Letos budete křtít výroční desátý kalendář. Čekala jste, že se váš projekt stane tradicí?
Proměny jsou pro mě od začátku srdcové a ta tradice tam byla myšlenkou. Lidé kalendář sbírají od prvního ročníku a už v srpnu se ptají, zda bude další vydání. Ten projekt mě strašně baví. V maskérně sice strávím opravdu hodně hodin, ale výsledek vždy stojí za to. Letos jsem s černobílou parukou, silným make-upem a přísným výrazem za nekompromisní Cruellu.
Máte pocit, že vám je něčím tato výrazná postava podobná?
Kolikrát si lidé mysleli, že jsem královna. Že jsem tvrdá, krutá, což je právě tato postava. Jenže i ona je na druhou stranu velmi smutný člověk, nevyrovnaný. A i já jsem někdy smutná se snahou existovat. Ani pro mě není někdy život jednoduchý, protože nás staví do situací, že se musíte bránit a pak se chováte jinak, než většinou jste. Já jsem přirozený člověk, někdy až moc. Občas si musím dávat pozor na to, co chci říct, protože to pro mě může být špatně.
Vybíráte si sama, v co se proměníte, nebo vám to určí fotograf?
My to s Petrem Kurečkou vždycky probereme. Ale jsou postavy, které mě baví víc, nebo řeknu, že budu chtít udělat tuhle postavu. Vše je to však společné probírání, nikdy si nic sama neprosazuji. U každé postavy musím najít charakter, aby z očí sršelo to, co potřebujete říct. Ale všechny ty postavy, kterými jsem dosud byla, jako Eliška Jungová, David Bowie a další, jsou velmi zajímavé.
Jak to máte s proměnami a změnami v životě? Jste žena činu nebo spíš konzervativní?
Každý den musí být jinak. Nemám ráda věci, které zůstávají stejné. Nerada vím dopředu, že příští měsíc budu dělat toto. Vždycky si myslím, že můj život je neustálý otazník. Co bude, bude. Co přijde, přijde. Já to miluji. Radši žiji každý den. Ale mám i diář. A vím, že když mě život třeba bude chtít přestěhovat jinam, tak půjdu a nebudu o tom přemýšlet. Jediná věc, která mě tu drží a potřebuji v ní mít svoji jistotu, jsou moji blízcí.
Předpokládám, že mluvíte i o synovi.
Přesně tak. On je teď velmi zaneprázdněn, takže ho vídám velmi málo. Neměl čas ani na kalendář. Ale zapojila se Anička, za což jsem ráda.
Anna Polívková, Chantal Poullain, Vladimír Polívka a Michal Kurtiš
I když se vidíte méně, na druhou stranu jistě máte důvod být pyšná na jeho práci.
Jednoznačně jsem pyšná máma. On měl teď představení s otcem Šašek a syn. Já jsem tam nenápadně také, ale ne na jevišti. Pro mě je nemožné hrát se synem. Jsem tak mateřská, že bych nefungovala, kdybych proti sobě měla Vladimíra jako herce. Pořád to bude můj syn, můj miláček, moje láska. Nešlo by to. Natáčet společně film, to mi nevadí. To je krátká doba, ale divadlo s ním dělat nemohu.
Momentálně si diváci Vladimíra nejvíce spojují se seriálem První republika. Koukáte na něj také?
Já nemám televizi. Koukám jen na internet, ale moc na to nemám čas. Jinak Vladimíra jsem v té roli viděla. Byl úžasný. Naštěstí dělá opravdu moc hezké věci. Nemám ani tendenci mu jakkoli radit. Vůbec nejsem ten typ poradce. Když potřebuje radu, tak se mě zeptá, ale sama od sebe mu neradím.
A co vás teď čeká pracovně?
Pořád pracuji na nové knize. To bude už má druhá. Tomu musím věnovat hodně času a pak mám dva projekty na cestách. Jinak hraji, mám koncerty po celé republice, chystám další šansony a změnu na jevišti, aby to bylo trochu francouzské. A pak samozřejmě nadace, která bere taky spoustu času.
