Bude to s čepicema, nebo bez čepic?" ptá se třicátník v maskáčích jiného třicátníka ve stejných maskáčích. Bez čepic," říká ten druhý a devatenáct vojáků s nášivkami 4. výsadkového praporu na rameni smekne červené paragánské barety. Mezi vlasy tu a tam prokmitne pleš.
Vojáci se stavějí do půlkruhu uprostřed zříceniny Kozího hrádku u Tábora. Zpoza odpoledních oblaků svítí slunce. Budete si sedat a vstávat, jak vám bude tady Michal velet," ozve se z pravého křídla shromážděných a přichází řečený Michal. Je v kněžském rouchu, pod kterým u země vykukují kanady a místy i khaki nohavice. Rozhlédne se a spustí: Bratři, sešli jsme se..." Po celodenním cvičení ve slaňování a přednášce o psychologii se devatenáct kněží-povolanců sešlo k ekumenické bohoslužbě.
Budiž cvičení!
Myšlenka uspořádat cvičení pro kaplany zrála tři čtvrtě roku. Hlavní zásluhu má generální kaplan Armády ČR Tomáš Holub. Usměvavý třicátník v brýlích, který ihned po svém nástupu k vojsku odjel k jednotce do tehdy hodně neklidné Bosny. Rány na duši vojáků tam tišil půl roku. Když se vrátil, měl jasnou představu, komu a jak může pomoci duchovní i uprostřed války. Od letošního října bude v armádě sloužit celkem 13 vojáků-kaplanů. Ti jsou samozřejmě určeni k tomu, abychom je nasadili okamžitě na místo potřeby, třeba z hodiny na hodinu. Ale co třeba v případě rozsáhlé živelné pohromy? Třináct je málo. Chceme mít povolatelnou a vycvičenou zálohu. Tady je," ukazuje bradou na devatenáct maskáčů kolem sebe Tomáš Holub. Ještě před pár měsíci si ve své kanceláři říkal, jestli celý projekt není zbytečný. Bude mít někdo o cvičení vůbec zájem? Poslal tehdy dopis všem třinácti církvím sdruženým v ekumenické radě a čekal. Zájemci se měli přihlásit sami. Chvíli bylo ticho to jak pobídka putovala od nejvyšších církevních představitelů k řadovým kněžím... A pak se na Holubově stole sešlo 48 přihlášek! Náhle měl přesně opačné starosti. Ne jak naplnit dvacetičlennou kapacitu, ale jak ji vybrat. Použili jsme tři klíče: aby každá círev měla alespoň jednoho zástupce, pak hrál roli věk a fyzická kondice," vysvětluje Tomáš Holub. Vybral nejspíš dobře. Po třech dnech sice několik cvičících kaplanů trochu kulhá - včera byl pochoďák a v noci nácvik přežití v drsných podmínkách - ale nikdo z nich se nevzdá. I za cenu toho, že při výuce slaňování s patrnou obavou ve tváři a směšně vystrčeným zadkem sjíždějí po laně z osmi metrů. Chtějí se naučit všechno, co jim v budoucnu zajistí zařazení do jednotky, která půjde pomáhat. Třeba při dalších povodních, pokud by k nim - nedej Bůh - mělo dojít.
Ve jménu otce, syna a zetě...
Čtyřiapadesátiletý Petr Brodský, tajemník Teologické fakulty Univerzity Karlovy, kaplan Českobratrské církve evangelické, sedí zničeně pod umělou lezeckou stěnou. Ostatní znovu a znovu s lanem útočí na umělý převis: Přihlásil jsem se, protože mám dost přátel ve funkci kaplanů, pak taky proto, že jsem byl u zrodu téhle myšlenky a navíc se ani nijak na svůj věk necítím. Asi proto, že jsem hodně mezi studenty." Petr Brodský mluví i o tom, jaký velký smysl má podle něj kaplanská služba v armádě. Ačkoliv jeho slova místy znějí příliš obecně, myslí je zřejmě vážně a hlouběji, než se zdá. Nakonec dodává váhu všemu vyřčenému: Vždyť já, abych mohl cvičení absolvovat, jsem zhubl 15 kilo!" Petr Brodský sice má už unavený pohled, ale přesto bedlivě pozoruje dva lezce bojující se stěnou. Štěpán Brodský je jeho syn a Aleš Mostecký zeť. Fakt jsme se každý přihlásili zvlášť, bez vzájemné domluvy," ujišťuje o neuvěřitelné náhodě Štěpán. Je vikářem ve Chvaleticích. Když táta přišel jednou s tím, že půjde na cvičení, nenapadlo ho ani ve snu, že to je ten samý ukrutný týden", na který se hlásí také. A pak se oba dozvěděli, že půjde i Aleš. Ten slouží v Miroslavi u Znojma. Myslím, že naposled se takhle rodina - tedy alespoň my chlapi - sešla skoro před rokem na promoci," uvažuje nahlas Aleš Mostecký.
Druhou tvář nastavit, či nenastavit...?
Zatímco kaplanové se snaživě hemží kolem lešení na slaňování a nácvik lezení, na vedlejším trávníku cvičí družstvo skutečných parašutistů boj zblízka. Hu!!! Hááá! Uff!! Ozývá se, když bojovník naznačí úder, nebo naopak zasažen dopadne na trávu. Kaplanové tou stranou často točí hlavy a pozorují výcvik zvaný Musado combat system - rychle zlikvidovat nepřítele bez vlastního ohrožení. Nehlaďte se! Pořádnou ránu chci vidět!" huláká instruktor nadrotmistr Pavel Jiráň na své lidi. I on občas pozoruje kaplany při jejich zaměstnání. Stranou pak utrousí: To je dobře, jen ať poznají, co všechno musí voják umět. Aspoň si budou s námi bližší. Spíš se jim někdo svěří, než kdyby přišli jen tak rovnou z civilu." Naopak na kněžské straně se názory trochu rozcházejí. Jedni striktně bazírují na pacifismu kaplanů: Vždyť ani nůž na opasku nenosíme." Jiní by sice určitě šarvátky nevyhledávali, ale pár lekcí Musado pro všechny sichry"... Štěpán Brodský se s očima na cvičné rvačce vedle na trávníku bezostyšně přiznává, že Musado sám zkoušel: Narukoval jsem ke strážnímu útvaru, a tam bylo Musado pro všechny. Bez výjimky. Jenomže já tam byl jen na tři měsíce, tedy neperspektivní, tak mě po asi dvou hodinách vyřadili. Zbytek vojny jsem pomáhal v baru na letišti ve Kbelích." Jenomže Musado je zápas holýma rukama. Tady se nějaká diskuse připouští. Pokud ale jde o zbraně jako takové, jsou si všichni jisti: Kněz v armádě nikdy flintu do ruky vzít nesmí!
Pokoj všem...
Duchovní služba a psychologie spolu velmi úzce souvisí. Zvlášť v krizových situacích," říká generální kaplan Tomáš Holub a vysvětluje tím sérii psychologicky laděných přednášek v programu týdenního cvičení. Znovu opakuje, že tyhle lidi teď necvičí pro Bosnu, Kosovo nebo Kambodžu. Nastoupí jen na území ČR. Ale v situaci, kdy třeba bude pod zříceným domem uvězněný člověk nebo dítě. Samozřejmě, že je nejdůležitější ho dostat rychle a bezpečně ven. Jenomže než se třeba toho postiženého podaří vyprostit, potřebuje s někým mluvit. A jsme u toho," argumentuje na příkladu Tomáš Holub. A hned doplňuje, že pomoc duchovního nemusí zdaleka potřebovat jenom přímá oběť neštěstí. Šrámy na duši může mít i otrlý voják, který z trosek vynesl mrtvé dítě nebo mu před očima umřel kamarád. V každé krizi se dějí strašné věci. A před Bohem má každý člověk stejnou hodnotu," připomíná Tomáš Holub.
***
Na Kozím hrádku skončila mše společným fotem. Michal, který bohoslužbu vedl, Petr Brodský, Tomáš Holub a ochotné ruce všech ostatních skládají mešní kalich a zpěvníky do připravené přepravky. Autobus čeká. Je skoro pět hodin. I když společné rozjímání přispělo k uvolnění, na většině kaplanů v maskáčích je zemdlenost patrná.Dnešní odpolední modlitba byla vskutku ekumenická všechny církve pospolu. A ekumenická byla i poslední organizační hláška: Když sebou hodíme, stihneme v kasárnách večeři. Anebo si v klidu spíš dáme někde pivo?"
Vojenský kaplan musí umět nejenom potěšit duši spolubojovníků, ale měl by být i fyzicky velmi zdatný pro případ, že by měl být poblíž svých druhů ve zbrani v případě plnění skutečných bojových úkolů. I proto třeba trénink na zdi pro lezení.
Součástí výcviku bývá při cvičeních nejenom bojová příprava, ale také se pečuje o duši v těle příslušníka armády
Vojáci se stavějí do půlkruhu uprostřed zříceniny Kozího hrádku u Tábora. Zpoza odpoledních oblaků svítí slunce. Budete si sedat a vstávat, jak vám bude tady Michal velet," ozve se z pravého křídla shromážděných a přichází řečený Michal. Je v kněžském rouchu, pod kterým u země vykukují kanady a místy i khaki nohavice. Rozhlédne se a spustí: Bratři, sešli jsme se..." Po celodenním cvičení ve slaňování a přednášce o psychologii se devatenáct kněží-povolanců sešlo k ekumenické bohoslužbě.
Budiž cvičení!
Myšlenka uspořádat cvičení pro kaplany zrála tři čtvrtě roku. Hlavní zásluhu má generální kaplan Armády ČR Tomáš Holub. Usměvavý třicátník v brýlích, který ihned po svém nástupu k vojsku odjel k jednotce do tehdy hodně neklidné Bosny. Rány na duši vojáků tam tišil půl roku. Když se vrátil, měl jasnou představu, komu a jak může pomoci duchovní i uprostřed války. Od letošního října bude v armádě sloužit celkem 13 vojáků-kaplanů. Ti jsou samozřejmě určeni k tomu, abychom je nasadili okamžitě na místo potřeby, třeba z hodiny na hodinu. Ale co třeba v případě rozsáhlé živelné pohromy? Třináct je málo. Chceme mít povolatelnou a vycvičenou zálohu. Tady je," ukazuje bradou na devatenáct maskáčů kolem sebe Tomáš Holub. Ještě před pár měsíci si ve své kanceláři říkal, jestli celý projekt není zbytečný. Bude mít někdo o cvičení vůbec zájem? Poslal tehdy dopis všem třinácti církvím sdruženým v ekumenické radě a čekal. Zájemci se měli přihlásit sami. Chvíli bylo ticho to jak pobídka putovala od nejvyšších církevních představitelů k řadovým kněžím... A pak se na Holubově stole sešlo 48 přihlášek! Náhle měl přesně opačné starosti. Ne jak naplnit dvacetičlennou kapacitu, ale jak ji vybrat. Použili jsme tři klíče: aby každá círev měla alespoň jednoho zástupce, pak hrál roli věk a fyzická kondice," vysvětluje Tomáš Holub. Vybral nejspíš dobře. Po třech dnech sice několik cvičících kaplanů trochu kulhá - včera byl pochoďák a v noci nácvik přežití v drsných podmínkách - ale nikdo z nich se nevzdá. I za cenu toho, že při výuce slaňování s patrnou obavou ve tváři a směšně vystrčeným zadkem sjíždějí po laně z osmi metrů. Chtějí se naučit všechno, co jim v budoucnu zajistí zařazení do jednotky, která půjde pomáhat. Třeba při dalších povodních, pokud by k nim - nedej Bůh - mělo dojít.
Ve jménu otce, syna a zetě...
Čtyřiapadesátiletý Petr Brodský, tajemník Teologické fakulty Univerzity Karlovy, kaplan Českobratrské církve evangelické, sedí zničeně pod umělou lezeckou stěnou. Ostatní znovu a znovu s lanem útočí na umělý převis: Přihlásil jsem se, protože mám dost přátel ve funkci kaplanů, pak taky proto, že jsem byl u zrodu téhle myšlenky a navíc se ani nijak na svůj věk necítím. Asi proto, že jsem hodně mezi studenty." Petr Brodský mluví i o tom, jaký velký smysl má podle něj kaplanská služba v armádě. Ačkoliv jeho slova místy znějí příliš obecně, myslí je zřejmě vážně a hlouběji, než se zdá. Nakonec dodává váhu všemu vyřčenému: Vždyť já, abych mohl cvičení absolvovat, jsem zhubl 15 kilo!" Petr Brodský sice má už unavený pohled, ale přesto bedlivě pozoruje dva lezce bojující se stěnou. Štěpán Brodský je jeho syn a Aleš Mostecký zeť. Fakt jsme se každý přihlásili zvlášť, bez vzájemné domluvy," ujišťuje o neuvěřitelné náhodě Štěpán. Je vikářem ve Chvaleticích. Když táta přišel jednou s tím, že půjde na cvičení, nenapadlo ho ani ve snu, že to je ten samý ukrutný týden", na který se hlásí také. A pak se oba dozvěděli, že půjde i Aleš. Ten slouží v Miroslavi u Znojma. Myslím, že naposled se takhle rodina - tedy alespoň my chlapi - sešla skoro před rokem na promoci," uvažuje nahlas Aleš Mostecký.
Druhou tvář nastavit, či nenastavit...?
Zatímco kaplanové se snaživě hemží kolem lešení na slaňování a nácvik lezení, na vedlejším trávníku cvičí družstvo skutečných parašutistů boj zblízka. Hu!!! Hááá! Uff!! Ozývá se, když bojovník naznačí úder, nebo naopak zasažen dopadne na trávu. Kaplanové tou stranou často točí hlavy a pozorují výcvik zvaný Musado combat system - rychle zlikvidovat nepřítele bez vlastního ohrožení. Nehlaďte se! Pořádnou ránu chci vidět!" huláká instruktor nadrotmistr Pavel Jiráň na své lidi. I on občas pozoruje kaplany při jejich zaměstnání. Stranou pak utrousí: To je dobře, jen ať poznají, co všechno musí voják umět. Aspoň si budou s námi bližší. Spíš se jim někdo svěří, než kdyby přišli jen tak rovnou z civilu." Naopak na kněžské straně se názory trochu rozcházejí. Jedni striktně bazírují na pacifismu kaplanů: Vždyť ani nůž na opasku nenosíme." Jiní by sice určitě šarvátky nevyhledávali, ale pár lekcí Musado pro všechny sichry"... Štěpán Brodský se s očima na cvičné rvačce vedle na trávníku bezostyšně přiznává, že Musado sám zkoušel: Narukoval jsem ke strážnímu útvaru, a tam bylo Musado pro všechny. Bez výjimky. Jenomže já tam byl jen na tři měsíce, tedy neperspektivní, tak mě po asi dvou hodinách vyřadili. Zbytek vojny jsem pomáhal v baru na letišti ve Kbelích." Jenomže Musado je zápas holýma rukama. Tady se nějaká diskuse připouští. Pokud ale jde o zbraně jako takové, jsou si všichni jisti: Kněz v armádě nikdy flintu do ruky vzít nesmí!
Pokoj všem...
Duchovní služba a psychologie spolu velmi úzce souvisí. Zvlášť v krizových situacích," říká generální kaplan Tomáš Holub a vysvětluje tím sérii psychologicky laděných přednášek v programu týdenního cvičení. Znovu opakuje, že tyhle lidi teď necvičí pro Bosnu, Kosovo nebo Kambodžu. Nastoupí jen na území ČR. Ale v situaci, kdy třeba bude pod zříceným domem uvězněný člověk nebo dítě. Samozřejmě, že je nejdůležitější ho dostat rychle a bezpečně ven. Jenomže než se třeba toho postiženého podaří vyprostit, potřebuje s někým mluvit. A jsme u toho," argumentuje na příkladu Tomáš Holub. A hned doplňuje, že pomoc duchovního nemusí zdaleka potřebovat jenom přímá oběť neštěstí. Šrámy na duši může mít i otrlý voják, který z trosek vynesl mrtvé dítě nebo mu před očima umřel kamarád. V každé krizi se dějí strašné věci. A před Bohem má každý člověk stejnou hodnotu," připomíná Tomáš Holub.
***
Na Kozím hrádku skončila mše společným fotem. Michal, který bohoslužbu vedl, Petr Brodský, Tomáš Holub a ochotné ruce všech ostatních skládají mešní kalich a zpěvníky do připravené přepravky. Autobus čeká. Je skoro pět hodin. I když společné rozjímání přispělo k uvolnění, na většině kaplanů v maskáčích je zemdlenost patrná.Dnešní odpolední modlitba byla vskutku ekumenická všechny církve pospolu. A ekumenická byla i poslední organizační hláška: Když sebou hodíme, stihneme v kasárnách večeři. Anebo si v klidu spíš dáme někde pivo?"
Vojenský kaplan musí umět nejenom potěšit duši spolubojovníků, ale měl by být i fyzicky velmi zdatný pro případ, že by měl být poblíž svých druhů ve zbrani v případě plnění skutečných bojových úkolů. I proto třeba trénink na zdi pro lezení.
Součástí výcviku bývá při cvičeních nejenom bojová příprava, ale také se pečuje o duši v těle příslušníka armády
