Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Češi mi dali najevo, že sem nepatřím

  19:45aktualizováno  19:45
I ve svých devětačtyřiceti je paní Chantal pěkná. Vypadá sexy, když kouří, když marně hledá česká slovíčka. Koncem sedmdesátých let se jako mladičká Francouzka zbláznila do Bolka Polívky - od svobodného oceánu odjela do komunistické bídy a v Česku žije dodnes, i když dávno bez Bolka. Hraje divadlo, ale zároveň jí tu je zima. Šťastná se necítí a přesvědčivě říká: V téhle zemi rozhodně neumřu.

Kdyby vám bylo znovu dvaadvacet, odešla byste s dnešními zkušenostmi za Bolkem Polívkou do Československa?
Co jsem prožila, to bych brala okamžitě znovu, bylo mnohem víc hezkých zážitků než těch smutných. I když... některé chyby bych nedělala.

Co byste změnila?
Snad bych měla víc trpělivosti a tolerance. Za Bolkem bych se odstěhovala znovu, jen bych se možná ještě usilovněji snažila mít víc dětí a udržet náš vztah. I když to někdy nebylo lehké.

Kdy to bylo nejtěžší?
Krásné, a přece nejtěžší to bylo na farmě v Olšanech. Vždyť já jsem ženská, která nezná život na vesnici! Tam to pro mě bylo peklo i ráj zároveň.

Nerozumím.
Tak třeba když se Bolek začal důkladně připravovat na své Kurvahošigutntag. Tolik večerů popíjel s lidmi z vesnice, zanedbával se... A já se cítila hrozně sama. Kurvahoši asi žádalo sejít do přízemí, úplně na dno, ale já říkala „proboha, Bolek, nemáš jít mezi lidi dolů, do hnoje, ty je máš vzít a vytáhnout navrch, opačně“. Jenže on při tom natáčení potřeboval najít ducha vesnice, na což jsem psychicky nebyla připravená. Chápala jswm to, ale nezvládala. Ačkoliv vím, že i díky tomu nakonec vznikl krásný film.

Muž mého života

Tolerovala jste někdy svým partnerům nevěru?
Ano. I když to ohromně bolí. Ale pokud vím, že mě ten druhý miluje a byl to úlet, tak musím udělat všechno pro to, abych lásku zachránila. A dnes už chápu, že po mnoha společných letech někdy člověk potřebuje na chvilku odstup; najít sám sebe.

K tomu jste byla vychovaná už ve Francii?
Nebyla, ale životní zkušenosti vás mění. A když s partnerem žijete dlouho, tak se může stát, že řekne, „miluju tě, ale potřebuju vzduch“, a já už bych to přijala. Kdysi jsem vymyslela dům podle svých představ - dům, kde má každý svůj svět. Muž svůj, s vlastním bočním vchodem, a pak je ženin svět, který jsem spojila i s dětmi. A nemusím muže vidět, jenom ať mě miluje. Až se vrátí domů, musí ke mně být plný lásky. Protože pokud žijete v podmínkách, kdy si ti dva říkají „nebudeš dělat tohle“ a „v kolik se vrátíš?“, tak je to katastrofa.

Pokud zatouží partner po troše nového vzduchu, má to doma tajit?
Když řekne „potřebuju na dva měsíce volnost, odjet někam pryč“, tak proč to tajit. Prostě odjíždí. Partner totiž nemusí být jenom váš milenec a otec vašich dětí. Musí být i nejlepším kamarádem, kterému řeknete všechno - jinak krizi nezvládnete.

První dvě osudové lásky jste měla jako velmi mladá, pak už byl jen Bolek. Proč se ty vztahy rozpadly?
U těch prvních dvou lásek si už ani nepamatuju důvod. Ale zůstali jsme si blízcí.

A co napotřetí?
To bylo daleko bolestivější. Pro mě byl Bolek mužem mého života, ale ke konci už to byla bolest. Nejsme dnes nepřátelé, to ne, Bolka budu celý život milovat, ale svého Bolka, kterého jsem znala kdysi. Ten se v mé hlavě nikdy nezmění.

Bývali jste nejlepšími přáteli?
Byla to láska, to ano, ale přátelství? Nevím... Bolek totiž potřebuje hospodyni, někoho, kdo žije jen pro něj. A vůbec ne někoho, kdo má chuť něco dělat.

Takhle to bylo už od začátku?
Začalo to po revoluci. Víte, já přišla k vám a neznala jsem jediné slovo. Představení jsem hrála jenom s Bolkem - on ty hry napsal pro mě, ale revoluce něco zlomila. On pak budoval farmu v Olšanech, chtěl žít na vesnici a předpokládal, že se budu starat o koně, o hospodu a on bude hrát. To jsem nemohla přijmout. Založila jsem třeba nadaci, a jemu se to nelíbilo - chtěl mě jenom pro sebe.

Básnířka jménem Šantal

Jaké jste měla v životě nejpodivnější Vánoce?
Když jsem se přestěhovala do Československa, byla jsem při nich trošku ztracená. Muži v Brně měli své vánoční zvyky - například jsem moc nepochopila, že partner ráno odejde a ženy chystají domácnost. Chlapi se vrátí domů opilí a spí pak až do večera... Najednou jsem byla sama, a navíc bojovala s těmi tradicemi - kapr, toho jsem nikdy dřív nesmažila, a potom ten famózní bramborový salát! Trvalo nejmíň čtyři roky, než jsem ho udělala jako Bolkova maminka.

Zvykla jste si někdy?
Až po narození našeho Vladimíra se vrátil Vánocům smysl. Stromeček, betlém a synovy oči, když našel dárek... Vzpomínám, jak se jednou rozbrečel, že nechápe, proč nemá Ježíšek rád maminku; proč jí přinesl tak málo dárků - to bylo tak roztomilé! Ale kdybych žila sama, tak stromek nikdy ani neozdobím.

Ve Francii si pánové na vánoční štamprli nikdy nezašli?
Nevšimla jsem si. U nás je na Vánoce celá rodina spolu, od rána do večera. Jí se krůta, pečené kaštany nebo mořské ryby. A večery jsme slavili úplně jinak - šli jsme do kostela na půlnoční a až ráno přišel se saněmi pošťák s dárky, Ježíšek. Le Pére Noël. 

Jaké byly vaše první československé Silvestry?
Ty mě nikdy neoslovovaly a dnes už je neslavím vůbec. Nesnesu, jak si všichni o půlnoci ťukají sklenicemi, líbají se a druhý den o sobě nevědí. To je pokrytectví, které na protest ignoruju. Dnes už je Vladimírovi šestnáct a oslavuje beze mě, takže si beru knížku nebo něco napíšu. Všichni hulákají v ulicích, bouchají petardy a já v klidu pracuju.

Co píšete?
Třeba scénáře si překládám do francouzštiny, abych pochopila svou postavu do detailu. Nebo se někdy snažím - i když to asi do smrti nedotáhnu do konce - napsat nějaké šansony. Mám jich hromadu, ale zatím si s nimi netroufám vystoupit.

Stýská se vám někdy po těch jedenácti letech prožitých v komunistické zemi?
Není to stesk, ale některé okamžiky byly neopakovatelné. Tehdy jsem potkala přátele a strávila s nimi dva dny - časově jsme byli daleko svobodnější, a to mě okouzlovalo. Třeba u nás doma bylo každý den minimálně pět lidí.

Takové průchozí byty, ty vyhovují většinou spíš mužům...
... mně to nevadilo, jenom je s tím makačka. Už jsem byla zvyklá, že neudělám jídlo pro dva, ale velké hrnce špaget nebo bifteky. Potom byly nádherné noci, a když nad ránem všichni odešli a Bolek usnul, tak jsem měla konečně ticho, klid. Dala jsem domácnost dohromady a odešla na trh koupit květiny, které jsem rozmístila po bytě, a měla jsem pocit, že tím všechno očistím. Vonělo to, a já mohla jít spát. Dnes bych na to asi neměla sílu, ale bylo to krásný.

Ještě něco vás tehdy fascinovalo?
Kultura byla pro lidi jako jídlo - způsob, jak přežít. A to bylo tak silné! Já česky nečetla, ale viděla jsem, jak se známí potkali v kavárně a předávali si pod stolem samizdatové knihy nebo si je hned přečetli a předali dál. To jsem ve Francii zažít nemohla.

Bydleli jste někdy ve společném bytě s dalšími umělci?
Žili jsme třeba u Idy Kellarové, která může za mou první báseň. Právě ona mě učila takovou tu češtinu jako „já“, „maso“, „koupit“, tak jsem si to psala na taháky, „bílé víno“, „děkuju“, „na shledanou“, a tehdejší Idin parter jednou kouká na ten papírek a říká: „To je jako báseň.“ A vyšlo to v novinách s podpisem Šantal, se Š. Neuměla jsem česky, ale už jsem měla báseň v novinách. To bylo rozkošné.

Chlapy jsem nikdy nebalila

Pro děvče od moře to teď v promrzlé Praze musí být strašné.
Trpím.

Tak proč tady ještě jste? Vladimír by mohl strávit těch posledních pár let, než dospěje, s vámi ve Francii...
Ale nechce. Hrozně mu přeju, ať si třeba po maturitě jede někam studovat, ale teď tady má kamarády a tátu, který je pro něj důležitý. Nemůžu mu říct, že ho uvidí jenom dvakrát ročně, to je vyloučené. Naše tupost, naše sobectví - nic z toho ať se, bože můj, netýká dětí.

Takže jenom kvůli synovi tu zůstáváte?
Jsou i další důvody - mám nadaci a samozřejmě divadlo. A v ten den, kdy odejdu, tak potřebuju být svobodná. Chci mít jen čtyři kola, batoh a nový život. Jinak být bez závazků, bez složenek. Třeba si najdu práci někde na lodi nebo budu pracovat v přístavu, prodávat ryby, květiny... Nebo potkám čtvrtou osudovou lásku, která mě vezme na druhý konec světa. Zatím vím jen jednu věc.

A to?
Že tady neumřu.

Nejste tu prostě úplně šťastná...
Spíš trošku uvězněná. Chybějí mi úsměvy, teplo a moře.

Představujete si někdy, že třeba váš syn za dva roky odjede do Ameriky a vy zůstanete sama?
Hlavní je, aby byl šťastný on, já jsem na druhém místě. Když odjede na čas do světa, bude mi chybět, budu trpět, ale když bude šťastnej, budu šťastná. A o to jde.

Jenže budete opuštěná, bez lásky...
Když zůstanu sama, tak vidím několik možností. Třeba si najdu klášter a tam budu psát a meditovat, na to jsem už kolikrát myslela. Anebo se budu věnovat dětem - ty jsou mi bližší než dospělí. Budu jim pomáhat v Africe, v Indii, kdekoli.

Ten klášter myslíte vážně?
Proč ne? Tam se člověk úplně stáhne z civilizace, a mě civilizace děsí pořád víc. Hůř snáším ulice, obchody... Svoji maminku jsem jednou nachytala na zahradě, jak čte; četla čtyři hodiny, a tak jsem se jí ptala, o co jde. A ona: „Studuju smrt.“ Jako buddhisti - ona ví, že se odjezd pořád víc blíží, a studuje, jak najít duševní klid a moudrost. Aby i její samota byla krásná. A já sice na smrt ještě nemyslím, ale duševní klid bych taky našla ráda.

Ale veselejší by bylo najít tu další osudovou lásku.
Za tu bych byla moc ráda.

Jak se ve vašem věku balí chlapi?
Nikdy jsem je nebalila, ani jako mladá ne. Když mě někdo oslovil, tak jsem měla jedinou drzost - koukat se intenzivně do očí. Ale první krok jsem v životě neudělala nikdy. A dnes od lásky čekám přátelství, které se moc nedá hledat. Fascinuje mě, když někdo objevuje lásku přes internet - nic proti tomu, ale já to neumím.

Šarmantní jste pořád dost - nosí vám nápadníci květiny do divadla?
Muži si většinou moc netroufají. Nevím proč. Když mě cizí lidi potkají, tak kolikrát říkají, „ježišmarja, vy jste hodná a příjemná!“. A já se ptám: „Co jste si mysleli?“ Asi vyzařuju něco divného, a lidi si za mnou moc netroufají přijít. Hned se zase rozloučí, na shledanou, a já nejsem typ, který řekne, zůstaňte, sedněte si. Ale vím, že až ten pravý muž přijde, tak ho poznám.

Jako kdysi Bolka.
Ano, to bylo ve vteřině. Říkala jsem si: To není možný, to je on! Neskutečné. Ale teď už mám nějakou zkušenost za sebou a čekám od lásky opravdové partnerství - já můžu dávat spoustu lásky, ale nechci nosit batoh, na to jsem unavená. Potřebuju vedle sebe silného přítele, který bude chtít, abych byla šťastná. Ne aby mě miloval pro sebe, ať mě miluje pro mě.

Kolik dětí jste si v životě přála vychovat?
Sedm. A to je jediná věc, kterou neodpustím Bolkovi. Tím jsem raněna.

Jste smířená s tím, že zůstane jen u Vladimíra?
Ne. I kdyby už další dítě nebylo moje, tak můžu nějaké adoptovat, i když to je gigantický závazek. V Česku to při svém životním stylu nemůžu bez partnera zvládnout, ale kdybych bydlela v Africe nebo v Indii, tak to udělám skoro jistě. A rozhodně ne tak, že bych posílala peníze, ačkoliv i to je krásné. Ale já nechci adopci přes poštu.

Slyšel jsem, že se teď chystáte do Konga.
Ano, za pár dnů odlétáme. Budeme tam točit dokument o dětech prokletých ďáblem.

O kom?
Jsou tam rodiny se spoustou dětí, a když se stane neštěstí, třeba otec onemocní nebo nemá práci, tak to často odnášejí ti nejmladší. Rodiče je odvezou k šamanovi, který by měl léčit tělo i duši, ten je škrábe v krku, až děti zvrací, a když něco najde, tak řekne „tohle je příčina vaší smůly“. A dítě je prokleté, takže ho rodina vyžene na ulici. Docela hrůza.

První klidné milování

Co je lepší - žít sama, nebo ve vyčpělém manželství?
Sama. Nechápu, proč být vedle toho, s kým si už nemáte co říct, radši budu trpět sama. Proč by měli trpět dva?

Jenže spousta lidí se bojí samoty.
Oprávněně, takový život je pracný. Ale myslím, že ve dvou si ti lidé zbytečně ubližují. A co teprve děti - když máte rodiče, kteří se pořád hádají, tak je to zlé. Ať radši vidí každého zvlášť, ale šťastné.

Vladimírovi se ulevilo, když jste se vy dva s Bolkem rozvedli?
On to moc nevnímal. Když byl malý, tak Bolek pořád někam jezdil, když přišel, Vladimír spal, když se probudil, spal zase Bolek... Čekali jsme na tátu v Brně, ale on byl na farmě. Vladimír se ptal, kde je táta, tak jsem říkala „má dost práce“. Proto ten rozpad ani nevnímal. Někdy hádky chytl, ale snažili jsme se, aby to neodnášel.

Je pro vás ještě důležitý sex?
Je, ale nikdy pro mě nebyl nejdůležitější -v osmnácti, ani dnes. Ano, musíte mít chuť držet druhého člověka, dotýkat se jeho těla, nemít k němu odpor, ale sex je důležitý jedině, když toho člověka milujete. Když není spojený s láskou, tak pro mě důležitý není.

Deprimuje vás, když sledujete, jak vaše tělo stárne?
Já nikdy nebyla pyšná na své tělo. Měla jsem komplexy - tuhle se mi nelíbily mé svaly, jindy prsa, bříško... Jenže ono jde o toho druhého. Muž by mě měl milovat, i když mi bude sedmdesát nebo když ztratím prsa, v tom je láska. Taky jsem nikdy nekontrolovala, jestli je můj partner svalnatý a má pevné tělo - já ho miluju, protože je to on. A jsem překvapená, když někdo odmítá stárnutí a snaží se oblíkat, jako by mu bylo pětadvacet, to mi připadá smutný... Takže je pravda, že když se ráno po probuzení podívám do zrcadla, řeknu si, „co s tebou?“, to jo, ale do deprese mě to nedostane.

Bavíte se s Vladimírem o drogách nebo o sexu?
Jistě. Chci, aby věděl, že jsem kdykoli tady. S mojí maminkou jsme o tomhle mluvili kdykoli, to je nejdůležitější. A já Vladimíra velmi varuju, protože o drogách něco vím. I když nemám osobní zkušenost.

Jak jste se k nim dostala?
Maminka měla ateliér v ženevském domě, kde ve sklepě bydleli a fetovali mladí squatteři. Potkali mámu mnohokrát a ona viděla, jak jsou úplně vyřízení, tak jim občas uvařila čaj... Dodnes je taková Matka Tereza. A jednoho dne nás zavedla dolů, aby nám ukázala, jak může droga ničit.

Kolik vám bylo?
Tak čtrnáct, a byla to nejlepší prevence. Viděla jsem tam ty trosky, v nepořádku mezi matracemi - na to nezapomenu.

A co synovi povídáte o sexu?
Odmalinka mu říkám: Buď zamilovaný stále. Když je člověk zamilovaný, všechno jde dobře. To ti dá smysl a sílu. Takže jsem šťastná, když je zamilovanej, a myslím, že on je v téhle oblasti velmi rozumný - ví všechno.

Vás prý máma dokonce vypravila na první noc s mužským...
O sexu jsem od ní taky věděla všechno, a když jsem měla první lásku, tak jsem jednoho večera ucítila, že teď to přijde. Řekla jsem „maminko, dneska večer se nevrátím“ a ona jen hlesla „ježiš“, udělala mi kříž na čelo a řekla „prosím tě, zavolej zítra“. Tím mi dala největší dárek, protože jsem se mohla poprvé milovat v klidu duše a neřešit, jestli porušuju nějaký zákaz.

Snesla se na mě zlost

Máte už zase řidičák?
Ano.

Je to jiný pocit řídit po vážné nehodě, při níž jste zranila dva mladé lidi?
Je. Sice se nebojím, jezdím normálně, ale v podvědomí mám stále pocit, který jsem dřív nemívala. Dokud člověk nehavaruje, tak myslí, že se to nemůže stát, ale mně se to stalo, takže i když mám fofr, tak si kolikrát řeknu: Hele, nestojí to za to.

Změnila vás ta nehoda jako člověka?
Do smrti si tu chybu neodpustím - jela jsem rychleji, než jsem měla. Ale změnilo to i můj vztah k téhle zemi, najednou jsem tu poznala neuvěřitelnou zlost. Nemyslela jsem, že by na mě lidi mohli být takovíhle - najednou jsem byla hnusná Francouzka, která si asi libuje v drogách a alkoholu... Hledaly se všechny možnosti, jak mi ublížit, totální lži. A opravdu jsem chtěla, aby se ten zraněný pár stal součástí mého života, abych mu mohla být podporou, ale i v nich se probudila nenávist.

Ti dva pak od vás chtěli...
... dva a půl milionu.

Co o nich dnes víte?
Vůbec nic. Vím, že jim volají novináři a ptají se jich, co říkají na to, že mám řidičák, a oni odpovídají, že to je nemožný a že to nepochopí... Celá ta atmosféra přispěla k tomu, že se cítím, jako bych sem už nepatřila. Češi mi to dali najevo.

Chantal Poullain-Polívková
Letos v létě oslaví padesátiny. Více než půlku života prožila v zemi, jejímž jazykem dodnes nehovoří dokonale - stále ještě neumí například skloňovat... Narodila se ve francouzském Marseille a po studiu na katolické klášterní škole se rozhodla pro herectví, které studovala na Divadelní akademii v Ženevě. Tam se roku 1978 seznámila s Bolkem Polívkou a odjela do Československa. Ti dva se po dvaceti letech odcizili, ale mají spolu šestnáctiletého syna Vladimíra, který je středobodem Chantalina světa. Herečka má stálé angažmá v pražském divadle Ungelt - teď tu například chystá s Oldřichem Kaisrem hru Šest lekcí tance v šesti týdnech. Stojí taky v čele Nadace Archa Chantal, jejímž cílem je zpříjemnit dětem pobyt v nemocnicích.

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain

Brněnská tisková konference herečky Chantal Poullain kvůli automobilové nehodě v Olomouci, při níž zranila dva lidi. (17. července 2003)

Brněnská tisková konference herečky Chantal Poullain kvůli automobilové nehodě v Olomouci, při níž zranila dva lidi. (17. července 2003)

Chantal Poullain-Polívková

Herečka Chantal Poullain

Chantal Poullain Polívková při slavnostním odhalení kalendáře Pirelli 2006. (1.12. 2005)

Chantal Poullain Polívková

Chantal Poullain Polívková

Chantal Poullain Polívková pózuje s kalendářem Pirelli 2006. (1.12. 2005)

Otevřený rozhovor s Chantal Poullain.

Autoři: ,



Nejčtenější

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...



Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Těhotná vévodkyně Kate na recepci v Buckinghamském paláci (Londýn, 10. října...
Vévodkyně Kate se poprvé od oznámení těhotenství ukázala na veřejnosti

Vévodkyně z Cambridge Kate (35) se v úterý večer poprvé od oznámení třetího těhotenství ukázala na veřejnosti. S...

Další z rubriky

Princ William a vévodkyně Kate (Berlín, 20. července 2017)
Třetí potomek Williama a Kate se narodí v dubnu 2018, oznámil palác

Třetí potomek prince Williama (35) a jeho manželky Kate (35) přijde na svět příští rok v dubnu. Zprávu o termínu...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Bob Weinstein (Los Angeles, 28. března 2005)
Žena obvinila ze sexuálního obtěžování i bratra magnáta Weinsteina

Kromě filmového producenta Harveyho Weinsteina (65) má kvůli sexuálnímu obtěžování problém i jeho bratr Bob (63)....

Květákové pečené placičky
Květákové pečené placičky

Zdravá dobrota na eMimino.cz.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.