Stejně přemýšlí i další bývalý ministr - Pavel Bratinka (56). Jako jeden z mála disidentů se signatář Charty 77 dokázal přes politiku prodrat až k podnikání a dnes má pětinový podíl v prosperující firmě s honosným názvem Eurooffice Praha-Brusel.
Někdejší ministr bez portfeje v poslední Klausově vládě, kterého mnoho lidí vnímalo jako nepraktického intelektuála, dnes zaštiťuje lobbing pro české podniky v sídle unie a pomáhá s výkladem složitých evropských vyhlášek. "Slušně si vydělám, ale za vodou ještě nejsem," tvrdí Bratinka.
To první ministr práce Petr Miller (61), kterého listopad 1989 vynesl do vlády z vysočanského ČKD, hodnotí svou situaci po česku: "Je to bída. Nedávno jsem byl půl roku na podpoře v nezaměstnanosti, teď mám alespoň vinotéku. Jestli vydělávám? Státu nedlužím a výplaty zaměstnancům platím. Jinak nic zvláštního," říká bývalý ministr ve své provozovně s jednoduchým názvem U Millera v pražské Bělohorské ulici.
Když v roce 1992 Miller skončil na federálním ministerstvu práce, rozhodně to s ním nešlo z kopce. Popularita mu stále přihrávala řadu přednášek, práci v politice a hlavně - místo personálního náměstka v petrochemickém gigantu Chemapol Group podnikatele Václava Junka.
"Chemapol byl unikát v celém světě. A pracovat pro Junka pro mě byla obrovská škola," říká Miller dodnes s obdivem, ačkoli Chemapol je již třetí rok v konkursu a poslední součet dluhů se odhaduje na devět miliard korun. "Kromě toho, že jsem byl náměstek, tak jsem také šéfoval stoprocentní dceru Chemapol Eduka. Připravovali jsme vybudování celého systému vlastního školství, což mělo obnášet i Vysokou školu Chemapol Group," vzpomíná.
Po bankrotu Junkova impéria Miller přesídlil opět jako personální náměstek do elektrárenské firmy ČEZ. Na místo generálního ředitele polostátního ČEZ se totiž po převzetí vlády sociální demokracií dostal bývalý Millerův spolupracovník z Chemapolu, Milan Černý. Po roztržce s ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem však loni na jaře Černý odstoupil a po něm musel odejít i Miller.
"Měli jsme tam už nesmyslné diskuse. Byla tam obrovská přezaměstnanost, muselo se propouštět, a to řada lidí neviděla ráda," říká bez větších podrobností ke svému odchodu z ČEZ.
Po zkušenostech z Chemapolu a z elektrárenské firmy byl bývalý ministr podle svých vlastních slov přesvědčen, že najít další štaci coby personální šéf "bude legrace". "Už proto, že si myslím, že v tomto oboru nemám konkurenci. Nezní to zrovna skromně, ale je to tak," dodává Miller.
Jenomže namísto kariéry, která by přišla vhod už proto, že se znovu oženil a má nyní malé dítě, skončil na pracovním úřadě pro Prahu 9. "Jaký to byl pocit? Úplně normální. Shodou okolností ředitel toho úřadu se mnou dříve pracoval v ČKD, takže jsem tam měl známou tvář," hodnotí své půlroční tápání.
S částkou 9426 korun měsíčně, kterou šest měsíců dosahovala Millerova podpora v nezaměstnanosti, se sice dá vyžít, jenomže starat se o ženu, dítě a milovaný hausbót na Slapech - to chce přidat.
Tehdy se podle Millera objevil známý z Mikulova, a tak se zrodila myšlenka na vlastní vinotéku. "Ještě z dřívějších let jsem pořád majitelem Masarykova institutu, na který jsem však neměl čas a v podstatě nevyvíjel žádnou činnost. Teď se mi hodí," vysvětluje Miller.
Firma Masarykův institut, která měla kdysi získávat zahraniční kapitál na osvětovou činnost, ale nikdy ani nezačala fungovat, se tak stala provozovatelem vinárny.
Místo na Bělohorské si vyhlédl díky tomu, že kancelář institutu je v podstatě přes ulici.
"Na zařízení jsem dal svých 300 tisíc korun a dalších 120 tisíc jsem si půjčil od své první manželky," popisuje Miller. Nutno říci, že vyhlédnutý dům není jen tak obyčejný. Byty v něm má pronajato několik poslanců a politiků, počínaje místopředsedou sněmovny Brožíkem po místopředsedkyni ČSSD Jitku Kupčovou.
"Občas sem zajdou. Ale spíše se tu scházíme s lidmi z federálního ministerstva práce a vzpomínáme. Byli jsme parta," uzavírá ministr s vírou v lepší budoucí časy.
Kariéra ministra průmyslu Jana Vrby (do povědomí veřejnosti se vrátil, když ho ministr průmyslu Miroslav Grégr obvinil, že si chce přivlastnit jeho zásluhy na vydařeném prodeji Škody Auto do rukou německého Volkswagenu), se vyvíjela opačně.
"Když jsem odešel z ministerstva, odjel jsem do Ameriky na Fletscher University. Jenomže akademický život nebyl pro mě a manželce se tam nakonec také nelíbilo. Takže za pár měsíců jsme byli zpátky," vzpomíná Vrba. Po návratu do Čech tak spolu se svými bývalými kolegy premiérem Mariánem Čalfou a ministrem zahraničního obchodu Josefem Bakšayem založili konsultační firmu CTL Consulting.
"Čalfa dělal právo, já poradenství a Bakšay obchod. Jako první po čase odešel Bakšay a založil si vlastní firmu, pak se změnila legislativa, a s právní kanceláří se musel osamostatnit i Čalfa. Zůstal jsem sám a začal jsem pracovat pro různé zahraniční firmy," líčí Vrba své zkušenosti s podnikáním.
"Když se mi tehdy poprvé zadařilo, vlastně jsem poprvé zažil, co je to nezávislost a vlastní peníze," říká bývalý ministr, který pracoval až do listopadu 1989 v liberecké Textilaně.
Po rozpadu CTL nejdříve spravoval projekty pro skupinu amerických investorů, potom se vrhl do obchodování na dálném Východě. "Viděl jsem, že jsou tam obrovské příležitosti, jenomže se ukázalo, že není tak jednoduché je využít. Jsem pyšný, že jsem to dokázal včas ukončit," hodnotí svůj experiment.
Osudovou příležitost pak Vrbovi přinesly skandinávské fondy rizikového kapitálu skupiny Procuritas, které se před třemi lety rozhodly podnikat i v Česku. Bývalý ministr byl přizván coby partner, a tak vznikla společnost PCTC Management. "Já tam mám jen malinkatý podíl, ale ztráta či zisk firmy jsou pro mě citelné," vysvětluje Vrba. V dalších zemích spolu s Procuritas podnikají i akcionáři typu Deutsche bank či Erste bank.
PCTC Management v tuzemsku díky Vrbovi zatím vytipovala dvě investice, a to do strakonického výrobce čepic Fezko a výrobce klobouků Tonak. "Je to moje práce. Najít, do čeho investovat, připravit byznys plán a nabídnout ho akcionářům. Když se rozhodnou, že do projektu dají své peníze, tak já je musím dát také," popisuje Vrba.
Fezko koupily fondy v podstatě před bankrotem a dnes, po třech letech restrukturalizace, firma vydělává. "Je to radost," říká. Ačkoli čepice rozvěšené na zdi zasedací místnosti v pražské kanceláři firmy rozhodně nevyvolávají dojem luxusu - celou jednu řadu tvoří tradiční "zmijovky" Vrba je s byznysem spokojen.
"Vezměte si třeba tradiční arabské fezy. To je byznys za padesát milionů korun ročně. Arabové jdou do pouště, zafouká vítr, a fez je pryč..." podotýká se spokojeným úsměvem.
Co by si bývalý ministr do budoucna přál? "Ještě taková tři Fezka," říká s tím, že další investice firma připravuje, nyní je však na řadě automobilový průmysl.
Politika Vrbu neláká už proto, že byznys s fondy rizikového kapitálu šlape a opustit ho by chtělo velké sebezapření.
"Jsem rád, že jsem se po volbách v roce 1998 rozhodl do politiky nejít," říká. Vrba dostal od sociálních demokratů nabídku na post ministra průmyslu, neboť ve straně - ač nestraník - předtím vedl ekonomickou skupinu připravující hospodářský program. Jejími členy byl dnes již rovněž bývalý ministr financí Pavel Mertlík a jeho náměstek Jan Mládek. Jasným favoritem a nakonec i vítězem se stal však straník a bývalý šéf Desty Děčín Miroslav Grégr.
"Vždycky měl své jiné pohledy na věc a už tehdy se práce skupiny nezúčastňoval. Měl vlastní program," říká Vrba bez velkých komentářů na Grégrovu adresu. Další nabídka od sociálních demokratů přišla Vrbovi na místo šéfa Fondu národního majetku. "Začalo být jasné, že názory sociálně demokratické vlády budou velmi protichůdné, a já jsem do toho nechtěl. Tak jsem odjel do Itálie do hor, a tím to vlastně skončilo," konstatuje Vrba.
Pavel Bratinka odešel z politiky v létě 1998, kdy přestal být zaměstnancem ministerstva zahraničí. Půl roku před tím padla poslední Klausova vláda a jemu zanikl post ministra bez portfeje, odpovědného například za tajné služby nebo radu pro národnosti.
"Další práce na ministerstvu zahraničních věcí by tehdy pro mě znamenala, že bych musel jet do zahraničí jako diplomat, a to do politicky velmi citlivé země. Znamenalo by to, že bych musel loajalitu někdy stavět před své přesvědčení. To jsem rozhodně nechtěl. Navíc v Česku jde vývoj obrovským tempem kupředu a já jsem nechtěl být mimo," říká Pavel Bratinka.
Na podzim roku 1998 založil spolu s kolegou z ODA Liborem Kudláčkem a dvěma podnikateli firmu Eurooffice Praha-Brusel. Náplň činnosti je podobný jako u mnoha dalších politiků, kteří přešli do světa byznysu: poradenství. Přece jen je však Bratinka v něčem výjimečný. Nevyužívá k výdělkům svých známostí na tuzemských ministerstvech a v politice.
Radí firmám, co dělat v souvislosti se vstupem do Evropské unie. A také hledá cesty, jak prosadit zájmy podniků v citlivých odvětvích, nad jejichž vývojem bdí bruselská administrativa. "Nedávno jsme například dokázali pro jednoho klienta odvrátit nebezpečí zavedení dumpingového cla," tvrdí Bratinka.
Někdejší první předseda ODA se svými společníky však není klasickým lobbistou přímo v Bruselu, jak by se z názvu jeho firmy mohlo zdát. Na tuto práci v konkrétních případech přímo najímá prestižní lobbistickou kancelář EPPA, která má kontakt na vlivné lidi a rozhodující úředníky Evropské unie.
Těžiště práce jeho vlastní firmy spočívá jinde - pečlivě sleduje jednotlivá bruselská nařízení a vyhlášky, klientům připravuje rešerše s výkladem jednotlivých norem a podrobné zprávy o dění v centru unie.
Konkrétně nechce o svých klientech hovořit, přiznává však, že pracuje pro Třinecké železárny, které se mají nyní spojit do jedné velké hutní firmy spolu s Vítkovicemi a Novou hutí. Chartista Bratinka je tak v jednom týmu s někdejším šéfem ÚV SSM Martinem Ulčákem, který pro Třinec rovněž pracuje.
"Je to velmi chytrý a pracovitý člověk a myslím, že lidem vadí, že dokázal vydělat peníze. Já samozřejmě neschvaluji jeho minulost, ale nemyslím si, že by byl typickým výhonkem minulého režimu," tvrdí Bratinka.
Plán sloučení hutí navrhla vlivná bruselská poradenská firma Eurostrategy s tím, že Třinec má převzít oddlužené polostátní hutě za jednu korunu. "Na to jsme ale nemohli mít sebemenší vliv, studii platila unie z programu Phare. Naše partnerská bruselská firma není s Eurostrategy nijak majetkově ani personálně propojena. My jsme Třinci pomohli tak, že jsme jej zviditelnili v Bruselu a ukázali jsme, že i v Česku může být prosperující ocelárna," říká Pavel Bratinka.
Byznysu se Pavel Bratinka věnuje sedm dní v týdnu. "Není to ale to pravé, co bych chtěl dělat. Mou představou je vydělat peníze a věnovat se plně organizování odborných debat a polemik. "Bohužel u nás je opravdu kvalitních debatních pořadů minimum," tvrdí.
