Jaká je nyní situace ve vaší francouzské rodině?
Nákaza koronavirem se bohužel nevyhnula ani nám, onemocněla neteř Magali a i moje čtyřiaosmdesátiletá maminka, která je momentálně hospitalizovaná. Její stav je zatím stabilizovaný, ale i tak se o ni moc bojím. Maminčina vitalita je adekvátní věku, je hodně oslabená. Samozřejmě nejsem jediná, kdo má teď podobné starosti o své nejbližší. Nejhorší je nutná separace a izolace nemocných, ale nedá se pochopitelně nic dělat. Od neteře mám informace, jak jí ve stavech dušnosti hodně pomáhá jogínské dýchání pranajáma. Józe se naštěstí věnuje už dlouho, což teď může skvěle zúročit.
Čas karantény trávíte se synem a jeho přítelkyní. Jak vám jde každodenní vzájemné soužití?
Aktuální nastavení nám ukazuje, jak je důležité se vzájemně respektovat. Žijeme teď všichni společně, ale zároveň si necháváme prostor i každý sám pro sebe. Hodně myslím na rodiny s malými dětmi, které této situaci asi ne úplně rozumí. Dialog mezi rodiči a dětmi je speciálně v této době velmi důležitý.
Jak vypadají momentálně vaše dny?
Život se zjednodušil, staráme se o naše základní potřeby a ve volných chvílích se zabavím, s tím nemám problém. Moc ráda bych ale byla nějak užitečná, klidně bych šla pomáhat do nemocnice, dělala bych cokoli. V tom mě ale syn brzdí, nejraději by mě držel v úplné izolaci. Chápu to a dojímá mě, že má o mě strach. Vnímám, jak je teď hodně důležité dodržování karantény a nošení ochranných roušek. To by měla být úplná samozřejmost, nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli ostatním.
Ráda vaříte francouzská jídla, platí to i teď?
Ve vaření se střídáme se synovou partnerkou Martinou, což je pro mě skvělá úleva. Na nějaké gurmánské hody ale není ten správný čas, vaříme si skromně z toho, co máme. A moc nám chutná! (smích)
Tvrdíte o sobě, že jste workoholik. Co pro vás znamená být nyní bez práce?
Můj pracovní život se kompletně zastavil a je pravda, že jsem až dosud prací hodně žila. Vypadnout z rozjetého vlaku na den dva je někdy osvěžující, dlouhé týdny ale mohou být pro někoho, jako jsem já, hodně destruktivní. Jde o novou situaci a nějak si s ní musím poradit, ostatně jako každý.
Vnímám ale, jak se obecně začíná měnit pohled na profese, které bereme jako úplnou samozřejmost. Najednou se ukazuje, že bez nich bychom byli úplně nahraní. Lékaři, zdravotníci, řidiči, popeláři, hasiči, prodavačky, policisté... Ti všichni nasazují své zdraví, abychom vůbec nějak mohli fungovat. My herci jsme taková nadstavba, bonus ke každodennímu životu. Ale tihle lidé, to jsou teď naše pilíře. Klobouk dolů před nimi!
Chantal Poullain v době koronavirové pandemie
Před časem jste v Divadle Bolka Polívky uvedla spolu s mladou herečkou Štěpánkou Křesťanovou hru Rebelky. Postavy se v příběhu rozhodly vzepřít nalinkovaným životům a vzít osud zpět do vlastních rukou. Vnímáte určitou paralelu k dnešní době?
Hra je o potřebě dát našim životům smysl, ne jen být otroky kolosu, kterému se říká společnost. Stejně jako Rebelky, i my jsme teď navzdory smutným ztrátám na životech dostali šanci se zastavit a uvidět, co je v našich životech opravdu důležité. Úcta a respekt k druhým, k jejich odlišnostem, názorům a postojům, ale i k přírodě a běhu věcí. I tohle je moje životní téma.
V pražském Studiu DVA naopak tančíte s kolegou Martinem Krausem v Tanečních hodinách, které možná navazují na balet, jemuž jste se věnovala v dětství. Nechybí vám pohyb ? Máte čas pracovat na své kondici?
Netrpím pohybovou obsesí, takže dril pravidelného cvičení neznám. Občas cvičím jógu, ale jen když mám chuť. Možná mi chybí správná disciplína. Představení jsou pro mě tak náročná na výdej energie, takže když můžu, raději odpočívám.
V jaké fázi je pokračování vaší úspěšné autobiografie? O čem bude hlavně?
Práci na knize jsme s její spoluautorkou Míšou Zindelovou prozatím musely zastavit, vzniká totiž tak, že se scházíme, což teď není možné. Dělám si ale poznámky a vypadá to, že současná situace celé vyznění knihy hodně promění. Najednou se vše mění. Co bylo důležité před epidemií, jako by ztrácelo význam.
Jsou věci, které bych ráda ventilovala aspoň tímto způsobem. Mluvit o vlastních trápeních je zejména v dnešní době hodně důležité. Trpí naše psychika. Uzavírání se do sebe bohužel nepomůže, spíš naopak. Jsem ráda, že bylo zřízeno tolik telefonních linek první pomoci a ráda bych apelovala na všechny potřebné, ať je využívají. Sdílené trápení se stává polovičním, jak se říká.
V letošním kalendáři Proměny, prostřednictvím kterého už jedenáct let pomáháte nemocnicím, jste ztvárnila postavu z filmu Avatar. Ztotožňujete se s ní nějak?
Můj sen je být postavou z filmu Avatar, do čehož mám ale daleko, takže jsem si svou touhu splnila aspoň takhle díky fotce v kalendáři. Ten film zbožňuji, každý rok se na něj podívám aspoň třikrát nebo čtyřikrát. Je v něm naprosto všechno, téma respektu a úcty, ale i invaze toho, čemu se zuby nehty bráníme, ale není v naší moci uniknout.
Naše charitativní aktivity ale pokračují, stále pracujeme na vybavení interiéru pro dětskou psychiatrii ve fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích. Díky internetu jsme stále v kontaktu a na projektu nepřestáváme pracovat.
Kalendář Proměny 2020: Chantal Poullain jako princezna Neytiri ve filmu Avatar (2009)
Jste tváří české módní značky, máte evidentně ráda francouzskou eleganci. V jakém oblečení trávíte čas karantény?
Večerní šaty teď nenosím. (smích) Ale je pro mě hodně důležité fungovat stejně jako v běžném životě. Netrávím čas v pyžamu ani teplákách. Každé ráno se obléknu, třeba do džín, svetru nebo košile, namaluji, upravím. No prostě jako bych se chystala někam ven do města. Myslím, že tohle ocení i moji blízcí, se kterými teď trávím čtyřiadvacet hodin denně.
Kdybyste mohla otočit kouzelným prstenem a mít jediné přání, co by to bylo?
Přála bych si, abychom tu šanci, kterou teď dostáváme, beze zbytku využili. I já se měním, začínám si víc vážit života, zdraví i svobody. Věřím, že nás bude hodně takových, kteří začnou oceňovat všechno to, co mají, a přestanou se hnát za tím, co si myslí, že by měli mít. Prožíváme teď velmi těžké a tragické období. Jediný, kdo je na tom teď ale lépe, je příroda.
