Jiří Adamec

Jiří Adamec | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Budu asi důchodce, říká nezaměstnaný Jiří Adamec

  • 75
Podobně jako po roce 1989 je Jiří Admaec zase bez práce. Pojišťovna štěstí skončila, přišel i o soutěž krásy Miss ČR. Nejvíc ho ale štve, že po čtyřech letech příprav nebude točit pokračování seriálu Sanitka. Nahradil ho Filip Renč.

Vzpomenete si, jak vznikla písnička Můj čas ze seriálu Sanitka?
Titulní píseň řeší režisér ke konci natáčení, když jde do střižny. Koncem roku 1983 jsem šel za textařem Zdeňkem Borovcem, sedl jsem si u nich doma ke kafi u jídelního stolu a vysvětlil jsem mu, o čem seriál je, jakou bych si představoval pro píseň náladu a kdo by měl píseň nazpívat. A on, protože byl genius, když dostal na kazetě hudbu, sedl a napsal text na první dobrou.

A jak se vám líbila, když jste ji slyšel?
Když jsem ji slyšel jako demosnímek, byl jsem přesvědčený, že je taková, jakou jsem si představoval. Píseň má diváky především přilákat k obrazovce. A to jsem věděl, že dokáže stoprocentně. Ale že to bude hit, který přežije skoro třicet let, jsem opravdu netušil.

U pokračování Sanitky, které jste chystal, jste o písni nepřemýšlel?
Když jsem inicioval scenáristu Ivana Hubače, aby začal psát Sanitku 2, byl jsem přesvědčený, že hudbu budou opět dělat Petr Dvořák a Pavel Růžička (známí jako ORM) a že použijeme stejnou píseň nebo ji jen oblečeme do modernějšího kabátu.

Jenže Sanitku 2 točit nebudete.
Nebudu. Uvidíme, jak se k tomu postaví Filip Renč. Je to na něm.

Když teď zazní jeho jméno, co se vám vybaví?
Je velmi obtížné o tom hovořit, protože by se z toho těžko dala vymazat trpkost a zklamání. Nikoliv kvůli tomu, co se stalo, ale jak k tomu došlo. Něco jiného je, když někoho vyhodíte ze zaměstnání, že mu pošlete esemesku, než když si s ním sednete a vyříkáte si to. Filip Renč vypustil informaci, že on by nikdy takovou sviňárnu neudělal. Udělal ji dva měsíce nato.

Hájí se tím, že kdyby nekývl on, seriál byste stejně netočil vy, ale někdo třetí.
Jakou má toto zdůvodnění mravnost, si dosaďte sám.

Prohlásil, že se vám ozve. Už to udělal?
Už v době, kdy zveřejňoval, že se mi ozve, se ozval. Esemeskou.

režisér Filip RenčCo vám napsal?
To je moje esemeska. Já si nevyřizuju věci přes tisk, já se s Filipem Renčem osobně setkám na filmovém festivalu ve Zlíně, kde bude jedním z účinkujících při vyhlašování závěrečných cen, které budu režírovat. Tam se potkáme a pravděpodobně dojde k několika větám, které je potřeba si říct.

Kdy jste začal chystat pokračování Sanitky?
V době, kdy se blížila privatizace nemocnic, se na mě obrátil neznámý člověk, jehož partneři se chtěli této akce zúčastnit. Protože je nikdo neznal, chtěli se přes Sanitku zviditelnit a byli ochotni ji zaplatit.

To bylo zhruba před čtyřmi lety?
Řekněme... Zpočátku jsem scenáristu Ivana Hubače (syn původního autora seriálu Jiřího Hubače) neinformoval, že k mému nápadu pokračovat v realizaci Sanitky existuje konkrétní ekonomické zadání, ale vyprovokoval jsem ho, aby začal psát. Pak ale přišla krize, z privatizace nemocnic sešlo. Kolem Ivana se začal točit slovenský producent Ján Kováčik, který se nabídl, že Sanitku zaplatí. Byli jsme s Ivanem dohodnutí, že jsme tým - že já to nebudu dělat bez něj a on beze mě. Během jednání o smlouvě producent nezpochybňoval moji roli, ale nechtěl ji zakotvit do smlouvy se scenáristou. Ivan na to přistoupil a tím mě z projektu vlastně škrtnul, protože dnes už i já vím, že pan Kováčik chtěl od samého začátku, aby seriál točil někdo jiný.

To jste věděl už tehdy?
Já jsem se dozvěděl na první schůzce s Kováčikovým dramaturgem Janem Gogelou, že Kováčik má trochu jinou představu o Sanitce. Že by chtěl, aby byla daleko akčnější. Aby to byl moderní film a měl kinematografickou kvalitu. Vzhledem k tomu, že jeden takový film vyjde, řekněme, na čtyřicet milionů - krát třináct dílů, rovná se půl miliardy - seriál za takovou cenu u nás nikdo nenatočí. Podstatné je, že i když Ivan Hubač a vedení televize chtěli, abych to točil já, producent se rozhodl jinak.

Jiří Adamec

Dobrodružná agitka

Vzpomněl byste si, jak jste se v 80. letech ke scénáři Sanitky dostal?
Moc si na to nevzpomínám. Pamatuju si na jiný seriál, kdy mi o Vánocích zavolal můj šéfredaktor do hotelu na hory, abych se okamžitě vrátil do Prahy, že budu točit seriál. Ptal jsem se, jestli to nemůže počkat, až se vrátím po Novém roce z hor, ale on řekl, že ne. Tak jsem sedl do auta a jel do Prahy, odkud jsem si přivezl asi tři čtvrtě metru scénáře seriálu, který mi posléze zajistil vyhazov z televize. Ten seriál se jmenoval Rodáci.

Tak takhle jste k němu přišel? Jen připomenu pro mladší ročníky, že to byl příběh, který vrcholil únorem 1948 a hlavní roli - mladíka Vitáska - v něm hrál Jan Šťastný.
Samozřejmě dnes vím, že by pro mě bývalo z pozice roku 1990 o dost lepší, kdybych ten seriál netočil, ale já byl a jsem režisér a chtěl jsem jen dělat svoji práci. To je všechno, co k tomu můžu říct.

Nezavzpomínal byste víc?
Bylo to v roce 1986, v prosinci, a za nějaké tři měsíce se muselo točit. Na tak dlouhý seriál to bylo neuvěřitelně málo času a žádné extrémní peníze. My všichni, kteří jsme na tom dělali, jsme z toho chtěli udělat trochu českou kovbojku, dobrodružný seriál, a naopak jsme se snažili umazávat ten politický nános a všechny prvoplánovosti...

Scénář ale napsal komunista silně spjatý se stranou.
Jaroslav Matějka byl člověk spjatý se stranou, ale také Moravák, člověk, který se uměl na mnohé věci dívat s výrazným nadhledem a uměl si z nich dělat srandu. Nebyl to zaslepenec. Matějka se snažil napsat něco, co mapovalo dějiny této země. A nelze opomenout, že podíl komunistů ve válce i těsně po ní byl významný. Ale zároveň neopomněl například význam sokolského odboje...

To sice uznávám, ale Rodáky jsem viděl a nejvíc mi vadí, že kdo je v nich komunista, působí líp než ve skutečnosti, zatímco antikomunisté jsou naopak očerňováni. A to je nebezpečné.
Snažili jsme se, aby to tak nepůsobilo. Ale každá doba má své outsidery a favority. Po roce 1989 jsou zase komunisti zcela naopak černé ovce společnosti. Nesmí se s nimi mluvit a vládnout. Ale jsou to, proboha, lidi jiné doby, jsou logicky jiní než Gottwald nebo Stalin. Ale mají a dál budou mít nálepku, že jsou prašiví.

To je jako říct, že nacisté za války a ti současní jsou jiní. Je to ale pořád tatáž ideologie.
Já si umím představit, že dnešní komunisti jsou úplně jiní než ti v padesátých letech. Byl jsem členem KSČ ve vašem věku a scházel jsem se s komunisty, což zní prvosignálově strašně, ale byli to normální slušní lidé, z nichž nikdo nechtěl brát nikomu majetek, nikoho vraždit, kádrovat. Nepopírám tendenčnost, která tehdy existovala, ale je potřeba vědět, že ta existuje i dnes.

V sedmdesátých letech se do KSČ už nevstupovalo kvůli ideálům jako na jaře 1968. Proč jste to udělal vy?
Říkám to po sto padesáté. Chtěl jsem pomáhat, změnit společnost. Věděl jsem, že to, co tady žijeme, není v pořádku. Ale zároveň jsem byl přesvědčený, že společenský systém, do kterého jsem se narodil, je tady navěky. Že je třeba ho změnit. Zevnitř.

A jak jste tedy jako dvacetiletý kluk prožíval okupaci v srpnu 1968?
Jako každý v této zemi. Nebyl jsem výjimka a stranická legitimace nebyla poukázka na slepotu. A taky jsem na žádné stranické prověrce neřekl, že nás Sovětský svaz osvobodil od kontrarevoluce.

Jiří Adamec

Cvičná emigrace

Co jste dělal 17. listopadu 1989?
Byl jsem ve studiu s Karlem Svobodou.

Na čem jste pracovali?
Chystali jsme hudbu k seriálu Dlouhá míle. Poslouchali jsme rádio, Karlovi volalo hodně lidí, kteří byli blízko tomu dění. A ráno ve čtyři hodiny jsem s rodinou odjížděl do západního Německa.

Na dovolenou?
(Jiří Adamec se na chvíli odmlčí.) My jsme s mojí tehdejší ženou velmi vážně přemýšleli o emigraci. A přestože bychom to nakonec stejně asi neudělali, měli jsme se tam kvůli té emigraci s někým setkat. V Německu jsme se ale z rádia dozvěděli, co se u nás děje, přespali jsme v Mnichově a druhý den jsme se vrátili blíž k hranicím, abychom mohli poslouchat české rádio. A další den jsme se vrátili domů.

Proč jste chtěl emigrovat?
Protože mě to tady štvalo.

Co?
Všechno.

Vždyť jste se měl dobře. Měl jste práci, točil jste...
To není vždycky všechno. Neviděl jsem perspektivu v tom, jak to tady vypadalo.

Na to ale každý namítne - vždyť on natočil ty Rodáky.
To s tím nesouvisí. To byla moje práce. V době demokracie jsem taky točil spousty věcí, které bych nikdy netočil. Prostě dělám svou práci, já nic jiného neumím. To se mám jít pást?

Odkdy vám emigrace ležela v hlavě?
O tom uvažujete dlouho, roky. Přestože jste relativně spokojený, úspěšný, nejste saturovaný. Nemáte žádné zásadní problémy, ale cítíte nesvobodu. Máte pocit, že byste někde mohl svůj talent rozvíjet lépe. Vadí vám například, že vás léta pronásleduje StB.

A jak vás StB pronásledovala?
Estébáci mě nikdy nedonutili ke spolupráci, ale pronásledovali spoustu lidí tím, že je nutili k setkáním. Když vám telefonovali a čekali na vás, tak jste odmítal, utíkal, nezvedal telefon. Řekli vám: „Potřebujeme se s vámi sejít, protože přijel váš kamarád ze Švýcarska a vy jste se spolu sešli v hotelu Jalta. Jestli chcete, pozveme si vás do Bartolomějské a tam to probereme oficiálně.“ Tak jste se s nimi sešel - sympatický kluk v kožené bundě, džíny, tak vypadal estébák v roce 1983 - a oni: „My víme, kdo za vámi přijel a že jste si nepovídali nic protistátního. Jenom kdyby vám náhodou něco říkal nebo dával nějaké písemnosti, víte, že to nemáte číst?“ Tak jsem řekl: „Nic mi nedal, stačí vám to? Ještě něco chcete?“ A za tři měsíce znovu. A to trvá roky.

Čili to byl jeden z těch důvodů.
Najednou zjistíte, že v televizi šéfuje člověk, který vám naprosto nevyhovuje. A to je mozaika věcí, které se vám skládají v hlavě, a začnete uvažovat: Hele, máme to zapotřebí? Pojďme to zkusit někde jinde, uvidíme, jestli budu režírovat nebo dělat taxikáře. Pak zjistíte, že byste potřeboval sehnat prachy a kontakty a že musíte majetek prodat nebo někomu dát, protože by ho zkonfiskovali, na chvíli tu myšlenku opouštíte a zase se k ní vracíte... Takhle to v člověku léta pracuje. A já si vzpomínám, že i tenhle výlet 18. listopadu k tomu patřil.

Padáka jsem nedostal

Odkdy jste tušil, že to s vámi nedopadne dobře?
To bylo přece zcela evidentní třetí den.

Já myslím, že ne. Tehdy se přece ještě uvažovalo, že na Prahu pojedou tanky.
Zapomínáte, že členové KSČ měli úplně stejný názor jako nečlenové. Že takhle společnost nemůže fungovat. Celá stranická buňka v televizi byla stejného smýšlení jako já - že takhle to dál nejde. Ale od samého začátku bylo jasné, že se začne účtovat s komunisty.

A kdy jste tedy v televizi defi nitivně dostal padáka?
Padáka jsem nedostal. Dodělal jsem seriál Dlouhá míle, měl jsem ještě rozdělaný jeden film a posléze jsem nic nedělal. Po půlroce počítač vyhodil seznam těch, kteří nic nedělali, a Ivo Mathé mi oznámil, že jsem se projevil jako nepotřebný režisér a že mi nabízejí změnu pracovního zařazení. Měl jsem na výběr: práce v podatelně, požárník, to bych se ale musel přeškolit, zahradník a vrátný. Tak jsem poděkoval a odešel.

Co jste dělal pak?
Podle vzoru jak to chodilo, když dřív někoho vyloučili ze strany, jsem tušil, že i já budu mít zákaz výkonu povolání, a tak jsem přemýšlel, co dělat jiného. Měli jsme barák na Hanspaulce, ruinu, kterou jsme chtěli přestavovat. Napadlo mě půjčit si peníze, že postavím vedle myčku a budeme mýt auta. Založili jsme ale cestovní kancelář, dělali jsme incomingovou turistiku, Praha byla plná lidí a my vydělávali dobré peníze.

Jiří Adamec s manželkou

Jiří Adamec s manželkou

Brzy jste začal pracovat pro Novu.
V tom čase, kdy jsem měl cestovní kancelář, jsem dál dělal jako režisér - třeba společenský magazín Lady Today. A samozřejmě jsem pro Českou televizi dělal Miss České republiky. To jsem nepřestal dělat nikdy. Až teď.

V soutěži Miss ČR jste byl ředitelem. Teď vám ji přebrala šéfka konkurenční soutěže Michaela Maláčová. Přišel jste o hodně peněz?
Zadarmo jsem to nedělal, ale byly to peníze, které snadno oželím. Ale pozor, paní Maláčová tu soutěž nepřebrala mně. Na nové organizaci soutěže se s paní Maláčovou dohodl její majitel, Dušan Kunovský. Já byl v téhle vysoké hře jen ředitelský pěšák.

Na Nově jste se v roce 1994 hned pustil do soutěže Televizní Bingo.
Zavolala mi vedoucí výroby Jiřina Pokorná, která u mě začínala jako mladá holka, dělala asistentku. Vzpomněla si na mě, když tenhle projekt začali chystat. Prý se zeptali Vladimíra Železného, jestli mu nebude vadit, že to bude dělat bývalý člen strany, a Železný prý řekl, že vůbec ne.

Jaký dojem na vás Železný udělal?
Ohromující. Nechával vám absolutní svobodu a zajímalo ho, jestli má vaše práce úspěch. Ten měřil diváckým zájmem. Šel třeba po balkoně v budově ve Vladislavově ulici, odkud se vysílalo, slyšel něco ze střižny, tak tam vešel, sedl si a koukal. A najednou řekl: „Proč to děláte takhle? Aha, jo jo, správně, já se jen tak ptám. Tak jo, pokračujte.“ Nebo o nějakém projektu řekl: „To nemůže fungovat, ale jestli myslíte, udělejte to.“ A když jsme to udělali a ono to fungovalo, řekl: „Zapomněl jsem se vám omluvit, měl jste pravdu.“ Od odchodu doktora Železného z Novy se mi to nestalo ani jednou. Nikdo nepřišel do střižny, nezabýval se tím, co děláte.

Co budete dělat tenhle týden?
Odjíždím do Zlína a v sobotu vysílám přímý přenos pro Českou televizi z filmového festivalu pro děti.

A pak?
Přijdou prázdniny a velmi pravděpodobně budu důchodce. Uvidíme, co bude dál, přijde-li práce, která teď není.

K tomu směřuju. Pojišťovna štěstí se už netočí, o soutěž Miss ČR jste přišel a přitom se o vás ví, že pracujete rád.
Mám dvě malé děti, kterým se s velikou radostí věnuju, protože jsem tři předešlé prošvihl kvůli chorobné touze po práci a po úspěchu. To už bych opakovat nechtěl, protože se mi to nikdy nevrátí. Otázka je, co bude za půl roku, když se nic nezmění. Já věřím, že to bude stejné jako před nástupem Novy. Tehdy byl televizní trh taky vyprázdněný. Věřím, že velmi záhy, až pomine krize, bude televize znovu zaplavená prací. A že tam bude dost práce i pro mě.