Když člověka okradou, naštve to. Když ho okradou desetkrát za sebou, už zpravidla neví, jak svůj vztek zchladit. T u situaci znají tisíce chatařů. Mnozí se ve své bezmoci brání sami. Razantně až brutálně. Mnohdy to pak může dopadnout tak, že se ocitnou ve vězení dřív než »jejich« zloděj.
Neoholený muž s batohem na zádech stojí ve tmě mezi chatami. Rozhoduje se. Kterou? Rychle potom zahákne prsty do pletiva, přehoupne se, šesti rychlými kroky doběhne ke stěně malého domku a přitiskne se mezi okenice. Vtom je ale najednou všude světlo, uvnitř hraje rádio. Postava s batohem mizí ve křoví u plotu. Světlo a zvuk z přijímače v místnosti trvají dvě minuty, pak v klidu upadne zase vše do černého ticha zimní noci. Postava se zase hne z křoví ven, v ruce pořádný kus pásové oceli. Dům sice zase svítí a uvnitř to hraje, ale zároveň do noci skřípá páčená okenice. Zloděj vyhrál. Pohybové čidlo na něj nastražili už mockrát. V paměti šéfa kriminální služby v okrese Praha-západ Jaroslava Maška zůstaly však mnohem nebezpečnější způsoby, jimiž se opakovaně okrádání majitelé chat snaží ochránit svá víkendová sídla. Asi před patnácti lety například vztekem nesoudný chatař z Řevnic nabil rovnou proti okenici samostříl. Zloděj dostal tehdy plný zásah. »Nedalo se nic dělat. Chataře jsme museli stíhat za ublížení na zdraví,« krčí rameny šéf kriminálky. Podobně jako v Řevnicích přemohl vztek soudnost i v hlavě dalšího majitele chaty, který za dveře do kuchyně narafičil železa na medvěda. I on byl stíhán, neboť i on ulovil. A další případy z policejních archivů? T řeba elektrický proud. Znám je případ, kdy zloději vyrabovali snad deset chat během dvou tří dnů. Jen jedinou, tu uprostřed, nechali nedotčenou. Na jedné z jejích mříží přes okenici totiž visela malá tabulka: Pozor, pod proudem. »Lidi se snaží ochránit majetek, jak můžou. Odradí to ale jenom některé pachatele,« tvrdí kriminalista Jaroslav Mašek. Po listopadu 1989 bylo v »jeho« okrese Praha-západ ohlášeno každoročně na dva tisíce vykradených chat. Dnes kleslo toto číslo na osm set. Čtyři z deseti »vykrádaček« policie objasní.
Opevnění nepomůže
Jen silné okenice, mříže nebo největší zámky na zloděje nestačí. Ačkoliv se zloději snaží nepoutat moc pozornosti, zvykli si už, že lámaná okenice je v noci slyšet i na kilometr. Ale kdo ve tmě uvidí, která z desítek chat řve štípaným dřevem zrovna o pomoc? Nebojí se ani sirén, které chataři nastražují. Rychle se totiž ukázalo, že ji stačí rychle utopit ve kbelíku s vodou. A zloději si už pomáhají i tím, že ucpou sirénu stavební pěnou. Jedna lahvička vystačí i napětkrát. Jak jsou zloději otrlí, poznali mnozí, mezi nimi majitel chalupy po sudetském německém sedlákovi u Zubrnic. Stavení je stranou, a tak se moc pěkně vykrádá. Tady zloději rozbili okno, potom vlezli žebříkem přes půdu. Jednou majitel nevydržel s nervy a pozamykal na pořádné zámky a petlice všechny dveře uvnitř domu. První zloděj je všechny roztloukl sekerou. »Kdo dělá chaty, ten si na nějaké jemné nářadíčko nepotrpí. Běžně se pracuje jenom s páčidlem,« tvrdí plukovník Jan Kulhan z jihočeské kriminálky. Ale zloději pracují i s těžšími kalibry. Nedaleko Slap stál kdysi jeden malý, ale hodně bytelný srub. Majitel dokonce pořídil okenice jak do pevnosti. Přesto nějaký zloděj tolik stál o to, dostat se dovnitř, že z chaty vedle ukradl motorovou pilu a u srubu uřízl celý roh. Zvlášť zle pronásledovány jsou víkendové nemovitosti známých postav. Nejmenovaný policista sloužící v kraji u Kleti říká: »Měl tu mlýn herec Miloš Kopecký. Vybrali mu ho i třikrát za rok. Už ho potom měl zajištěn jako trezor v bance, ale stejně mu to prošli. Naposled ty mříže snad lámali dokonce jeřábem.«
Totální válka
Vybičovaný pocit marnosti může chataře přivést až k činům, jež se vzpírají zdravému rozumu. Takovou formou totální války byla kromě samostřílu a želez na medvěda i past, kterou před rokem při výslechu policistům potvrdil jeden dopadený zloděj. »Chtěl jsem tam jenom přespat. Našel jsem jednu odemčenou boudu, vlezl jsem dovnitř, tam na stole připravené konzervy a v lednici pivo, normálně zazátkované, vypil jsem půlku, než jsem si všiml, že je v něm aceton. Zvracel jsem krev ještě tři dny « Nejlépe na tom je dnes takový chalupář, jako je Antonín Klípa vlastnící chatu u Sázavy: »Jsem tu, na Horním Torontě, pomalu přes celý rok. Je tu klid a rovnou si to i hlídám.« Už také pár zlodějů vyplašil a občas zavolá na policii v Jílovém. »Jak tu vidím někoho cizího, třeba s batohem nebo i jenom tak očumovat z auta, hned jsem ve střehu,« popisuje svou permanentní vartu Klípa. Pořád ale nevyzrál na zloděje jako jeden jeho známý. »Přijel na chatu dřív a chytil tam lumpa. Přímo vevnitř. Rovnou toho hajzla zmlátil. Ale to nestačilo. Tak jak měl vztek, přivázal ho vázacím drátem venku k zákrsku. Dva dny na něj vylíval vodu z nádobí. Pak ho odvázal, zloděj skočil do řeky, přeplaval řeku a už ho nikdy nikdo neviděl.
Kdo jsou zloději
Zloději jsou podle policistů v zásadě dvojí. »Buď ti, kteří prostě od chaty k chatě žijí, přespávají tam, jedí z nalezených zásob a občas něco vezmou, aby měli na kořalku. Čekají vlastně, až je zase chytnem a zase půjdou na pár roků do basy. A pak jsou tu specializo vané skupiny.T y se ale nepoměrně hůř chytají,« říká náčelník českokrumlovské policie Radomír Heřman. Tako ví specialisté už vědí, kam a pro co jdou. Vyrazí třeba taxíkem nebo i s Avií. »Zatímco po revoluci dělali chaty staří recidivisté, dneska dopadneme třeba i slušného, tedy dosud netrestaného člověka,« říká kriminalista Jaroslav Mašek. Když pak na »slušného« zloděje opra vdu uhodí, vypadne z něj: Já už nevěděl co. Nemám ani na nájem.
Co se krade
Z chat a chalup mizí nejvíc samozřejmě elektronika a elektrické nářadí. P olicie má za to, že některé skupinky vykrádačů úkolují přímo někteří bazaristé. P ěkně podle poptávky. »Objednávku některé krádeže nezapřou. Měli jsme třeba šňůru vloupání a šly jenom televize ,« potvrzuje zkušenosti Jan Kulhan z jihočeské kriminálky. Jeden čas byly úžasně v kursu malované truhly a skříně z Krkonošska. »Kamenná koryta, tak tři čtyři roky zpátky, to byl tady obrovský hit mezi zloději. To nikdo neměl schovaný,« vzpomíná Kulhan. »To , co se jen tak válelo na forhuntě a končily nad tím okapy, mělo v Německu nebo Rakousku cenu v přepočtu 10, 20 a ty větší ko ryta i 40 tisíc korun. Mně ho ukradli taky Ale kolegové je chytili.« Když to říká, je evidentně chalupář Kulhan spokojenější než Kulhan - pluko vník kriminálky.
- sobota 24. února 2001
