Metro je v Londýně tak skvělé místo k načerpání trochy místního koloritu, vůně, pestrosti výrazů. My se však tentokrát vydáme za naším cílem pěšky. Stojí to za to.
Procházku začneme na Oxford Street. Je třeba se nezaseknout u výlohy některého z jejích luxusních obchodů se vším možným. Anebo prostě zahnout doprava a pokračovat dál po okraji čínské, tak trochu gurmánské čtvrti Soho, s její kouzelnou Carnaby Street. V Carnaby se na chviličku zastavíme v nejkouzelnějším londýnském obchůdku s asi tisíci druhů čaje ze všech koutů světa. Přivoníme, ochutnáme, nakoupíme - a jdeme dál. Ještě párkrát zahneme a jsme u sídla Královské jízdní gardy. Jak může ten kůň vydržet stát bez hnutí takovou dobu a na tak frekventované ulici? Teď mrknul - je živý! Přejdeme Trafalgar Square, s admirálem Nelsonem, který se ze svého vysokého kamenného podstavce už tolik let tváří jako nepřemožitelný pán světa. Nebo minimálně pán tohoto náměstí. Nelson nás bude sledovat ještě kousek cesty. Všude je našlapáno. Půlka Londýna si nejspíš dala předsevzetí alespoň jednou za den projít právě náměstím Piccadilly. Co tu všichni dělají? Rychle pryč. Támhle to vypadá jako náměstí s pěší zónou a parkem. Takže se vydáme na kosmopolitní Leicester Square. Je tu o poznání méně lidí, a tím příjemněji. Semafory, černé taxíky a patrové londýnské autobusy nahradili baviči. Tady už nás začíná pohlcovat ten pravý kosmopolitně umělecký mumraj s lehkým podtextem jistého druhu nevyrovnanosti, nestálosti nebo jen snahy o život lepší. Je to seberealizace, touha po sdělení, exhibicionismus, živobytí i výnosný byznys. To dozajista není případ ocelového robota, který tu stejně jako před čtyřmi lety poutá pozornost malých, velkých i těch největších svou kybernetickou show. Vrcholem je podání ruky nejzaujatějšímu malému divákovi anebo prostě nejštědřejšímu dárci. Co asi takový robot při podání své ocelové ruky cítí - není tak chladná, jak vypadá. Říká, s tímhle místem jsem už srostl. Mám rád "svůj" chodník před Hippodromem i ty lidi kolem. Srostl i se svým kostýmem. Skýtá ochranu, v něm se prý cítí opravdu bezpečně. Takže pokračujme na legendární Covent Garden. Je to chvilka a člověk je u cíle. Tady je uměleckých neumělců a neuměleckých umělců na každém rohu hned několik. Jsou tu i "profíci" s reproduktory předvádějící Beethovena, Chopina či Chačaturjana, klaunsko-artistické představení nebo třeba školu aerobiku. Člověk má chuť dát se do řeči, ptát se, vyzvídat. Ale no tak, v divadle se taky nevyrušuje. Takže jen sledujme ten život. Třeba mladou dívku s uličnickými culíky, namalovanými a už lehce rozmazanými pihami kolem nosu, v pestrobarevném kostýmu, který asi má působit komicky. Je zářným příkladem toho, že červený nos klauna nedělá. S celkem lhostejným, a snad i trochu naštvaným výrazem nafukuje podlouhlé červené balonky a kouzlí z nich nejrůznější tvary, nejčastěji zvířátka. Neusměje se, ani když své dílko podává do ručky rozzářeného dítěte. Asi ji to moc nebaví. Prostě si asi potřebuje vydělat. Jen o kousek dál salutuje voják v uniformě známé z londýnských suvenýrů. Na hlavě vysokou černou čepici, červené sako s dvěma řadami zlatých knoflíků, černé kalhoty s lampasy a samozřejmě šavli u pasu. Vlastně ani nic nedělá. Salutuje, učí děti pochodovat, nechává se fotit na přání a usmívá se jako sluníčko. Má pár let do důchodu, a toto je elegantní završení kariéry. Vyráběl kvalitní tvíd v nějaké továrně. Tu zavřeli, takže teď kouzlí rozzářené úsměvy na otevřené scéně. A tady zase nějaká paní láká k věštění budoucnosti z karet. Šátek na hlavě a křišťálová koule by měly každého přesvědčit, že to je opravdu věrohodné. Kartářku zničehonic překřičel malý, zato velmi temperamentní černoušek s dredy po celé hlavě. Hurá na to, hodina aerobiku vedená jím a kolegou ve sportovních plavkách z dvacátých let, jak jinak než pruhovaných. A k tomu "pěknej nářez" toho nejmodernějšího techna, samozřejmě z výkonných "repráků". Jen taktak lidé utíkají o kus dál. No, tohle je hned lepší. Tady je taky na co se dívat, a navíc... tihle dva kluci nádherně mlčí. Mají kostýmy, které mají nepochybně něco znázorňovat, ale co, to je asi na fantazii kolemjdoucího. Vytvářejí živé obrazy, takže se tak chvíli kroutí a vykrucují do všech stran a potom na chvíli ztuhnou. Žádný fotograf neodolá. Kluci si prý vydělávají na pivo. No a taky trošku na nájem a takový ty věci. Studují, a to se špatně zavazuje ke stálé práci. A taky kdo by přece pořád dokolečka ráno vstával. No to je pravda. Ti kluci jsou bezvadní. Bez nich by to bylo opravdu nezáživné místo. Takhle je to úžasný kosmopolitní kotel, nářez zábavy a místo, kde stojí za to být třeba celé odpoledne.
Procházku začneme na Oxford Street. Je třeba se nezaseknout u výlohy některého z jejích luxusních obchodů se vším možným. Anebo prostě zahnout doprava a pokračovat dál po okraji čínské, tak trochu gurmánské čtvrti Soho, s její kouzelnou Carnaby Street. V Carnaby se na chviličku zastavíme v nejkouzelnějším londýnském obchůdku s asi tisíci druhů čaje ze všech koutů světa. Přivoníme, ochutnáme, nakoupíme - a jdeme dál. Ještě párkrát zahneme a jsme u sídla Královské jízdní gardy. Jak může ten kůň vydržet stát bez hnutí takovou dobu a na tak frekventované ulici? Teď mrknul - je živý! Přejdeme Trafalgar Square, s admirálem Nelsonem, který se ze svého vysokého kamenného podstavce už tolik let tváří jako nepřemožitelný pán světa. Nebo minimálně pán tohoto náměstí. Nelson nás bude sledovat ještě kousek cesty. Všude je našlapáno. Půlka Londýna si nejspíš dala předsevzetí alespoň jednou za den projít právě náměstím Piccadilly. Co tu všichni dělají? Rychle pryč. Támhle to vypadá jako náměstí s pěší zónou a parkem. Takže se vydáme na kosmopolitní Leicester Square. Je tu o poznání méně lidí, a tím příjemněji. Semafory, černé taxíky a patrové londýnské autobusy nahradili baviči. Tady už nás začíná pohlcovat ten pravý kosmopolitně umělecký mumraj s lehkým podtextem jistého druhu nevyrovnanosti, nestálosti nebo jen snahy o život lepší. Je to seberealizace, touha po sdělení, exhibicionismus, živobytí i výnosný byznys. To dozajista není případ ocelového robota, který tu stejně jako před čtyřmi lety poutá pozornost malých, velkých i těch největších svou kybernetickou show. Vrcholem je podání ruky nejzaujatějšímu malému divákovi anebo prostě nejštědřejšímu dárci. Co asi takový robot při podání své ocelové ruky cítí - není tak chladná, jak vypadá. Říká, s tímhle místem jsem už srostl. Mám rád "svůj" chodník před Hippodromem i ty lidi kolem. Srostl i se svým kostýmem. Skýtá ochranu, v něm se prý cítí opravdu bezpečně. Takže pokračujme na legendární Covent Garden. Je to chvilka a člověk je u cíle. Tady je uměleckých neumělců a neuměleckých umělců na každém rohu hned několik. Jsou tu i "profíci" s reproduktory předvádějící Beethovena, Chopina či Chačaturjana, klaunsko-artistické představení nebo třeba školu aerobiku. Člověk má chuť dát se do řeči, ptát se, vyzvídat. Ale no tak, v divadle se taky nevyrušuje. Takže jen sledujme ten život. Třeba mladou dívku s uličnickými culíky, namalovanými a už lehce rozmazanými pihami kolem nosu, v pestrobarevném kostýmu, který asi má působit komicky. Je zářným příkladem toho, že červený nos klauna nedělá. S celkem lhostejným, a snad i trochu naštvaným výrazem nafukuje podlouhlé červené balonky a kouzlí z nich nejrůznější tvary, nejčastěji zvířátka. Neusměje se, ani když své dílko podává do ručky rozzářeného dítěte. Asi ji to moc nebaví. Prostě si asi potřebuje vydělat. Jen o kousek dál salutuje voják v uniformě známé z londýnských suvenýrů. Na hlavě vysokou černou čepici, červené sako s dvěma řadami zlatých knoflíků, černé kalhoty s lampasy a samozřejmě šavli u pasu. Vlastně ani nic nedělá. Salutuje, učí děti pochodovat, nechává se fotit na přání a usmívá se jako sluníčko. Má pár let do důchodu, a toto je elegantní završení kariéry. Vyráběl kvalitní tvíd v nějaké továrně. Tu zavřeli, takže teď kouzlí rozzářené úsměvy na otevřené scéně. A tady zase nějaká paní láká k věštění budoucnosti z karet. Šátek na hlavě a křišťálová koule by měly každého přesvědčit, že to je opravdu věrohodné. Kartářku zničehonic překřičel malý, zato velmi temperamentní černoušek s dredy po celé hlavě. Hurá na to, hodina aerobiku vedená jím a kolegou ve sportovních plavkách z dvacátých let, jak jinak než pruhovaných. A k tomu "pěknej nářez" toho nejmodernějšího techna, samozřejmě z výkonných "repráků". Jen taktak lidé utíkají o kus dál. No, tohle je hned lepší. Tady je taky na co se dívat, a navíc... tihle dva kluci nádherně mlčí. Mají kostýmy, které mají nepochybně něco znázorňovat, ale co, to je asi na fantazii kolemjdoucího. Vytvářejí živé obrazy, takže se tak chvíli kroutí a vykrucují do všech stran a potom na chvíli ztuhnou. Žádný fotograf neodolá. Kluci si prý vydělávají na pivo. No a taky trošku na nájem a takový ty věci. Studují, a to se špatně zavazuje ke stálé práci. A taky kdo by přece pořád dokolečka ráno vstával. No to je pravda. Ti kluci jsou bezvadní. Bez nich by to bylo opravdu nezáživné místo. Takhle je to úžasný kosmopolitní kotel, nářez zábavy a místo, kde stojí za to být třeba celé odpoledne.
