věřte mi, že vypěstujete-li si s manželkou náležitý vztah ke společně nabytému majetku, posílí se tím i vaše manželská láska. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
