"Před časem jsem prožívala manželský konflikt kvůli synovi, který nechal vysoké školy a založil si vlastní firmu. Můj muž to kladl za vinu mně, i když jsem nikdy nevychovávala syna tak, aby utíkal od rozdělané práce," vypráví dvaačtyřicetiletá účetní Věra z Příbrami. "Napětí u nás doma přerůstalo únosné meze. Zavolala jsem kamarádce a všechno jí řekla. Nebyl to však zřejmě nejlepší nápad. Začala mi vyprávět o své sestřenici, která se z podobných důvodů rozvedla. Bylo mi strašně mizerně a nejvíc mi pomohlo, když jsem se sebrala a šla něco dělat. Doma nakonec všechno dobře dopadlo: manžel totiž pochopil, že dospělé děti mají vlastní rozum. Od té doby jsem však na svěřování opatrná."
Jsou prostě chvíle, kdy je lepší být se svým trápením sám. Mluvení o něm nepřinese ani řešení, ani úlevu, protože člověk je v tu chvíli jakýmsi rukojmím okolností, které nedovede ovlivnit. Je proto dobré vždycky si rozvážit, komu a v jakém rozsahu se svěřit.
Nechce-li se vám mluvit, mlčte
Lidské problémy jsou si na celém světě podobné jako vejce vejci. O stejných bolestech se tedy zákonitě zmiňují i zahraniční psychologové. Například americká psychoterapeutka Jo Ellen Grzybová je přesvědčena, že tlak na to, aby se lidé otevřeně svěřovali se svým trápením, je reakcí na puritánskou rezervovanost našich předků.
"Ve společnosti teď panuje pocit, že každý musí říci každému všechno, co cítí a prožívá, ať už se jedná o úmrtí v rodině, ztrátu partnera nebo potíže s hledáním zaměstnání. Každý má však svou vlastní cestičku, jak se s problémem poprat. Svěříte se a přátelé vám budou radit: 'Stalo se to už před dvěma lety, za tu dobu ses s tím mohla dávno vyrovnat.' Ale pro vaše pocity žádná promlčecí doba neexistuje. Vždyť jsme každý naprosto jiný."
Ač sama psycholožka, prožila Jo Ellen Grzybová pocity peskovaného dítěte na vlastní kůži, když ji její terapeut nutil, aby otevřeně hovořila o problémech, které měla s bývalým manželem a matkou. "Nemluvím o těch věcech ani s terapeutem, ani s matkou, ani s nejlepší přítelkyní. Je to moje volba a zdá se mi účinná."
Vyhněte se infarktu
Podle zahraničních výzkumů je zřejmé, že lidé, kteří dokáží nepřipouštět si příliš své problémy, jsou mnohem méně ohroženi infarktem myokardu. Pokud zůstanou oběma nohama na zemi a nepropadnou panice, lépe také hledají východiska z nepříznivých situací.
Další ze známých amerických psychoterapeutů, Gael Lindenfield, rozeznává nevědomé a vědomé nepřipouštění si problémů. To první často intuitivně praktikují dětské oběti násilí, které prostě vymažou zlou událost ze svého vědomí a zapomenou na ni. Ve druhém případě si je člověk dobře vědom toho, co se stalo, ale snaží se tím momentálně nezabývat. V obou případech lze získat alespoň čas se nadechnout.
"Před časem jsem řešil případ manželského páru středních let. Žena udělala pro vztah všechno, co bylo v jejích silách. Teď přišla řada na jejího manžela. V době do konečného rozhodnutí žila po svém. Řešení nebylo v jejích rukou, rozhodla se tedy, že se touto situací nenechá převálcovat. Prostě si ji nepřipouštěla. Podle mě je to jeden z nejlepších způsobů, jak překonávat krizi," konstatuje Lindenfield.
Nenechat se zničit
Na podobný přístup k problémům upozorňuje i studie zabývající se problémy žen s rakovinou prsu. Pacientky se dělí do tří skupin. Některé se psychicky složí. Další se chovají konstruktivně a snaží se dozvědět co nejvíce o své nemoci, situaci a možnostech, ale časem se přihodí, že se rakovina stane středem jejich života. Třetí skupina žen nepřipustí, aby nemoc zcela narušila jejich běžný život. Místo celodenního meditování o rakovině se prakticky zabývají svou rodinou nebo profesí. Ve složité životní situaci je takové odmítnutí problému sebezáchovným řešením.
Jsou však i chvíle, kdy nepřipouštění si problému není východisko, ale spíš pštrosí únik. Některým věcem je prostě třeba čelit okamžitě, protože jejich odkládání situaci ještě zhorší. Klasickým případem je neustálé oddalování návštěvy lékaře i v případě varovných příznaků nemoci.
"Moje tchyně trpěla po padesátce neustálými 'ženskými potížemi'. Věděla jsem to vlastně jen z náznaků, odmítala o tom otevřeně hovořit," vypráví třicetiletá prodavačka Kateřina z Dobříše. "Když se manželova matka konečně odhodlala k doktorovi jít, bylo už bohužel pozdě."
 Sdělená starost, poloviční starost - pokud se s ní ovšem svěříte tomu pravému člověku |
