Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bořek Šípek: Nemám rád diletanty

  12:12aktualizováno  12:12
Po letošní inauguraci nového prezidenta odešel s Václavem Havlem i „hradní“ architekt Bořek Šípek. Brzy se začaly ozývat hlasy (například ředitele Národní galerie Milana Knížáka) volající po odstranění jeho „stop“. Ani Václav Klaus se netají tím, že má jiný vkus než jeho předchůdce.

Znervózňuje vás to?
Moje objekty na Hradě jsou vázány autorskými právy, nelze s nimi volně nakládat.
Úpravy, které jsem navrhl, vznikaly z potřeby. Bylo tam spousta prostorů, které nevyhovovaly dnešnímu životu, a my jsme je ve spolupráci s Václavem Havlem nějakým způsobem měnili. Ale teď soudit, zda je to způsob správný či špatný, myslím, nikomu nepřísluší. Maximálně je možné říci, že jsou ty objekty nefunkční, ale jen proto, že se někomu nelíbí, přece neznamená, že jsou špatné a že je nutné je odstranit.

Spolupracujete s Václavem Havlem dál?
Ano, dokončuji pro něj jeho novou pracovnu. Pokud se nemýlím, byl to právě on, kdo vás v roce 1997 přivedl z emigrace zpět do Prahy. Když byla v roce 1990 v Uměleckoprůmyslovém muzeu výstava Thoneta, požádal prezident majitele firmy, která výstavu financovala, aby mu doporučil designéra schopného navrhnout židle pro Španělský sál. Postupně tak začala naše několikaletá spolupráce. Padli jsme si do oka i lidsky.

V zahraničí jste žil více než třicet let - do Německa jste emigroval krátce po maturitě. Co vás k tomu v devatenácti letech vedlo? Bylo to cílené rozhodnutí, nebo jen touha po dobrodružství?
Bylo to po roce 1968 a mně se nechtělo žít v okupované zemi. A taky jsem byl sirotek, tudíž jsem tady neměl žádné vazby. Ale přestože sirotek, tak politicky zatížený. Vzhledem ke kádrovému profilu mého otce (v 50. letech byl na nucených pracích na Kladně) nebyly moje šance na studia zrovna nejlepší. Myslím, že kdyby se mi to stalo v dnešní době, rozhodoval bych se asi jinak.

Už tehdy jste věděl, že chcete studovat architekturu?
To jsem věděl vždycky. Toužil jsem po tom už jako kluk. Hrozně se mi líbilo slovo architektura. Hezky mi to znělo. Nevěděl jsem sice, co to znamená, ale říkal jsem, že tím chci být.

Přijímáte rád životní výzvy?
Určitě. Dokonce je vyhledávám. Proč jste nakonec z Německa, kde jste získal prestižní Cenu za architekturu, odešel do Nizozemska a začal se věnovat designu?
Jednak jsem v Hamburku studoval u holandského profesora, kterého jsem měl moc rád, a jednak jsem měl v Nizozemsku přátele i soukromé vztahy. Ale hlavně: Německo bylo na můj vkus příliš racionální, málo citové. Když jsem přišel s návrhem, nejprve se mě zeptali: „Proč jsi to tak udělal?“ Teprve potom, co jsem to vysvětlil, se jim to začalo líbit nebo ne. Prvotní, instinktivní, emocionální přístup k architektuře tam neexistoval.

Jak vnímáte pojem vkus?
Podle mě neexistuje dobrý a špatný vkus. Když se někdo oblékne takzvaně nevkusně, tak je to považováno za prohřešek, i když on sám se v tom cítí dobře. Ale nevím, jestli není náhodou horší, když se někdo oblékne takzvaně vkusně a vůbec se v tom necítí.

Jaký svůj designérský projekt byste označil za nejdražší?
Jeden z těch opravdu drahých byl třeba lustr, který pak putoval do Londýna. Byla to soukromá zakázka.

A který návrh je vám osobně nejdražší?
Asi židle Bambi. Nad tou jsem strávil hodně času a vložil jsem do ní i velký kus vlastních emocí.

Tu jste pojmenoval po své ženě Bambi Uden. Lidské jméno má i židle Ota Otánek, kterou jste dělal pro nábytkářskou firmu Vitra. Proč? Necháváte se nějak inspirovat svými blízkými a přáteli?
Ani ne. Výjimkou byla pouze Bambi. Tam jsem se opravdu inspiroval svojí ženou. Ale jinak jsou to jen „z vrchu“ dávaná jména. Třeba Ota byl můj dědeček. Ve 20. letech byl kabaretiérem ve známém pražském kabaretu Hvězda a jednu dobu úplně nechal práce, protože mu stoupla sláva do hlavy. Jako dítě jsem našel spoustu jeho pohlednic - všude se podepisoval Ota Otánek. Když ode mě z Vitry chtěli jméno té židle, vzpomněl jsem si na dědečka, ale jinak to nemá žádný zvláštní důvod. Židle pro Španělský sál Pražského hradu zase získala své jméno tak, že při jejím představení si na ni sedla Olga Havlová a řekla, že se jí líbí. Tak jsem ji pojmenoval po ní - Olga.

Navrhoval jste někdy třeba auto?
Ne. Dřív bych vám možná řekl, že bych si to chtěl zkusit, ale protože jsem se v poslední době dostal do dialogu s lidmi, kteří v tomhle oboru pracují - navrhoval jsem v Německu výstavní pavilon automobilky Škoda, vím, že to vyžaduje zcela speciální technické a ekonomické znalosti. A já bych k tomu nechtěl přistupovat diletantsky, nemám rád diletantismus.

Existuje v české architektuře či designu něco, co vás vysloveně irituje?
Já se nerad nechávám iritovat, nechci své kolegy kritizovat. Myslím, že mi to ani nepřísluší. Mám k tomu snad jen jedno stanovisko a i to se pomalu mění. Stále ještě je problémem českého prostředí, že po revoluci se tu začalo říkat: česká architektura má hodně co dohánět. Podle mého názoru to není pravda. Jestliže znám požadavky současné společnosti, světové strany, místní klima i okolí a vím, odkud svítí slunce, měl bych být schopen dobře postavit dům. Nemusím navazovat na něco před padesáti lety.

Souhlasíte s názorem, že tvorba současných mladých architektů je sice na celkem dobré úrovni, ale není mezi nimi nikdo, jehož rukopis by byl zvlášť výrazný?Naprosto. Ale to je tím, co jsem říkal: mají potřebu navrhovat něco, co už sice není aktuální, ale oni si na to musí sáhnout, protože to tady v Čechách nebylo.

Váš rukopis je naopak nezaměnitelný. Někteří vás obdivují, jiní nemilosrdně kritizují a vaše práce nazývají kýčem...
Myslím, že dobře vím, co dělám, snažím se eliminovat chyby, a hlavně jsem se naučil nevšímat si pozitivních kritik. O mé práci se už napsaly tisíce článků a dá se říct, že mě docela „nosí na rukách“. Ale já jsem vždycky věděl, jak je tahle sláva šíleně křehká a jak vznikla. Že kdybych býval nebyl v určitou dobu na určitém místě, všechno šlo úplně jinak. Zažil jsem dobu na výsluní i tu druhou, což je dobře.

Nikdy vám nepřišlo líto, že jste jako architekt známější víc za hranicemi než v rodných Čechách?
Ne. Já v České republice sice žiju, ale nejsem na ní pracovně závislý. Devadesát procent mých zakázek jde do ciziny.

Dá se předpokládat, že zájem kritiky vzbudí i projekt, na kterém se teď podílíte, a tím je opera o hokeji s názvem Nagano. Mělo by ji uvést Národní divadlo. Není to trochu bizarní nápad?
Je to velmi bizarní nápad, který více méně odpovídá nápadům Jaroslava Duška. Ten napsal libreto, Martin Smolka muziku, Ondra Havelka dělá režii a já tam funguju jako výtvarník scény a kostýmů. Není to žádná fraška nebo parodie, je to moderní opera, která má moderní téma. Zakládá se to na myšlence systému gladiátorů, kteří byli dřív ti nejchudší a rozbíjeli si huby pro pobavení bohatých, a dnes jsou to ti nejbohatší a rozbíjejí si huby navzájem.

Nekonvenčních nápadů se tedy nezříkáte. Jste provokatér?
Provokace jsem dokonce kdysi vyhledával, ale to už je tak 20 let zpátky. Začátkem 80. let jsem dělal věci, které fungovaly proti smyslu zaběhaných představ, to mě bavilo. Ta 80. léta totiž byla taková strašně v pořádku, sociálně i ekonomicky silná, žádné války. Dneska je tolik problémů, že práce architektů a výtvarníků by měla spíš uklidňovat, takže už neprovokuju.

Ani v soukromém životě?
To se asi váže k věku, ale já jsem nikdy nebyl žádný provokatér. Ve společnosti jsem spíš stydlivý.

Ovšem tím, že teď žijete s o dost mladší zpěvačkou Leonou Machálkovou, máte spolu malého syna, a to vše bez rozvodu se svou bývalou partnerkou, může být za provokaci v některých médiích považováno...
Snažím se to ignorovat, je to naše soukromá věc, ale stejně to člověka občas sebere, protože lidi bulvár čtou a pak se nás na to ptají a já nemám chuť každý den někomu vysvětlovat, že lže.

Z prvního vztahu máte dva syny, Dalibora a Milana. Jde někdo z nich profesně ve vašich stopách?
Já jsem toho staršího, kterému je teď 18, od jeho záměru věnovat se architektuře vlastně odradil. A mám k tomu důvod, protože architektura je v poslední době svázána spoustou předpisů a omezení, z architekta se stává manažer, který mezi tím musí umně proplouvat. Jen ti světově známí si mohou dovolit dělat to jinak. A taky se mi zdá, že architektura je strašně „pomalá“, nestíhá odrážet aktuální změny ve společnosti - běží tak s pěti- šestiletým zpožděním, což mě mrzí. I proto jsem syna přemlouval, aby dělal módu - ta dokáže reagovat daleko pružněji.

Stále hodně cestujete, hlavně mezi Evropou a Asií. Přirostlo vám některé z těch míst extrémně k srdci?
Velmi rád mám Thajsko - oslovuje mě buddhismus jako druh filozofie, jako návod k životu, líbí se mi, že to není „kniha příkazů a zákazů“. Taky mám rád asijskou přívětivost a otevřenost lidí. Dobře se cítím i v Amsterdamu, ale taky v Praze, protože jsem se tu narodil a je to nějakým způsobem moje zem. Ale zase jsem v Čechách kritičtější než jinde.

BOŘEK ŠÍPEK (53)
Narodil se roku 1949 v Praze na Vinohradech. V 15 letech osiřel. Po maturitě na Střední uměleckoprůmyslové škole emigroval do Německa, kde vystudoval architekturu a filozofii. Jeho prvním počinem byl skleněný dům pro sestru Stanislavu, která do Německa emigrovala půl roku po něm. Tato stavba byla oceněna tamní Cenou za architekturu. Pak odchází do Nizozemska, kde si v roce 1983 v Amsterdamu otevírá vlastní studio. Zpočátku navrhuje hlavně sklo, nábytek, příbory. V roce 1991 mu byl udělen francouzský řád Rytíř umění a literatury. Začátkem 90. let se stává hlavním architektem Pražského hradu (navrhl tu například vchod a nábytek do prezidentské kanceláře, hradní obrazárnu nebo lávku v Chotkových sadech). Od roku 1997 žije opět v Praze, kde si otevřel vlastní restauraci-galerii Arzenal. Nedaleko Nového Boru vybudoval uměleckou sklárnu Ajeto. Vlastnit něco od „Borka Sipka“, jako například miliardář Bill Gates, japonský císař či papež Jan Pavel II., se ve světě stalo módou. Bořek Šípek má české i nizozemské občanství. S první ženou má dva syny (16 a 18 let). Dnes žije se zpěvačkou Leonou Machálkovou. Přednedávnem se jim narodil syn Artur. 

Bořek Šípek: Leonora, 1991.

Bořek Šípek: Hebe, 1998.

Bořek Šípek: Salt and Pepper Shaker II., 1995.

Bořek Šípek.

Bořek Šípek.

Bořek Šípek

Autoři:


Nejčtenější

Herec Bohumil Klepl měl nehodu na motorce, srazil se s autobusem

Bohumil Klepl

Herec Bohumil Klepl (60) měl v sobotu krátce po poledni nehodu na motorce. Na pražské Jižní spojce se srazil s...

Hvězda Hry o trůny se rozloučila se svou rolí krvavými teniskami

Maisie Williamsová na SAG Awards (Los Angeles, 29. ledna 2017)

Maisie Williamsová (21) se na sociální síti rozloučila s rolí Aryi Starkové. S postavou bojovnice v seriálu Hra o trůny...



Štěpánek: Život bez dětí, když je chcete a můžete mít, by byl smutný

Nicole Vaidišová a Radek Štěpánek

Bývalý tenista a momentálně velký milovník golfu Radek Štěpánek (39) po krátké trenérské epizodě v týmu Novaka...

Myslela jsem, že budu stará panna, přiznala manželka George Clooneyho

Georg Clooney a jeho manželka Amal (Los Angeles, 22. října 2017)

Manželka George Clooneyho (57) Amal (40) nedávno poprvé na veřejnosti promluvila o muži a dětech. Při slavnostním...

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Oštěpařka Barbora Špotáková je od soboty dvojnásobnou maminkou. Olympijská vítězka a mistryně světa přivedla v...

Další z rubriky

OBRAZEM: Oficiální portréty královské rodiny ze křtin prince Louise

Princ Louis, třetí potomek prince Williama a Kate Middletonové, byl v pondělí...

Princ Louis byl v pondělí 9. července 2018 pokřtěn v paláci sv. Jakuba v Londýně. Obřadu se zúčastnili oba rodiče,...

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Barbora Špotáková má druhého syna, dostal jméno Darek

Oštěpařka Barbora Špotáková je od soboty dvojnásobnou maminkou. Olympijská vítězka a mistryně světa přivedla v...

Oba synové česky rozumí i díky prarodičům, říká Karolína Kurková

Karolína Kurková (Washington, 2. prosince 2017)

Karolína Kurková (34) patří mezi světové topmodelky. Přestože bydlí v Miami, ráda a často se vrací do Česka. Dokonce...



Najdete na iDNES.cz